ECLI:CZ:US:2016:3.US.514.14.1
sp. zn. III. ÚS 514/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Milana Hovorky a b) Jiřiny Hovorkové, obou zastoupených JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jarníkova 1881/2, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3111/2013-1245, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2011 č. j. 24 Co 221/2011-1067 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. září 2010 č. j. 5 C 124/2006-854, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a 1. Dagmar Kubias, zastoupené JUDr. Milanem Klímou, advokátem, sídlem Sámova 220/4, Praha 10, 2. Michal Chen a 3. Ery Abizimil, obou zastoupených Mgr. Ing. Michalem Roubíčkem, advokátem, sídlem Skořepka 1058/8, Praha 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelé napadli shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdili, že v soudním řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě první vedlejší účastnice směřující mj. proti stěžovatelům rozhodnuto, že zůstavitel Vladimír Klinger, jenž zemřel dne 26. 7. 2001, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem mj. pozemků ve zjednodušené evidenci č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, zapsaných na listu vlastnictví č. Y. pro katastrální území Zaječice, obec Pyšely [výrok I písm. f)], že stěžovatelé jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení jednak první vedlejší účastnici ve výši 7 034 Kč [výrok III písm. f)], jednak České republice ve výši 3 065,50 Kč [výrok V písm. f)]. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelé nabyli předmětné pozemky na základě kupní smlouvy uzavřené dne 28. 1. 2004 se společností VETA - REAL, s. r. o., která je předtím nabyla od zůstavitele (jako právního předchůdce vedlejších účastnic) na základě kupní smlouvy ze dne 29. 2. 2000, a že zůstavitel trpěl závažnou duševní poruchou. Tuto smlouvu pak posoudil okresní soud jako (absolutně) neplatný právní úkon ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K námitce stěžovatelů, že nemovitosti nabyli v dobré víře, okresní soud uvedl, že jde o skutečnosti, které nastaly po smrti zůstavitele, a tudíž jsou z hlediska požadovaného určení (tj. že zůstavitel byl ke dni své smrti jejich vlastníkem) bez významu.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání mj. stěžovatelů a první vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzen a dále bylo rozhodnuto o hrazení nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu i s jeho právním závěrem, že kupní smlouva ze dne 29. 2. 2000 byla ve smyslu §38 odst. 2 občanského zákoníku neplatná, a vyvodil, že pokud tato smlouva byla neplatná, nemohou být osoby odvozující své vlastnické právo od této smlouvy vlastníky předmětných nemovitostí.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání podané mj. stěžovateli s tím, že není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), přípustné, a dovolatelům bylo uloženo zaplatit první vedlejší účastnici společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. K argumentaci stěžovatelů dobrou vírou při nabytí předmětného nemovitého majetku dovolací soud poukázal na svou judikaturu (konkrétně rozsudek ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2433/2013), dle níž osoba, která uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s "nevlastníkem", byť na jejím základě dojde ke vkladu vlastnického práva v její prospěch, se nestane (vzhledem k absenci příslušného hmotněprávního ustanovení, které by tuto situaci upravovalo) jejím vlastníkem, a je-li tato osoba při uzavření této smlouvy v dobré víře, že ji kupuje od vlastníka, může mít (jen) postavení oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž je třeba postupovat podle §457 občanského zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že v dané věci stojí proti sobě dvě práva, a to právo první vedlejší účastnice jako jedné z dědiček zůstavitele (zbývající dvě dědičky byly v postavení žalovaných) domoci se určení, že zůstavitel byl vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni svého úmrtí (načež proběhne dodatečné dědické řízení a dědičky budou zapsány jako vlastnice nemovitostí), a proti tomu je zde právo osob, které tyto nemovitosti koupily od osoby, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník těchto nemovitostí a jejíž dispozice s těmito nemovitostmi nebyla nikterak omezena. Konkrétně v daném případě žádné omezení zjištěno nebylo, a ani nebyly zjištěny skutečnosti, z nichž by riziko omezení bylo možné vyvodit, a proto také předmětné pozemky od takové osoby koupili. Nemohli se přitom zabývat otázkou, zda tato osoba nebyla nějakým způsobem omezena ve výkonu vlastnického práva, neboť to právní úprava neumožňovala, zůstavitel byl v době převodu již tři roky po smrti, neprobíhalo žádné soudní řízení, jehož předmětem by byly tyto nemovitosti, v katastru nebyl uveden žádný údaj, ze kterého by mohly vyplývat pochybnosti ohledně předchozího zcizení nemovitostí. Žaloba byla podána až pět let od úmrtí zůstavitele a šest a půl roku poté, co zůstavitel předmětné nemovitosti prodal.
6. Stěžovatelé dále uvedli, že si jsou vědomi zákonné úpravy vydržení, tj. úpravy obsažené v §134 občanského zákoníku, ale že jsou přesvědčeni, že na danou věc soudy neměly aplikovat ustanovení §457 občanského zákoníku, protože to by se mělo vztahovat pouze k účastníkům "první" smlouvy (ze dne 29. 2. 2000). Pokud právní úprava stanovila, že v případě prodeje nemovitostí je zapotřebí rozhodnutí příslušného orgánu, pokud tato upravila způsob zápisu určitých omezení vlastnického práva, pokud oni (stěžovatelé) postupovali v souladu s příslušnou právní úpravou a s takovou opatrností, aby o své právo nemohli přijít, a pokud obecné soudy uzavřely, že zapsaní vlastníci nejsou vlastníky předmětných nemovitostí (přes výrok o určení vlastnictví původního vlastníka), pak neposkytly ochranu jejich vlastnickým právům ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Přitom mohly konstatovat neplatnost kupní smlouvy ze dne 29. 2. 2000 a vypořádat vztahy mezi účastníky této smlouvy, aniž by zasáhly do zapsaných vlastnických práv třetích osob.
7. Současně stěžovatelé namítli, že na danou věc je třeba nahlížet i ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku, a upozornili, že nezavinili neplatnost původní kupní smlouvy, nesou však náklady daného soudního sporu. Závěrem dodali, že postup dotčených osob v této věci, firmy VETA - REAL, s. r. o., a jejích statutárních zástupců i Olgy Klingerové (viz blíže sub 16), byl v rozporu s dobrými mravy, nelze ani vyloučit úmyslné jednání, které mělo (bylo s to) poškodit dotčené osoby. Olga Klingerová byla v době podání žaloby jednatelkou této firmy, takže na obou stranách byla jedna fyzická osoba, přičemž je otázkou, jaké zájmy sledovala.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, jakož i na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 16/2015), na důvodovou zprávu k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a na rozhodnutí slovenského ústavního, resp. nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 50/2010 a ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 88/2014 a nález ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 48/2012, resp. rozsudek ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 3 Cdon 144/2010, usnesení ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 6 Cdo 107/2011). Současně uvedl, že v napadeném usnesení v souladu se zákonem stručně vyložil důvody, které ho vedly k odmítnutí dovolání, přičemž pro stručnost, pokud šlo o zásadu nemo plus iuris, odkázala na předchozí text odůvodnění, kde se touto problematikou podrobně zabýval, a dále v něm uvedl, proč nepřihlížel k okolnostem představujícím důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.
9. Krajský soud rovněž odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, v němž ohledně námitek, týkajících se §457 občanského zákoníku, vysvětlil, že použití tohoto ustanovení je v souladu s ustálenou rozhodovací činností Nejvyššího soudu, a není důvod se od tohoto výkladu odklonit, přičemž způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, jak měli stěžovatelé na mysli, s ohledem na předmět sporu a žalobní návrh nepřicházel v úvahu.
10. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že postupoval v souladu s právními předpisy a současnou judikaturou a že po provedeném dokazování zhodnotil zjištěný skutkový stav mimo jiné i ve vztahu k tvrzené dobré víře nabyvatelů a ke skutečnosti, že se jednatel společnosti VETA - REAL, s. r. o., dopustil trestné činnosti, a že proto žalobě na určení vlastnického práva v době úmrtí zůstavitele vyhověl.
11. První vedlejší účastnice uvedla, že zůstavitel zrestituoval relativně rozsáhlý majetek, o který jej podvodem připravil P.K., bývalý majitel a jednatel VETA - REAL, s. r. o. V roce 2002, ihned poté, co to zjistila, podala na něho trestní oznámení, přičemž nepředpokládala, že i pak bude jmenovaný pokračovat v prodeji nemovitostí, nicméně jak to zjistila, obrátila se na katastrální úřad s návrhem na zapsání poznámky, což však katastrální úřad odmítl. Kategoricky vyloučila, že by vyčkávala, a tím umožnila převod nemovitostí, zamezit trestné činnosti se podařilo až poté, co informovala státního zástupce a Obvodní soud pro Prahu 6, že jmenovaný pokračuje v trestné činnosti. Trestní i civilní řízení se prodlužovalo, neboť bylo vypracováno celkem 5 znaleckých posudků, jež se shodují v tom, že zůstavitel nebyl schopen posoudit následky svého jednání při uzavření kupní smlouvy a ovládnout své jednání.
12. Dále jmenovaná uvedla, že ve sporech s následnými nabyvateli pozemků vždy usilovala o uzavření dohody, na jejímž základě by bylo sporné vlastnické právo vyřešeno, přičemž ona (a ostatní dědičky) požadovaly uhrazení pouze části hodnoty nemovitostí, a to tak, že by se od stávající hodnoty odečetla částka, která byla uhrazena společností VETA - REAL, s. r. o., a vložené investice, takže by stěžovatelé měli majetek v hodnotě, kterou zaplatili, což se v případě některých účastníků podařilo, kdy úmyslem stran bylo dosáhnout kompromisního řešení, aby bylo zachováno maximum z obou jinak konfliktních základních práv. V této souvislosti zmínila, že je jí znám názor jednoho senátu Ústavního soudu, že je možný a v souladu s obecnou ideou spravedlnosti žádoucí způsob řešení konfliktu rozdělením nezastavěných pozemků mezi strany.
13. Jmenovaná rovněž odmítla, že by stěžovatelé nezapříčinili stávající stav, neboť již při přečtení kupní smlouvy ze dne 29. 2. 2000 je měla zarazit kupní cena, neexistující datum uzavření smlouvy (tj. 29. 2. 1999), věk prodávajícího a jeho podpis. Pochybili také v tom, že nevyužili možnosti odstoupit od smlouvy, připojit se k trestnímu řízení a požadovat náhradu od společnosti VETA - REAL, s. r. o., která byla majetná a vyváděla svůj majetek. Zmínila, že zastává stanovisko velkého senátu Nejvyššího soudu také z toho důvodu, že není možné po 50 letech jednotného výkladu tento výklad změnit tak, že neplatnost úkonu lze nahradit dobrou vírou. Tato změna výkladu v době, kdy byl připravován nový občanský zákoník, je ještě překvapivější, a ji poškozující, neboť nyní nová právní úprava (oproti úpravě předchozí) dává dostatečné možnosti a lhůty k tomu se efektivně bránit. Současně vedlejší účastnice poukázala na názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), který se týkal podvodného jednání, a zmínila další okolnosti, jež dle jejího názoru svědčí ve prospěch zachování vlastnického práva originárního vlastníka, a to, že má-li být zachováno maximum z obou základních práv, jen nutno zkoumat intenzitu, kterou se odebrání vlastnického práva ke sporným nemovitostem promítne do poměrů účastníků. V daném případě v důsledku trestného činu bývalého jednatele VETA - REAL, s. r. o., přišel zůstavitel o veškerý majetek, a zbyly zde jen dluhy. Přitom možná újma stěžovatelů je řádově nižší, navíc se s ní mohli dohodnout. Závěrem uvedla, že stěžovatelé mohli vystupovat v řízení a hájit svá práva, uplatnit řádné a mimořádné opravné prostředky, o nichž bylo rozhodnuto a dané rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, přičemž skutečnost, že stěžovatelé zastávají jiný právní názor na otázku nabytí vlastnického práva, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
14. Druhá a třetí vedlejší účastnice se ztotožnily s vyjádřením první vedlejší účastnice a dodaly, že jsou si vědomy určitého judikaturního rozporu mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, resp. střetu dvou základních práv, a že sdílejí závěry prezentované Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), přičemž s poukazem na bod 38 upozornily, že s řadou dotčených osob uzavřely dohody o narovnání, aby bylo právo nabyvatelů v dobré víře respektováno, a požadované plnění bylo stanoveno tak, že od obvyklé ceny byla odečtena kupní cena, kterou tyto osoby uhradily, a případně další investice, které v souvislosti se spornými pozemky vynaložily, reálně se jednalo o finančním narovnání v hodnotě zlomku skutečné ceny sporných nemovitostí. Při mimosoudním řešení tedy postupovaly podle pravidel stanovených Ústavním soudem.
15. Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelům k případné replice. V ní stěžovatelé uvedli, že za zásadní považují, že i při vynaložení maximálního úsilí nemohli zjistit, že by ke dni podpisu smlouvy cokoli bránilo prodejci předmětné nemovitosti zcizit, načež zopakovali svou argumentaci použitou již v ústavní stížnosti. Pokud jde o vyjádření okresního soudu, není v něm dle stěžovatelů uvedeno nic k jejich argumentaci, krajský soud pak nijak nereagoval na to, že aplikace ustanovení §457 občanského zákoníku by se měla týkat jen "prvotní" smlouvy ze dne 29. 2. 2000. V případě vyjádření Nejvyššího soudu mají stěžovatelé za to, že závěry v důvodové zprávě ke katastrálnímu zákonu jsou v rozporu s čl. 11 a 36 Listiny a že argumentoval-li tento soud právní jistotou, měl se zabývat otázkou, v čí prospěch má být právní jistota vykládána, tj. v daném případě s ohledem na výše uvedené důvody v jejich prospěch. Vyjádření první vedlejší účastnice má reflektovat tvrzení uvedená před obecnými soudy, a proto stěžovatelé odkázali na ústavní stížnost.
16. K vyjádření druhé a třetí vedlejší účastnice stěžovatelé uvedli, že je ohledně narovnání nikdo nekontaktoval a žádná nabídka jim nebyla učiněna, že předmětné nemovitosti koupili přes inzerát od VETA - REAL, s. r. o., za níž mohla samostatně jednat Olga Klingerová, manželka Vladimíra Klingera, která měla ve společnosti 49% podíl, a za těchto okolností na transakci neshledali nic podezřelého. Olga Klingerová v trestním řízení jako svědkyně tvrdila, že Vladimír Klinger byl zdravotně v pořádku a žádné změny v duševní oblasti na něm nepozorovala, v řízení o určení vlastnického práva pak svou verzi účelově změnila. Současně stěžovatelé poukázali na spory mezi dědičkami a na jejich spoluzodpovědnost za vznik nepříznivého stavu s tím, že nejvíce na jejich nekorektní jednání doplatili oni. Zmínili také aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž tento soud ustoupil od dosavadních závěrů a připustil možnost právní ochrany "dobrověrných" nabyvatelů i za účinnosti "starého občanského zákoníku" s tím, že pro posouzení dobré víry je rozhodující stav v katastru nemovitostí. V jejich případě byl zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí zcela perfektní, a ani z nabývacího titulu nebylo možné poznat žádné hrozící nebezpečí, ke zpochybnění převodu došlo až několik let po smrti původního vlastníka pozemků jeho dědici z majetkových důvodů. Předmětné pozemky nabyli za cenu, která byla v té době obvyklá. Z dosavadního řízení nebylo zjištěno, že by nebyli v dobré víře, resp. tomu bylo naopak.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Stěžovatelé - dovolávajíce se své dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí od "nevlastníka", společnosti VETA - REAL, s. r. o. - vytkli obecným soudům, že se otázkou střetu jejich vlastnického práva a vlastnického práva vedlejších účastnic řádně nezabývaly, resp. že jejich právu neposkytly ochranu. Jak však plyne z výše uvedeného, předmětem daného soudního řízení bylo určení, že Vladimír Klinger, právní předchůdce vedlejších účastnic, byl vlastníkem těchto nemovitostí ke dni svého úmrtí, tj. 26. 7. 2001, stěžovatelé však své vlastnické právo vyvozují z kupní smlouvy, kterou uzavřeli (údajně v dobré víře) dne 28. 1. 2004. Jde přitom o skutečnost, která nastala až po úmrtí Vladimíra Klingera a která proto na požadované určení nemohla mít žádný vliv. Neznamená to však, že by stěžovatelé nemohli své tvrzení o nabytí předmětných nemovitostí v dobré víře (a na něj se vážící argumentaci, jež byla obsažena i v ústavní stížnosti a replice) uplatnit vůbec, jen je třeba tak učinit v řízení o žalobě, kterou se budou domáhat určení svého vlastnického práva vůči vedlejším účastnicím (pro případ, že na základě případného výsledku dědického řízení budou zapsány do katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných pozemků).
20. Ústavnímu soudu v této souvislosti nezbývá, než připomenout závazný právní názor (viz k jeho pojetí ve vztahu k dovolání souhrnně např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1595/16) v otázce řešení sporů tzv. nabytí od nevlastníka, kde ve vztahu k předmětné problematice (a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) konzistentně zastává [viz nálezy ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 (N 198/67 SbNU 555), ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (N 105/69 SbNU 719) či ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71 SbNU 319)]. Princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká,
dojde-li k zániku kupní smlouvy - ať již z jakéhokoli důvodu - která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně ("s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence"), nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu. Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatnosti smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí posledním nabyvatelem v řadě. Tento právní názor Ústavního soudu není v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (sub 4) zjevně respektován.
21. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a - s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Je přitom "nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti". Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře. To samozřejmě neznamená, že by obdobná ústavní ochrana nemusela být poskytována rovněž původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo s ohledem na absolutní neplatnost provedeného převodního úkonu na jinou osobu nikdy převedeno.
22. Nicméně Ústavní soud v právě projednávané věci musí respektovat předmět sporu, o kterém bylo bezprostředně v řízení před obecnými soudy rozhodováno, tedy určení vlastnictví zůstavitele k datu úmrtí. Současně také připomíná v mezidobí velkým senátem Nejvyššího soudu vynesený rozsudek ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 1 Cdo 353/2016, kterým byl zásadně v duchu judikatury Ústavního soudu přehodnocen právní názor, dosud Nejvyšším soudem zastávaný. Proto s respektem k doktríně tzv. minimalizace zásahů Ústavní soud rozhodl pouze o tom, zda mohlo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelů v této věci, nikoli v případném sporu o určení vlastnického práva s vedlejšími účastnicemi z hlediska jejich dobré víry. Stěžovatelé ostatně neměli v řízení před obecnými soudy, a to z hlediska vymezení předmětu řízení především petitem žaloby, a těmi žalobními tvrzeními, která se k němu bezprostředně váží, procesní možnost vznášet námitky ke svému nabytí nemovitostí v dobré víře. Byli oprávněni "pouze" brojit proti žalobním tvrzením o nezpůsobilosti zůstavitele uzavřít smlouvu ze dne 29. 2. 2000 a proti smlouvě samotné. Jinak vyjádřeno, jejich procesní obrana spočívala v podpoře nabyvatele z této časově "první" smlouvy, nikoli však v obraně smlouvy následující, kterou stěžovatelé s nabyvatelem uzavřeli. Tato posledně zmíněná, v pořadí druhá smlouva, se může stát předmětem přezkumu obecnými soudy až poté, co bude - na základě výsledku řízení před obecnými soudy - v nově otevřeném dědickém řízení potvrzeno nabytí dědictví těm dědicům, jež byli v důsledku úspěšní ve sporu o určení rozsahu vlastnictví zůstavitele k datu jeho úmrtí. Teprve následně bude možné případně odklidit konflikt, takto vzniklý mezi vlastníky nemovitostí, žalobou podanou některou z osob zapsaných v katastru. Teprve v tomto, v pořadí až druhém následujícím řízení, budou stěžovatelé oprávněni uplatnit, potažmo přednést, ta tvrzení o své dobré víře ve vlastnictví nemovitostí, jež jsou obsahem jejich ústavní stížnosti a stran nichž vytýkají obecným soudů naprostou pasivitu. Ostatně v tomto smyslu se již vyjádřil k presumovanému pořadu práva Nejvyšší soud (viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu