ECLI:CZ:US:2017:3.US.50.17.1
sp. zn. III. ÚS 50/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2016 sp. zn. 6 To 632/2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jím došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 4 T 99/2016 stěžovatele uznal vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §143 odst. 4, §60 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení v trvání dvou let. Okresní soud stěžovateli podle §60 odst. 3 tr. zákoníku uložil povinnost se zdržovat v určeném obydlí, a to ve stanoveném časovém období a s konkretizovanou výjimkou. Dále stěžovateli podle §73 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody konkretizovanému poškozenému vyčíslenou peněžní částku.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele nově odsoudil podle §143 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud porušil zásady pro ukládání trestu v míře dosahující ústavněprávní roviny. Konkrétně vytýká porušení zásady přiměřenosti trestu, zásady subsidiarity přísnější sankce, povinnosti přihlédnout při ukládání trestních sankcí i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a zásady individualizace trestu. Soustředí se k úsudku, že zájmy poškozených a stěžovatele v tomto specifickém případě, kdy způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k úmrtí jeho manželky a jednoho ze dvou jejich společných nezletilých dětí, tvoří nedělitelnou jednotu, a že tedy není v zájmu pozůstalých rodičů zemřelé ani nezletilého syna stanovit mu trest odnětí svobody. Dovozuje, že krajský soud zcela přehlédl závažné nepříznivé důsledky odloučení v období výkonu trestu odnětí svobody na jeho syna, což dokládá zprávou Magistrátu města Opavy, Odboru sociálně-právní ochrany dětí a Mobilního hospice Strom života, odborným vyjádřením PhDr. Ludmily Mrkvicové, soudní znalkyně v oboru psychologie, odvětví psychiatrie, specializaci klinická psychologie dětí a dospělých, a dále vyjádřeními pozůstalých a řady důvěryhodných osob z okolí rodiny.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jím uplatňovaná argumentace zákonným dovolacím důvodům neodpovídá, což demonstruje na obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003 tr.
8. Vyčerpání dovolání představuje podmínku přípustnosti ústavní stížnosti podle shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že: "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a tr. řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
10. V bodě 28 citovaného stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci.
11. Byť stěžovatel neodkazuje na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (resp. netvrdí, že návrh přesahuje jeho vlastní zájmy), Ústavní soud pokládá za nutné zdůraznit, že dle tohoto ustanovení je sice ústavní stížnost přípustná i pokud navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", nicméně z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v případech splňujících citovanou zákonnou podmínku. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (srov. §74 zákona o Ústavním soudu), případně kdy jde o věc, jež se svou povahou týká stovek případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba dodržení mezinárodní smlouvy či zajištění respektování nálezů Ústavního soudu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 361/11). O takovou situaci v případě stěžovatelova podání nejde; sám stěžovatel zdůrazňuje, že jeho argumentace je zasazená do specifických podmínek daného případu.
12. Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).
13. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
14. Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozoval-li by, že dovolání by bylo bezpochyby "neefektivní", a současně by namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedocenil by tím závěry, jež judikatura Ústavního soudu již dříve formulovala; kupříkladu v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci". K námitce stěžovatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj