ECLI:CZ:US:2018:3.US.473.16.1
sp. zn. III. ÚS 473/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky V. T., zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, sídlem Svatojánské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 8 Tdo 1325/2015-46 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. června 2015 č. j. 11 To 44/2015-1868, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a obchodní společnosti INZAT, spol. s r. o., sídlem Preslova 441, Dvůr Králové nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 11. 2014 č. j. 4 T 53/2014-1810 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že jako zaměstnankyně vedlejší účastnice, tj. společnosti INZAT, spol. s r. o. (dále též "poškozená společnost"), na pozici skladové účetní, zatajila příjem plateb od zákazníků a peníze si ponechala pro svoji potřebu. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Poškozená společnost byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zrušil napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu v části, ve které byla podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozená společnost se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit poškozené společnosti částku ve výši 2 609 741 Kč. Rozsudek okresního soudu ve výroku o vině a trestu uznal za správný a zákonný, a proto v této části odvolání stěžovatelky proti němu jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dospěl přitom k závěru, že uložením povinnosti nahradit škodu nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi závěry krajského soudu a zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud se zabýval především průběhem insolvenčního řízení proti stěžovatelce a zjistil, že insolvenční soud v něm dospěl k závěru o záměrnosti a účelovosti žádosti stěžovatelky o oddlužení, jakož i jejího dalšího jednání, neboť stěžovatelka na sebe podala insolvenční návrh po spáchání zločinu zpronevěry, avšak zatajila v něm pohledávku poškozené společnosti a rovněž prodej motocyklu. Podle soudu tak sledovala nepoctivý záměr, a navíc stanovený splátkový kalendář neplnila. Podle Nejvyššího soudu není tedy stanovením povinnosti k náhradě škody dán extrémní rozpor, přestože výrok krajského soudu nekoresponduje s §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Tato povinnost tedy trvá a následně budou soudy a insolvenční správce modifikovat plnění uvedené povinnosti s ohledem na průběh a výsledky insolvenčního řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě krajský soud zcela pominul zejména §140a a 140b insolvenčního zákona. Navzdory těmto ustanovením totiž přiznal poškozené společnosti nárok na náhradu škody, přičemž argumentaci, kterou v tomto směru uvedl, považuje stěžovatelka za absurdní. Jednak krajský soud zjevně přehlíží absolutní zákonný zákaz ukládání majetkových povinností, a dále je nesprávné jeho tvrzení, že vydáním usnesení o plnění splátkového kalendáře se insolvenční řízení končí. Součástí insolvenčního řízení musí být dle stěžovatelky i oddlužení. Dle stěžovatelky je tento postup, kdy soudy přehlíží nebo bez dostatečné argumentace neaplikují zákonná ustanovení, v rozporu se základními principy právního státu. Ze strany krajského soudu jde dle stěžovatelky o zřejmou svévoli, neboť ten vydal rozhodnutí, jehož vydání je zákonem výslovně zakázáno.
6. Nejvyšší soud odmítl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu stěžovatelčino dovolání. Stěžovatelka je toho názoru, že Nejvyšší soud měl povinnost posoudit, zda ze strany krajského soudu nedošlo ke zjevnému nerespektování ustanovení insolvenčního zákona. Dle stěžovatelky totiž došlo postupem soudů k porušení základních zásad insolvenčního řízení, neboť podle shora uvedených ustanovení insolvenčního zákona pohledávky za dlužníkem mohou být uplatňovány pouze v rámci insolvenčního řízení. Tuto zásadu, jakož i její zákonné provedení v §140b insolvenčního zákona, krajský soud zcela pominul, čímž byl dle stěžovatelky dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Navíc došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, což dle judikatury Ústavního soudu zakládá přípustnost dovolání vždy. Svým rozhodnutím Nejvyšší soud sdělil, že soud může jednotlivcům stanovovat povinnosti i v rozporu se zákonnými ustanoveními. Stručné odůvodnění Nejvyššího soudu stran průběhu insolvenčního řízení pak dle stěžovatelky přehlíží jí uplatněnou argumentaci. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření ostatních účastníků a replika stěžovatelky
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a poškozené společnosti a připojil si soudní spis sp. zn. 4 T 53/2014 vedený okresním soudem.
8. Krajský soud odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud nad rámec argumentů uvedených v napadeném rozhodnutí uvedl, že při svém rozhodování respektoval závěry dřívější judikatury, s nimiž se rozhodující senát ztotožnil, a neshledal proto důvod pro postup změny právního názoru Nejvyššího soudu podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
10. Poškozená společnost zaslala Ústavnímu soudu podání, nesplňující náležitosti řádného zastoupení podle §30 a 31 zákona o Ústavním soudu, ačkoliv o nich byla poučena. Ústavní soud tak k tomuto podání nemohl při svém rozhodování přihlížet.
11. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky. V něm v podstatě pouze zopakovala již dříve uvedené argumenty a zdůraznila, že soudy dle jejího názoru porušily její právo na spravedlivý proces tím, že napadená rozhodnutí nesplňují náležitosti vyplývající z judikatury Ústavního soudu.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nebo kterékoli jeho zvláštní části, jako v projednávané věci. Je samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.
14. Stěžovatelka fakticky namítá pouze nesprávnost aplikace předpisů tzv. podústavního práva. Ústavní pořádek nedává stěžovatelce právo na vypořádání jejích závazků v insolvenčním řízení bez možnosti přiznání náhrady škody, kterou způsobila úmyslným trestným činem. Je úkolem obecných soudů (zejména pak Nejvyššího soudu), aby ústavně konformním způsobem stanovily podmínky aplikace ustanovení podústavních právních předpisů. Ústavní soud může do této jejich činnosti zasáhnout pouze v případech překročení mezí daných soudům ústavním pořádkem. K tomu však v dané věci nedošlo. Přiznávání nároků na náhradu škody je zásadně vždy úpravou soukromoprávních vztahů, a to bez ohledu na to, dojde-li k němu v rámci trestního, insolvenčního či jiného soudního řízení. Princip zákazu výkladu a aplikace předpisů soukromého práva v rozporu s dobrými mravy, resp. neposkytnutí právní ochrany jednání, které je rozporné s dobrými mravy, je jedním ze základních limitů pro výjimečný mocenský zásah do soukromoprávních vztahů. Jeho účelem je působit jako korektiv bránící tomu, aby výklad a aplikace právních předpisů v rozporu s dobrými mravy nevedly k zjevně nespravedlivým situacím [srov. např. nález ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)] v rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur. V takovém případě Ústavní soud při aplikaci této zásady zasahuje do činnosti obecných soudů pouze tehdy, kdy jejich postup nasvědčuje porušení základních práv a svobod [srov. zejména usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383)].
15. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť uvedené stanovení povinnosti nahradit škodu způsobenou úmyslným trestným činem nepředstavuje porušení žádného základního práva či svobody a odpovídá poslání obou procesních předpisů, což má význam jednak z hlediska řešení posuzované otázky podle pravidla lex generalis non derogat legi speciali (tj. v tomto případě trestní řád), jednak z hlediska možného posouzení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (viz níže). V postupu Nejvyššího soudu a krajského soudu (nepřímo pak insolvenčního soudu), které dospěly k závěru, že stěžovatelka svým procesním postupem sledovala nepoctivý záměr, neshledal Ústavní soud žádný extrémní rozpor. Stěžovatelce tak ani nemůže svědčit legitimní očekávání ochrany tvrzeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) k takovým způsobem nabytému majetku, nota bene za okolností blíže popsaných v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, přičemž odvolání proti němu bylo krajským soudem zamítnuto. To platí tím spíše, existuje-li již v dané otázce judikatura, na niž ve svém vyjádření odkázal Nejvyšší soud.
16. Namítá-li stěžovatelka porušení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu právě Nejvyšším soudem, je třeba ji odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle uvedeného ustanovení je možné napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případě, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném "nesprávném hmotněprávním" posouzení. O takový případ v posuzované věci zjevně nejde, když dispozice §140b insolvenčního zákona je ustanovením procesněprávního charakteru, které upravuje postup při rozhodování o případné náhradě škody vzniklé pácháním trestné činnosti (stanoví, kdy nelze rozhodnutí v insolvenčním řízení vydat, a současně stanoví výjimku z tohoto pravidla - srov. dikci "to neplatí..."), nikoli hmotněprávním pravidlem pro určení takové škody co do základu a výše. V takovém případě je v souladu s ústavními principy, že soudně prokázanému nepoctivému postupu stěžovatelky nenáleží ochrana (insolvenčnímu soudu byl zatajen nashromážděný majetek stěžovatelky, u bytu nebyla přiznána hodnota jeho vybavení, soud nebyl informován o probíhajícím trestním řízení, které bylo proti ní vedeno, jak to vyžaduje §104 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona), jak se jí před krajským soudem a Nejvyšším soudem domáhala. Proto tento insolvenční soud usnesením ze dne 28. 7. 2015 č. j. KSHK 40 INS 2968/2013-B-27/celk. 3 rozhodl tak, že schválené oddlužení stěžovatelky zrušil a na její majetek prohlásil konkurz, když dospěl k závěru, že její návrh na oddlužení (pro nepoměrnou částku 514 566 Kč) byl od počátku záměrným a účelovým v souvislosti s tím, že byla v předmětné věci odsouzena za zločin zpronevěry a bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody ve výši 2 609 741 Kč.
17. Naopak v postupu obecných soudů, které poskytly ochranu oprávněným zájmům a právům poškozené společnosti (zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny), nelze žádné pochybení spatřovat, neboť v insolvenčním řízení, jehož cílem je nejvyšší možné uspokojení věřitelů [§1 písm. a), §5 písm. a) insolvenčního zákona], by se této ochrany nedostalo z důvodu stěžovatelčina nepoctivého jednání [srov. požadavek poctivosti obecně v §6 občanského zákoníku a zejména speciálně při návrhu na povolení oddlužení v §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. V takovém případě o extrémním rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů v ústavní stížností napadených rozhodnutích hovořit nelze, přičemž právě s námitkou tzv. extrémního rozporu se Nejvyšší soud vypořádal způsobem (zejm. str. 6 napadeného usnesení), proti kterému nelze vznášet námitky z hlediska dodržení kautel na řádné soudní řízení.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu