ECLI:CZ:US:2005:3.US.509.04
sp. zn. III. ÚS 509/04
Usnesení
III.ÚS 509/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci stěžovatele JUDr. Z. Č., právně zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem Podolská 496/124, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2003 sp. zn. 5 To 93/03 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2003 sp. zn. 1 T 24/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena stěžovatelova práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku o náhradě škody.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002 sp. zn. 1 T 24/2000 odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným České spořitelně, a. s., a Komerční bance, a. s. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele zrušen v celém rozsahu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2002 sp. zn. 5 To 122/02 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2003 sp. zn. 1 T 24/2000 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli bylo rovněž uloženo nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. škodu poškozeným České spořitelně, a. s., ve výši 10.000.000,- Kč a Komerční bance, a. s. ve výši 7.631.171,70 Kč. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel:
1) dne 12. 1. 1993 v Praze, v pobočce České spořitelny, a. s., jako jediný společník a jednatel firmy Vemi - Realitní kancelář, s. r. o., po předložení kupní smlouvy uzavřené s TJ Dopravní podnik Praha a smluv o dílo uzavřených s firmou Pavel Číčel-Papi a s firmou Gillern dosáhl uzavření úvěrové smlouvy na částku 10.000.000,- Kč za účelem investičních nákladů - zakoupení ideální poloviny pozemku parc. č. 1341/2 v k. ú. Strašnice a na stavební úpravy na něm, ačkoli věděl, že stavební úpravy na pozemku není možno provádět a kupní cena 5.000.000,- Kč bude uhrazena TJ Dopravní podnik Praha postupně, a na základě faktur vystavených prodávajícím a firmami Pavel Číčel-Papi a Gillern celý úvěr vyčerpal, z kupní ceny uhradil pouze částku 2.000.000,- Kč a zbývající částku 8.000.000,- Kč použil v rozporu s úvěrovými podmínkami pro svoji potřebu, úvěr dosud nezaplatil, přičemž poskytnutý úvěr byl zajištěn zástavním právem k ideální polovině nemovitosti parc. č. 1341/2 v k. ú. Strašnice, ač věděl, že hodnota ideální poloviny nemovitosti nepostačuje k zajištění tohoto úvěru a úvěru, který následně čerpal od Komerční banky, a. s., a způsobil tak škodu poškozené České spořitelně, a. s., ve výši poskytnutého úvěru, a dále tím, že
2) dne 10. 5. 1993 v Praze, v pobočce Komerční banky, a. s., jako jediný společník a jednatel firmy Vemi - Realitní kancelář, s. r. o., pod záminkou přechodného nedostatku finančních prostředků a po předložení dohody o budoucí kupní smlouvě na nákup druhé poloviny shora uvedeného pozemku a dalších listin, dosáhl uzavření úvěrové smlouvy na částku 10.000.000,- Kč, ačkoli věděl, že důvody jím uváděné v žádosti o úvěr jsou nepravdivé, úvěr vyčerpal v plné výši jednak na úhradu zbývající části kupní ceny pozemku ve výši 3.000.000,- Kč a zbývající částku převedl na společnost Vemi, s. r. o., úvěr do současné doby nezaplatil, přičemž poskytnutý úvěr byl zajištěn zástavním právem k ideální polovině shora uvedeného pozemku, ač věděl, že hodnota ideální poloviny nemovitosti nepostačuje k zajištění tohoto úvěru a úvěru, který čerpal od České spořitelny, a. s., a způsobil tak Komerční bance, a. s., škodu nejméně ve výši 7.631.171,70 Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obžalovaný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003 sp. zn. 5 To 93/03 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a obžalovanému uložil při nezměněném výroku o vině trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. 8 Tdo 51/2004 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 13. července 2004 byl obžalovanému podle čl. 62 písm. g) Ústavy prominut uložený trest odnětí svobody.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho jednání není možno posuzovat jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., ale nanejvýš snad jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., který však v době stíhaného jednání nebyl v katalogu trestných činů uveden, ale byl v něm zařazen až od 1. 1. 1998. Stěžovatel podrobně popisuje svoji verzi stíhaného případu - v inkriminované době coby majitel společností Vemi, s. r. o. a Vemi - Realitní kancelář, s. r. o., byl v jednání s rakouskou společností Rögner o možnostech společného podnikání, které mělo navazovat na výstavbu hotelu Don Giovanni společností Rögner. Z tohoto důvodu jednal s TJ Dopravní podnik Praha o koupi přilehlého pozemku k realizaci podnikatelského záměru. Od tělovýchovné jednoty následně koupil ideální polovinu dotyčného pozemku za cenu 5.000.000,- Kč, uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě nájemní, která se vztahovala k druhé polovině pozemku a zamýšlel na něm stavbu víceúčelové budovy a nových sportovních hal. Pro koupi pozemku a počáteční investice požádal Českou spořitelnu, a. s., o poskytnutí úvěru ve výši 10.000.000,- Kč, který mu následně byl poskytnut, přičemž nepochyboval o tom, že tento úvěr bude schopen splácet. Úvěr byl zajištěn stěžovatelem vlastněnou ideální polovinou pozemku, jehož odhadní cena byla znalcem stanovena na 11.000.000,- Kč. Jelikož se stěžovateli následně nepodařilo uzavřít nájemní smlouvu na druhou polovinu pozemku a došlo k ohrožení spolupráce se společností Rögner, požádal o poskytnutí překlenovacího úvěru Komerční banku, a. s., která mu úvěr ve výši 10.000.000,- Kč poskytla. Tento úvěr nebyl účelově vázán a byl rovněž zajištěn zástavou na stejný pozemek, přičemž jeho odhadní cena, stanovená dceřinou společností Komerční banky ALL IN, a. s., byla 55.000.000,- Kč. Obě banky byly podrobně obeznámeny se stěžovatelovým podnikatelským záměrem, s finanční situací jeho společností, stěžovatel je žádným způsobem neuváděl v omyl a neměl v úmyslu je podvést. Stěžovatelův podnikatelský záměr se nicméně dále komplikoval, jakkoliv usiloval o jeho naplnění a výstavbu shora zmíněných budov. Nakonec se souhlasem obou bank převedl Vemi - Realitní kancelář, s. r. o., na společnost Merkur, s. r. o., i se závazkem uhradit oběma bankám vzniklé dluhy. Prvý poskytnutý úvěr stěžovatel použil na dohodnutý účel - úhradu kupní ceny za ideální polovinu pozemku, přičemž skutečnost, zda věděl či nevěděl, že stavební úpravy na pozemku není možno provádět, je irelevantní, neboť případná stavební omezení bylo možno nepochybně odstranit. Druhý úvěr pak nebyl účelově nijak vázán. V trestním řízení nebyli vůbec vyslechnuti pracovníci bank, se kterými stěžovatel o poskytnutí úvěru jednal a vůči nimž se tedy měl dopustit domněle podvodného jednání a rovněž nebyl proveden listinný důkaz - "Návrh na povolení úvěru". Oba úvěry navíc byly zajištěny zástavou, kterou mohli věřitelé v případě nesplnění závazků prodat za cenu, která by nepochybně postačovala k vyrovnání poskytnutých úvěrů, což vyplývá z obou vypracovaných znaleckých posudků. Z judikatury soudů přitom vyplývá, že v případě poskytnutí dostatečné zástavy a možnosti věřitele uspokojit se z ní, je spáchání trestného činu podvodu vyloučeno.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel namítá, že byl stíhán pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, vztah k oběma věřitelům byl ryze obchodní a byl tedy samozřejmě zatížen jistým rizikem, nicméně jeho jednání bylo kriminalizováno zcela v rozporu se zákonem. Obecné soudy dovozují spáchání trestného činu zejména ze skutečnosti, že stěžovatel úvěr doposud nezaplatil a přehlížejí skutečnost, že závazek k oběma bankám převzal jiný subjekt.
Stěžovatel dále namítá, že Městský soud v Praze se neřídil pokyny, jež mu uložil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. prosince 2002 a nerespektoval jeho stanoviska a právní názor. V následném odvolacím řízení toto pochybení vrchní soud pominul, přičemž o odvolání rozhodoval v jiném složení senátu. Soudy neprovedly výslechy stěžejních svědků, výpovědi svědčící ve stěžovatelův prospěch byly hodnoceny jako účelové a na některé svědky byl vyvíjen nepřípustný nátlak.
Podle názoru stěžovatele došlo rovněž k porušení jeho práva na obhajobu, neboť obhájci, který ho zastupoval v odvolacím řízení, nebyl poskytnut dostatek času na přípravu obhajoby. Stěžovatele původně zastupovali dva obhájci, první z nich však nepoznal, že vzhledem k osobnímu vztahu ve věci stěžovatele nemůže zastupovat a obhajobu neodmítl, druhý obhájce pak byl pasivní a de facto nevyužil žádné možnosti k obhajobě. Stěžovatel si proto zvolil nového obhájce, který žádal o možnost nahlédnout do spisu, což mu bylo odepřeno, neboť spis se nacházel téměř celou dobu řízení od zrušení rozsudku městského soudu u znalce, který jej vrátil spolu se znaleckým posudkem den před vyhlášením druhého odsuzujícího rozsudku. Obhájce tak neměl možnost seznámit se s trestní věcí ani konzultovat obsah znaleckého posudku vyžádaného soudem s odborníky a připravit otázky znalci. Odvolací ani dovolací soud toto pochybení přes stěžovatelovy námitky nenapravily.
Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem URS Praha, a. s., týkající se ohodnocení předmětné nemovitosti a dopis TJ Dopravní podnik Praha, reagující na nabídku stěžovatele.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze. Předseda senátu městského soudu v plném rozsahu odkázal na obsah napadených rozhodnutí, ve kterých se obecné soudy se stěžovatelovými námitkami vznesenými v ústavní stížnosti zabývaly, podle jeho názoru nedošlo v trestním řízení ke zkrácení základních práv stěžovatele. Předseda senátu vrchního soudu rovněž odkázal na obsah napadených rozhodnutí a v podrobnostech rekapituloval pasáže rozhodnutí obecných soudů, ve kterých se soudy se stěžovatelovými námitkami vypořádaly a konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí důkazy, jež jej usvědčují z podvodného jednání. Dle názoru předsedy senátu není ústavní stížnost důvodná, a navrhnul proto její odmítnutí, popř. zamítnutí. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 24/2000 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a ze zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní uplatňuje zejména námitky vznesené v průběhu trestního řízení, se kterými se soudy všech stupňů opakovaně vypořádaly, stěžovatel tak staví Ústavní soud do role přezkumného soudního orgánu čtvrtého stupně.
Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Ústavní soud nepokládá tuto výtku za důvodnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, "kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu".
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s otázkou naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu, přičemž učiněný závěr, že obžalovaný svým jednáním uvedl poškozené banky v omyl a v příčinné souvislosti tak sebe obohatil, přesvědčivě odůvodnily.
Nalézací soud ve svém rozsudku konstatoval, že tvrzení obviněného, týkající se jeho spolupráce se zahraničním partnerem společností Rögner, nebylo pravdivé, obviněný sice podepsal coby jednatel společnosti Vemi, s. r. o., dne 30. 10. 1992 smlouvu se společností Rögner o společném podnikání a plánovaném založení společnosti "Joint Venture", nicméně společnost Vemi, s. r. o., nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti a neměla k nim žádné dispoziční oprávnění, neboť ideální polovinu předmětného pozemku zakoupila jiná stěžovatelova společnost Vemi - Realitní kancelář, s. r. o. Smlouva se společností Rögner byla navíc limitována lhůtou 5 měsíců, během níž mělo dojít k založení společného podniku Joint Venture, což se však nestalo a smlouva pozbyla platnosti, obviněný ani během této lhůty další jednání se společností Rögner nevedl (rozsudek nalézacího soudu str. 7, 30-31). Stěžovatel vyčerpal úvěr poskytnutý Českou spořitelnou na základě faktur vystavených firmami, které neměly žádné zkušenosti se stavebními pracemi, takto vyfakturované peníze převedl na sebe, aniž by tyto firmy činily jakékoliv kroky k zahájení prací, daný pozemek nebyl určen k zástavbě a stěžovatel ani nepodal žádost o změnu určení pozemku a povolení výstavby (rozsudek nalézacího soudu str. 20-23). Úvěr od Komerční banky stěžovatel vylákal s tvrzením, že uzavře společný podnik se zahraničním partnerem o stavbě nemovitostí s tím, že o úvěr žádá vzhledem k časové prodlevě v obchodním jednání ; v té době však smlouva se společností Rögner marným uplynutím lhůty již pozbyla platnosti a stěžovatel vlastními finančními prostředky nebyl schopen stavbu realizovat (str. 36 rozsudku). Zástavní právo u obou úvěrů bylo zřízeno bez souhlasu druhého vlastníka pozemku TJ Dopravní podnik Praha a tedy bylo dle názoru nalézacího soudu zřízeno neplatně. Nalézací soud rovněž podrobně rozvedl, proč znalecký posudek společnosti ALL IN, a. s., týkající se ceny zástavy, byl výrazně nadhodnocen, což stěžovateli muselo být zřejmé, neboť posudek byl vypracován na základě podkladů předložených stěžovatelem a vycházel z předpokladu, že dojde k uzavření smlouvy se společností Rögner a k využití pozemku pro výstavbu (str. 36-38 rozsudku).
Odvolací soud skutkovým i právním závěrům nalézacího soudu přisvědčil, uvedl, že stěžovatel vylákal oba úvěry pod nepravdivými záminkami se záměrem užít je na jiné své potřeby, než které při jednání o úvěrech deklaroval (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Oba úvěry byly krátkodobé, splatné již na podzim 2003, stěžovatel neměl jejich splatnost nijak zaručenou, dohoda se společností Rögner byla jen obecná, stěžovatel ani závazky v ní uvedené nesplnil a v době poskytnutí druhého úvěru již nebyla účinná, stěžovatel proto v době podání žádostí o úvěr nemohl reálně uvažovat o jejich řádném a včasném splacení. Hodnota zástavy měla přitom nižší cenu než poskytnuté úvěry, čehož si stěžovatel musel být (z důvodů, jež odvolací soud podrobně rozvedl) vědom (str. 8-9 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval mimo jiné posouzením otázky, zda je u trestného činu podvodu vznik škody vázán na skutečnost, že při podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož byl spáchán tento trestný čin, zajištěn zástavním právem. Konstatoval, že pokud je pachateli v důsledku jeho podvodného jednání vyplacena bankovním ústavem částka, na niž byla úvěrová smlouva sjednána, je třeba tento okamžik pokládat za dobu vzniku škody a tedy i dokonání trestného činu. Zástavní právo slouží jako jeden ze způsobů náhrady škody a není možné je vázat na posouzení otázky vzniku škody. Realizaci zástavy nelze pokládat za dobrovolnou úhradu poskytnutého úvěru a její zpeněžení je vyústění složitého procesu s ne vždy jistým výsledkem. O trestný čin podvodu se tedy jedná i tehdy, pokud je dlužník srozuměn s tím, že hodnota zástavy je stejná nebo vyšší, než je výše poskytnutého úvěru. Trestný čin podvodu byl spáchán vyplacením peněžních prostředků na základě úvěrových smluv, přičemž uvedení poškozených v omyl předcházelo okamžiku uzavření úvěrových smluv (str. 10-12 usnesení dovolacího soudu).
Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud obecné soudy právně posoudily stěžovatelovo jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nelze tomuto závěru vytknout jakékoliv pochybení. Stěžovatel nebyl odsouzen pro neschopnost dostát smluvnímu závazku ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, ale pro své podvodné jednání.
Z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2002 a následného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2003 vyplývá, že nalézací soud respektoval právní závěry odvolacího soudu, splnil jeho pokyny a dokazování v naznačeném směru doplnil, jak následně konstatoval Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 8. října 2003, přičemž skutečnost, že odvolací soud rozhodoval v jiném složení senátu, je v této souvislosti zcela nerozhodná.
Ke stěžovatelově námitce, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, uvádí Ústavní soud následující: Z protokolu o hlavním líčení konaného dne 6. května 2003 vyplývá, že obhájce stěžovatele navrhnul provedení výslechů svědků, kteří zpracovávali znalecký posudek společnosti ALL IN, a. s., s tím, že další návrhy na doplnění dokazování obhajoba nemá (č. l. 1551 spisu). Městský soud rozhodl, že tyto návrhy se zamítají a vyhlášené usnesení odůvodnil (č. l. 1552), odůvodnění nicméně nebylo v protokole zaznamenáno a ani v odsuzujícím rozsudku nebyly tyto důkazní návrhy a důvody jejich zamítnutí popsány, odvolací soud však ve svém rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč byl znalecký posudek Ing. B. pokládán za přesvědčivý důkaz o ceně zastavené ideální poloviny předmětného pozemku, další doplnění dokazování již z tohoto důvodu neprováděl a stěžovatelovy návrhy na provedení důkazů zamítl (rozsudek odvolacího soudu str. 7). Byť se tento závěr zřejmě nevztahuje k výslechu svědků - zaměstnanců banky, kteří se podíleli na sjednání úvěru a jejichž nevyslechnutí stěžovatel namítá, za rozhodující skutečnost Ústavní soud pokládá, že stěžovatel při ukončení dokazovaní v hlavním líčení návrh na výslech těchto svědků neuplatnil. Ústavní soud opětovně poukazuje na to, že v projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy, tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele.
Ústavní soud konečně posoudil námitku stěžovatele, že jeho obhájci JUDr. R. R. nebylo umožněno nahlédnutí do spisu a nebyla poskytnuta dostatečně dlouhá doba k přípravě obhajoby. Jak stěžovatel sám uvádí, tento obhájce byl v této trestní věci jeho třetím obhájcem, přičemž výhrady stěžovatele k jeho předchozím obhájcům a důvody, proč přistoupil k jejich změně, jsou z pohledu ústavních práv stěžovatele irelevantní. Jak již uvedl vrchní soud v rozhodnutí ze dne 8. října 2003 s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. září 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96, pokud si stěžovatel v průběhu trestního řízení zvolil jiného obhájce, není věcí soudu zajišťovat možnost jeho přípravy na obhajobu. Obhájce stěžovatele JUDr. R. R. den před konáním hlavního líčení (tj. 5. května 2003) do trestního spisu nahlížel (č. l. 1529). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. května 2003 (č. l. 1536-1558) vyplývá, že obhájce stěžovatele nenamítal, že by mu bylo znemožněno seznámit se se spisem, ale namítal, že mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta pro seznámení se s výsledky znaleckého posudku Ing. B. a k přípravě kvalifikovaných dotazů na znalce. K této námitce předseda senátu do protokolu uvedl, že trestní řád nestanoví lhůtu pro seznámení se se znaleckým posudkem, který může být přednesen i ústně a nadiktován do protokolu. Vrchní soud pak k této námitce dodal, že předmětný posudek není nijak obsáhlý a na jeho závěry reagovala obhajoba návrhem na zastavení trestního stíhání způsobem, z něhož je znalost posudku zřejmá (str. 3 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud na toto odůvodnění obecných soudů odkazuje a pokládá tuto námitku za neodůvodněnou.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti výroku o náhradě škody, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu