ECLI:CZ:US:2006:3.US.525.06
sp. zn. III. ÚS 525/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ZIMBO CZECHIA s. r. o., se sídlem Na Zátorách 8/613, 170 00 Praha 7, právně zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou AK se sídlem Lazarská 5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006 č. j. 6 As 7/2006-129, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 7. 2006, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 13. 7. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006 č. j. 6 As 7/2006-129, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2006 č. j. 6 As 7/2006-129 Nejvyšší správní soud odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. §120 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") jako opožděnou kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005 č. j. 8 Ca 203/2003-83. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že proti rozhodnutí krajského soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005 č. j. 8 Ca 203/2003-83) je ve správním soudnictví podle ust. §106 odst. 2 s. ř. s. možno podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení. Podle ust. §40 odst. 4 s. ř. s., je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zaslán právní zástupkyni stěžovatelky a podle připojené doručenky byl uložen u provozovatele poštovních služeb dne 24. 10. 2005. Dle ust. §42 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s ust. §50c odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), nevyzvedne-li si adresát písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení zásilky nedozvěděl. Stěžovatelce tak začala dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti běžet dnem 4. 11. 2005, přičemž skutečnost, že její právní zástupkyně si písemnost osobně vyzvedla dne 7. 11. 2005, není pro běh lhůty významná. Stěžovatelka tedy mohla podat kasační stížnost do 18. 11. 2005. Stěžovatelka však podala kasační stížnost prostřednictvím své právní zástupkyně faxem dne 22. 11. 2005, a proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že kasační stížnost je opožděná.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve výše uvedeném řízení před Městským soudem v Praze byla zastupována advokátkou, a proto podle příslušných procesních ustanovení bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005 č. j. 8 Ca 203/2003-83 doručováno advokátce. Vzhledem k tomu, že tato byla v době pokusu o doručení nemocná, nemohla rozsudek převzít a pokud by jej za ni i bývala převzala zmocněná osoba, objektivně by jí začala běžet zákonná lhůta pro podání kasační stížnosti, a z důvodu nemoci by stejně nebyla schopna kasační stížnost - navíc značně složitou - vypracovat a podat. Stěžovatelka uvádí, že lze namítat, že jestliže převzala rozsudek dne 7. 11. 2005, zbývalo jí včetně víkendu 11 dnů pro podání stížnosti. Takový přístup však nezohledňuje stav vytíženosti advokáta po návratu z nemoci do kanceláře a navíc jej stěžovatelka považuje s ohledem na zmíněnou skutečnost, že zmeškání lhůty nelze v takovém případě prominout, za nepřípustné a protiústavní krácení svých procesních práv, zejména pak práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukazuje na to, že je na účastníkovi řízení, jakého právního zástupce si zvolí a nemůže být nucen, aby jej zaměnil za jiného. Stěžovatelka považuje za logické a ekonomické, aby ve věci kasační stížnosti byla zastupována nadále advokátkou, která již v důsledku předchozího zastupování ve všech fázích správního řízení byla s věcí obeznámena. Stěžovatelka má tak s ohledem na uvedené zato, že takovýto postup ve věci a příslušná právní úprava jí zcela objektivně krátí na jejím právu na spravedlivý proces.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces, když jí neumožnil, aby se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřila, nenařídil jednání, ani stěžovatelku nevyzval, aby navrhla důkazy, které by mohly svědčit v její prospěch, a tak Nejvyšší správní soud nerozhodl na základě skutečného stavu věci. V této souvislosti stěžovatelka dále namítá, že nebyla soudem poučena o svých procesních právech ve smyslu ust. §36 odst. 1 s. ř. s., a v důsledku toho došlo na její straně k újmě, spočívající v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v předmětné věci nemohla nastat fikce doručení rozsudku Městského soudu v Praze, neboť nedošlo k řádnému doručení tohoto rozsudku (resp. nebyly splněny podmínky náhradního doručení). Stěžovatelka poukazuje na ust. §48 odst. 3 o. s. ř., ve kterém se stanoví, že nebyl-li na adrese uvedené v odst. 1 zastižen advokát nebo osoba, která by byla oprávněna podle odst. 2 za něj písemnost určenou advokátovi přijmout, doručující orgán písemnost uloží. Ve smyslu ust. §50c odst. 1 o. s. ř., ve spojení s odst. 2, se v takovém případě zanechá advokátovi výzva k vyzvednutí, která musí obsahovat údaj o tom, kdo je adresátem a který soud doručovanou písemnost předal k doručení, musí v ní být též obsaženo poučení o následcích, jestliže písemnost nebude vyzvednuta (odst. 4). Doručující orgán ve výzvě uvede, u koho, kde a ve který den byla písemnost uložena a do kdy a v jaké době si příjemce může písemnost vyzvednout. Takovou výzvu však stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně neobdržela. Z listinných důkazů, které stěžovatelka přikládá k ústavní stížnosti, vyplývá, že obdržela formulářovou výzvu ze dne 24. 10. 2005 (9:30 hod.) týkající se zásilky podací číslo 33121, která však nesplňuje zákonné náležitosti a pak z obálky podání utrženou výzvu, která - jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí - sice z hlediska kolonek zákonné náležitosti formulářově předepisuje, avšak tyto zůstaly nevyplněny. Tento nevyplněný papír byl právní zástupkyni zanechán spolu s výzvou České pošty. Následně při převzetí obálky s předmětným rozhodnutím Městského soudu v Praze, přiložením utržené výzvy právní zástupkyně stěžovatelky zjistila, že přesně přiléhá k obálce tohoto rozhodnutí, z čehož vyplývá, že zákonné podmínky pro náhradní doručení splněny nebyly, a kasační stížnost byla podána ve lhůtě, neboť stěžovatelka ji podala prostřednictvím své právní zástupkyně do dvou týdnů ode dne, kdy rozhodnutí městského soudu převzala, a z toho stěžovatelka dále dovozuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je protiústavní.
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, přičemž její zjevná neopodstatněnost vyplývá především z důvodů uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výzva k vyzvednutí zásilky podací číslo 33121 (obsahující rozsudek Městského soudu v Praze) neodpovídala požadavkům ust. §50c odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ust. §42 odst. 5 s. ř. s., zákonné podmínky pro náhradní doručení splněny nebyly, a proto její kasační stížnost byla podána ve lhůtě.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud ověřil, že dne 24. 10. 2005 byla právní zástupkyni stěžovatelky v místě doručování zanechána výzva k vyzvednutí zásilky podací číslo 33121 (rozsudku Městského soudu v Praze). Ústavní soud dále ověřil, že výzva k vyzvednutí doručované zásilky obsahuje údaj o tom, kdo je adresátem, a dále výzva obsahuje údaj o podací poště, z čehož lze dovodit, který soud doručovanou písemnost předal k doručení. Ve výzvě je rovněž uvedeno u koho, kde a ve který den byla písemnost uložena a do kdy a v jaké době si může příjemce písemnost vyzvednout (ust. §50c odst. 2 o. s. ř.). Ve výzvě bylo uvedeno, aby si právní zástupkyně stěžovatelky písemnost vyzvedla na poště v Praze 8 s tím, že nebude-li poštovní zásilka vyzvednuta nejpozději dne 8. 11. 2005, bude následující den vrácena odesílateli. Je třeba dát za pravdu stěžovatelce, že uvedená výzva neobsahuje poučení o následcích, jestliže písemnost nebude vyzvednuta (ust. §42 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s ust. §50c odst. 4 o. s. ř.); toto poučení však bylo obsaženo v přiložené výzvě utržené z obálky, která - jak stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvedla - přesně přiléhá k obálce obsahující rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tato výzva utržená z obálky - jak stěžovatelka opět sama v ústavní stížnosti uvedla - byla k výzvě provozovatele poštovních služeb zanechané dne 24. 10. 2005 právní zástupkyni stěžovatelky k vyzvednutí zásilky podací číslo 33121, přiložena. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka byla se zákonem stanovenými údaji (včetně poučení dle odst. 4), které předepisuje ust. §50c odst 2 o. s. ř., seznámena, a nebyla tak na svých právech zkrácena.
Jak správně konstatoval již Nejvyšší správní soud, předmětná zásilka obsahující rozsudek Městského soudu v Praze byla uložena u provozovatele poštovních služeb dne 24. 10. 2005. Protože právní zástupkyně stěžovatelky si jej do 10 dnů od uložení nevyzvedla, byl poslední den této lhůty, tj. 3. 11. 2005, považován za den doručení. Skutečnost, že právní zástupkyně si vyzvedla písemnost dne 7. 11. 2005, není pro běh lhůty významná, neboť dle ust. §50c odst. 4 o. s. ř., se poslední den desetidenní lhůty považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl. Lhůta k podání kasační stížnosti tak stěžovatelce počala běžet již dne 4. 11. 2005 a skončila dne 18. 11. 2005. Jestliže stěžovatelka podala kasační stížnost prostřednictvím své právní zástupkyně faxem dne 22. 11. 2005, podala ji opožděně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že v době pokusu o doručení předmětného rozsudku byla její právní zástupkyně nemocná, a že po převzetí rozsudku jí zbývalo pouhých 11 dnů k podání včasné kasační stížnosti, a v návaznosti na uvedené považuje stěžovatelka za protiústavní krácení svých procesních práv, zejm. práva na spravedlivý proces, ustanovení obsažené v soudním řádu správním (ust. §106 odst. 2 s. ř. s.), podle kterého zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Lze samozřejmě souhlasit se stěžovatelkou, že zákonná úprava vylučuje možnost požádat o prominutí zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti, je ovšem třeba podotknout, že připouští podání žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad včasné, avšak neúplné kasační stížnosti (odst. 3 cit. ust.). Zákonem připuštěná možnost odstranění nedostatků kasační stížnosti umožňuje podat blanketní stížnost (v podstatě ji ve dvoutýdenní lhůtě ohlásit) a precizovat ji až v prodloužených lhůtách (viz Vopálka, Mikule, Šimůnková, Šolín: Soudní řád správní. 1. vydání. C. H. Beck. 2004, s. 280).
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces, když ji nepoučil o jejích procesních právech a povinnostech ve smyslu ust. §36 s. ř. s., nenařídil jednání, neumožnil jí, aby se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřila, a ani stěžovatelku nevyzval, aby navrhla důkazy, které by mohly svědčit v její prospěch. Ani této námitce nelze přisvědčit.
Pokud stěžovatelka namítá, že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, právo stěžovatelky na veřejné projednání věci porušeno nebylo, neboť v jejím případě nešlo o meritorní řešení její záležitosti. Ustanovení §109 odst. 1 zák. odst. 1 s. ř. s., které připouští rozhodnutí kasačního soudu o kasační stížnosti bez jednání, je právě jedním z těch zákonných ustanovení, na něž pamatuje čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR.
Za těchto okolností pozbývá na významu i stěžovatelčina námitka ohledně nedostatku rovnosti v postavení účastníků řízení (v její neprospěch) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny; ostatně možnost rozhodnout bez jednání nebyla nikterak závislá na jejím souhlasu.
Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle citovaného ustanovení se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka podala kasační stížnost opožděně, a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než ji v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odmítnout, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady nezjistil.
Usnesením Nejvyššího správního soudu, kterým byla kasační stížnost stěžovatelky jako opožděná odmítnuta, tak nemohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť bylo věcí stěžovatelky, aby toto své právo realizovala "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny, a tedy účelně využila zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu