ECLI:CZ:US:2016:3.US.49.16.1
sp. zn. III. ÚS 49/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Luďkem Hruškou, advokátem, se sídlem K Nemocnici 18, Nový Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2015 č. j. 14 Co 444/2015-183 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2015 č. j. 91 Nc 145/2014-170, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností shora označená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče, garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilého V. N. na vydání předběžného opatření, na jehož základě by bylo uloženo matce nezletilého, D. Ž., umožnit styk s nezletilým v konkrétním rozsahu. Uvedený soud vyšel z toho, že smyslem předběžného opatření podle §102 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je zajistit rodiči, který nemá dítě ve své péči, kontakt s ním v nezbytné míře, kdy tento rodič se ani v takovém rozsahu nemůže s dítětem stýkat a podílet se na jeho péči. Taková situace však podle okresního soudu nenastala, neboť matka stěžovateli navrhla, aby se s nezletilým stýkal od pátku do neděle jednou za 14 dnů.
3. Proti tomuto usnesení okresního soudu se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který je však svým usnesením potvrdil, když vyšel z ustanovení §75c odst. 1 a 4 o. s. ř. a ze zjištění, že ve věci péče o nezletilého bylo rozhodnuto dosud nepravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 7. 2015 tak, že nezletilý byl svěřen do péče matky a stěžovateli bylo stanoveno výživné, přičemž řízení o úpravu styku bylo vyloučeno k samostatnému projednání. Krajský soud shledal rozhodnutí okresního soudu zcela správným; ztotožnil se přitom s jeho argumentací ohledně rozsahu styku v případě zatímní úpravy prostřednictvím předběžného opatření, načež uzavřel, že otcův požadavek neodpovídá povaze zatímní úpravy a že mu matka v nezbytném rozsahu kontakt s nezletilým umožňuje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na význam otcovského prvku při výchově dítěte a na to, že "neúprava" styku je v rozporu se zájmy nezletilého, resp. s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva o právech dítěte")], kromě toho se obecné soudy nezabývaly možností zneužití této situace ze strany matky, neboť ta by mohla styk omezovat podle svých aktuálních úvah anebo jej vyloučit zcela, přičemž indicie o takovémto chování existují a on také na ně poukazoval. Stěžovatel, dle svých slov, se nemůže intenzivně podílet na péči o nezletilého, být mu nápomocen při jeho dospívání, ztrácí s ním široký kontakt a vliv na jeho výchovu, jejich vztah se tak deformuje a v důsledku odcizení může být trvale poškozen.
5. Usnesení krajského soudu stěžovatel vytkl, že je odůvodněno v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), vyjadřujícím "nutnost aplikace předběžného opatření styku nezletilého s rodičem v tom smyslu, že jeho účelem má být co možná nejširší ochrana ústavně zaručených práv", resp. že se v něm krajský soud k tomuto nálezu vůbec nevyjádřil, a neodůvodnil tak svůj příklon k minimalistickému modelu úpravy styku, a že interpretoval příslušná ustanovení o. s. ř. restriktivně, a tudíž z mezí ústavnosti vybočujícím způsobem. Tento postup je i v rozporu se závěry znaleckého posudku, kde je doporučován častý pravidelný styk s otcem, a to i v průběhu týdne. Zohledněno nebylo, že nezletilý má k němu dobrý vztah a že nebyl zjištěn žádný negativní aspekt ve vztahu k péči o nezletilého a k jeho výchově.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
9. Ústavní soud dále ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a v případě řízení podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu s ní spojený princip subsidiarity ústavní stížnosti, dle nichž Ústavní soud poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám teprve tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a to ještě jen v nezbytném rozsahu. Z toho důvodu vychází z pravidla, že ústavní stížností lze napadat tzv. konečná pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí vydávaná v průběhu řízení, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); výjimku pak představují některá pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou, relativně samostatnou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
10. Jde-li o předběžná opatření, Ústavní soud jejich přezkum zcela nevylučuje, byť tato mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Činí tak proto, že mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, zpravidla však zásah do jejich práv a povinností nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod. V rámci tohoto přezkumu však Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se jeho přezkumné pravomoci vymykají, ale to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek, tj. zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně není projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
11. V ústavní stížnosti stěžovatel netvrdil, že by napadeným rozhodnutím obecných soudů chyběl zákonný podklad nebo že by byla vydána nepříslušným orgánem, jeho výhrady směřují k interpretaci a aplikaci ustanovení §75c odst. 1, resp. §102 odst. 1 o. s. ř. obecnými soudy. Samotná podstata ústavní stížnosti pak spočívá v tom, že v souzené věci měla podle stěžovatele vyvstat potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení z toho důvodu, že matka, do jejíž péče byl nezletilý svěřen, mu neumožňuje stýkat se s nezletilým ve větším rozsahu než od pátku do neděle každých 14 dnů.
12. V této souvislosti třeba zdůraznit, že proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen ústavně relevantní vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. S ohledem na výše uvedené je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda se obecné soudy nedopustily svévole tím, že výše citovaná ustanovení, obsahující normy tzv. podústavního práva, interpretovaly a na daný případ aplikovaly ústavně nekonformním způsobem, zde tak, jak bylo nastíněno v již zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05; podle něho předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt.
14. Obecně platí, že potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nastává v situaci, kdy by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům; tato potřeba musí být navrhovatelem prokázána (aniž by zde bylo místo pro dokazování v procesním smyslu, neboť pro ně z povahy věci není prostor), ostatní skutečnosti rozhodující pro nařízení předběžného opatření musí být (alespoň) osvědčeny, tj. musí se jevit pravděpodobnými (viz usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
15. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti hovoří o určité nejistotě ohledně jednání matky, skutečnost, že mu matka umožňuje pravidelný styk s nezletilým, nezpochybnil. Klíčovou otázkou tak zůstává, zda byl ze strany obecných soudů dodržen postulát "co nejširšího kontaktu", což je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, přičemž klíčovým kritériem bude tzv. nejlepší zájem dítěte, neboť v řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být vždy činěna v tomto nejlepším zájmu (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Z napadených soudních rozhodnutí přitom zřetelně neplyne, zda obecné soudy - s ohledem na jimi použitý pojem "v nezbytné míře" - nechápaly kontakt stěžovatele s nezletilým v rozporu se závěry Ústavního soudu, jak plynou z nálezu sp. zn. I. ÚS 618/05, tj. jako "minimální míru ochrany základních práv jako určitého standardu". K tomuto závěru však Ústavní soud nedospěl.
16. Jak vyplynulo z výpovědí obou rodičů v řízení o úpravě poměrů k nezletilému (viz k ústavní stížnosti přiložený rozsudek okresního soudu ze dne 30. 7. 2015 č. j. 91 Nc 145/2014-146 a protokol o jednání ze dne 27. 7. 2015), styk stěžovatele s nezletilým do září 2015, kdy nezletilý začal navštěvovat základní školu, probíhal na základě dohody rodičů, a to v poměrně širokém rozsahu (po dobu letních prázdnin roku 2015 trávil nezletilý svůj čas u rodičů dokonce rovnoměrně), nicméně matka již tehdy avizovala přání, aby se nezletilý zapojil do mimoškolní zájmové činnosti a začlenil se do kolektivu dětí. Ve vyjádření k odvolání stěžovatele proti napadenému usnesení okresního soudu mj. uvedla, že nezletilý navštěvuje kroužky v pondělí, středu a čtvrtek, přičemž navrhla, aby se stěžovatel s nezletilým stýkal každý druhý víkend a jeden den ve druhém týdnu. Z výše uvedeného neplyne, že by matka stěžovateli bránila ve styku s nezletilým, naopak jej podporovala, v září minulého roku však došlo v životě nezletilého k podstatné změně (nástup školní docházky, mimoškolní aktivity), takže nic nenasvědčuje tomu, že by záměrem matky bylo poškození stěžovatele, resp. snaha eliminovat jej ze života nezletilého, naopak nelze vyloučit, že určité omezení styku s nezletilým může být založeno na objektivních důvodech. Přitom nalezení skutečně nejlepšího řešení (posuzováno primárně z hlediska zájmů dítěte) vyžaduje znalost všech podstatných skutečností, což zpravidla přesahuje možnosti soudů rozhodujících o předběžné úpravě poměrů, dané omezeným procesním prostorem. Ostatně v současně době u okresního soudu probíhá řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilým, v jehož rámci jistě bude vytvořen prostor pro obsáhlejší dokazování, jakož i pro úvahy, zda a za jakých podmínek umožnit oběma rodičům rovnoprávné a spravedlivé podílení se na výchově nezletilého.
17. Nicméně v souvislosti s právě uvedeným pokládá Ústavní soud za potřebné apelovat na okresní soud, aby se důsledně zabýval (nikoliv nepřiléhavou) argumentací stěžovatele a aby ve věci urychleně rozhodl, v opačném případě by se totiž dosavadní "provizorní" řešení stalo řešením de facto trvalým, a to s rizikem negativních (nezhojitelných) důsledků, o nichž stěžovatel v ústavní stížnosti hovořil; to by ostatně mělo dopad i z hlediska dalšího případného přezkumu ze strany Ústavního soudu, neboť by ten musel být realizován v širších mezích (srov. sub 10), tedy jako by se jednalo o rozhodnutí ve věci samé.
18. Konečně směrem k rodičům nezletilého nutno podotknout, že v naprosté většině případů je "v nejlepším zájmu dítěte", pokud se rodiče na úpravě poměrů nezletilého dítěte dohodnou, a to nejen proto, že děti velmi špatně nesou jejich vzájemné konflikty, zvláště pokud tyto ještě gradují v soudním řízení, resp. tyto konflikty zásadně a někdy nevratně narušují jejich psychiku (tak tomu je bohužel i v souzené věci, jak plyne ze znaleckého posudku, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti), ale také proto, že nikoliv soudce, ale oni sami nejlépe znají své dítě, a proto ve skutečnosti vědí, jaké uspořádání bude pro ně nejlepší. Přitom až na opravdu řídké výjimky je pro dítě nejlepší, udržuje-li kontakt s rodičem, u něhož není v péči, v maximální možné míře, což zde ostatně výslovně doporučila i soudní znalkyně.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu