ECLI:CZ:US:2007:3.US.5.07
sp. zn. III. ÚS 5/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 22. února 2007 v senátě, složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky E. H., zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Senovážné nám. 23, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006 č. j. 25 Cdo 2633/2006-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. 55 Co 55/2006 a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 14 C 164/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka svou ústavní stížnost proti výše označeným rozhodnutím odůvodnila tím, že dle jejího přesvědčení Nejvyšší soud pochybil, když dovodil nepřípustnost dovolání, přičemž k tomuto závěru dospěl ryze formálním způsobem - proto, že stěžovatelkou požadované jednotlivé dílčí náhradové nároky nepřevyšují hraniční částku 20.000,- Kč. Uvedla, že v době podání žaloby jí nemohla být známa konkrétní výše jednotlivých dílčích náhradových nároků, dva nároky byly odvislé od znaleckého posudku či odborné lékařské zprávy, sama pak provedla odhad nároků v minimální výši s vědomím, že budou v řízení upřesněny, a netušila, že tento její korektní postup bude v konečném důsledku použit proti ní. Pokud by předvídala ryze formalistický přístup dovolacího soudu, pak by své nároky výrazně navýšila. Své námitky proti rozhodnutím soudů obou stupňů uvedla v dovolání, spoléhala na to, že Nejvyšší soud, jako vrcholný orgán soustavy obecných soudů, tyto její námitky objektivně přezkoumá, což se však nestalo. Proto se cítí postupem soudů dotčena v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu tvrzený zásah do práv v návrhu označených zjištěn nebyl. Jmenovaný soud dovolání stěžovatelky, podané podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, z důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) a b) obč. soudního řádu odmítl v souladu s §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu opodstatněně, když rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, které v dotčeném výroku o věci samé nepřevýšilo částku 20.000,- Kč - byla zamítnuta žaloba o náhradu škody uplatněná za ztrátu na výdělku ve výši 3.000,- Kč, za bolestné ve výši 6.000,- Kč, za ztížení společenského uplatnění v částce 12.000,- Kč, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením v částce 1.000,- Kč. Dovolací soud pak v odůvodnění usnesení, s poukazem na §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu i na svou judikaturu, důvodně konstatoval, že přípustnost dovolání se posuzuje u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, byť tak bylo učiněno v jednom řízení a jedním rozsudkem, a vzhledem k tomu, že žádný z nároků nepřevýšil částku 20.000,- Kč, nelze takové dovolání považovat za přípustné. Nutno dodat, že na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani tvrzení stěžovatelky o důvodech, pro které žalobou neuplatnila u jednotlivých nároků částky podstatně vyšší.
Pro shora uvedené byla ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu shledána zjevně neopodstatněnou a odmítnuta dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poněvadž k odmítnutí dovolání nedošlo z důvodů, závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, ale pro nesplnění podmínky dovolání dle §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudku soudu II. stupně vycházet z data doručení usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 10. 2006. Proto v dalším je odmítnutí ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006 odůvodněno ust. §43 odst. 1 písm. b) a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2005 ustanovením §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu