ECLI:CZ:US:2008:3.US.491.06.1
sp. zn. III. ÚS 491/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Bořivojova 108, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. 15 Co 452/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, jakož i poškození práv zajišťujících lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně.
Tento rozsudek, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2646/2006 (ústavní stížností nenapadeného), byl vydán v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele a dalšího žalobce I. S., směřující proti žalovaným 1) Občanskému sdružení Neumann se sídlem ve Žďáře nad Sázavou a 2) Městu Žďár nad Sázavou. Svou žalobou se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky v žalobě označených nemovitostí v podstatě s odůvodněním, že 2. žalovaný, jako původní vlastník nemovitostí, postupoval v rozporu s jím stanovenými zásadami privatizace městského bytového fondu, podle nichž měly být předmětné domy prodávány nájemcům bytů, tedy i žalobcům, neboť byli řádnými nájemci a zaplatili požadovanou zálohu ve výši 3 000,- Kč. 2. žalovaný však nemovitosti prodal výlučně 1. žalovanému - místnímu občanskému sdružení, jehož se žalobci členy nestali.
Soud I. stupně - Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou svým rozsudkem ze dne 2. 8. 2004 sp. zn. 9 C 91/2003 po provedeném dokazování žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání žalobců, rozsudek soudu I. stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je prokázání existence naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě. Žalobci spatřují existenci naléhavého právního zájmu v tom, že 2. žalovaný nesprávně postupoval při privatizaci domů s byty a z této skutečnosti také odvozují své nabývací tituly, soud však zdůraznil, že případný nesprávný postup 2. žalovaného v žádném případě nemůže být nabývacím titulem vlastnictví domu, eventuelně bytů žalobců. Poukázal pak na to, že, v českém právním řádu jsou způsoby nabytí vlastnictví upraveny v ustanovení §132 občanského zákoníku, přitom žádný z tam uvedených způsobů nabytí vlastnictví žalobci netvrdili. Odvolací soud tak uzavřel, že pokud žádný relevantní nabývací titul, z něhož by odvozovali své spoluvlastnické právo k nemovitostem, žalobci netvrdí, nemohli ani prokázat existenci svého naléhavého právního zájmu na určovací žalobě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu procesního vývoje věci tvrdí, bez podrobnější ústavněprávní argumentace, porušení shora označených základních práv. Obecným soudům v podstatě vytýká, že nepostupovaly dle ustanovení §43 o. s. ř. a nezabývaly se věcnou stránkou sporu. Poukazuje také na dlouhodobost projednání jeho prvého sporu, vedeného u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 167/99 (o neplatnost smlouvy), i nyní projednávané věci, čímž se odvolací soud nezabýval a naopak tuto skutečnost použil proti stěžovateli. Z uvedených důvodů proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tom, že stěžovatel souběžně s ústavní stížností podal proti rozsudku odvolacího soudu také dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud o stěžovatelem podaném dovolání rozhodl usnesením sp. zn. 22 Cdo 2646/2006 ze dne 15. 10. 2007 tak, že dovolání stěžovatele podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť, jak uvedl, skutečnost, že bez relevantního právního důvodu nelze nabýt spoluvlastnické právo k věci, je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti a tedy pro řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, tak nelze dovolání připustit. K odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 850/2004 pak dodal, že tento odkaz není případný, neboť v uvedené věci nešlo o vlastnické právo žalobců, nýbrž o tvrzenou neplatnost smlouvy, a upozornil také na to, že skutečnost, že žalobce má na určení naléhavý právní zájem, ještě nemusí znamenat, že požadované určení je v souladu s právem a že jeho žalobě může být vyhověno. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2646/2006 ze dne 15. 10. 2007, jakož i obsahem rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 11 C 34/2007 ze dne 31. 10. 2007, které stěžovatel soudu dodatečně předložil, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatňované již v odvolání i dovolání a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu, jak plyne z jeho postavení vymezeného Ústavou v čl. 83, zjevně nepřísluší. Na jeho námitky bylo dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
K námitkám stěžovatele lze uvést, že důvod k postupu podle §43 o. s. ř. v daném případě nebyl dán proto, že podání žalobců (jejich žaloba) nebylo neúplné, nesrozumitelné či neurčité, jak uvedené ustanovení předpokládá. Stěžovatel zde přehlíží, že za vadu podání, kterou by bylo možno postupem podle §43 o. s. ř. odstranit, rozhodně nelze považovat to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem a že samotné upřesnění spoluvlastnických podílů by na konečném závěru soudu o absenci naléhavého právního zájmu nemohlo ničeho změnit. V napadeném rozhodnutí pak odvolací soud dostatečně vysvětlil, že samotný nesprávný postup při privatizaci nemůže být nabývacím titulem, a tudíž že v projednávané věci nemohla mít na rozhodnutí soudu o žalobě na určení vlastnického práva vliv nesprávnost postupu 2. žalovaného při privatizaci domu s byty, o kteréžto tvrzení stěžovatel svou žalobu o určení vlastnictví opíral. Odvolací soud tak dostatečně objasnil, na základě jakých důvodů, s nimiž se v podstatě ztotožnil i soud dovolací, žalobě stěžovatele na určení vlastnictví nemohlo být vyhověno. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se řádně zabývající, dostatečně objasňující své závěry, nevykazující tak prvky libovůle, a ústavně konformní. Na tomto závěru Ústavního soudu pak nemůže změnit ničeho ani fakt, na který zřejmě stěžovatel předložením dalšího soudního rozhodnutí mínil upozornit, totiž fakt, že v jeho další věci, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 34/2007, byl vydán dne 31. 10. 2007 rozsudek, který další žalobě stěžovatele vyhověl. V uvedeném řízení se však jednalo o jiný (žalobou jinak vymezený) předmět řízení, o určení neplatnosti kupní smlouvy, na rozdíl od dané věci, v níž jde o určení vlastnictví k nemovitosti, kde stále platí, že nesprávný postup při privatizaci ještě sám o sobě nabývacím titulem ve smyslu ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku nemůže být a není-li tedy tvrzen relevantní nabývací titul, nemůže být ani dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Tento právní závěr pak samotnou délkou trvání řízení, ať již tohoto či ve věci shora označené, ovlivněn být nemohl. Samotný fakt, že soud I. stupně v tomto řízení na danou situaci zaujal odlišný názor, než jiný senát téhož soudu ve věci sp. zn. 11 C 167/99, protiústavnost napadeného rozhodnutí založit nemůže, nehledě k tomu, že rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 11 C 167/99 ze dne 8. 3. 2002, v němž jiný senát zaujal stěžovatelem zmiňovaný odlišný názor, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 850/2004 ze dne 30. 1. 2007 zrušen. Pro úplnost třeba dodat, že pokud stěžovatel průtahy v řízení zmiňoval i v souvislosti s porušením práva zaručovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - což však z obsahu jeho stížnosti není zcela zřetelné, Ústavní soud se věcí z pohledu porušení tohoto práva zabývat nemohl, neboť jednak z obsahu ústavní stížnosti není patrno, zda stěžovatel v tomto směru využil všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména však případnému tvrzení porušení tohoto práva neodpovídá petit ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu