ECLI:CZ:US:2011:3.US.54.09.2
sp. zn. III. ÚS 54/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. Š., právně zastoupeného Mgr. Ivanou Kleiblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Štefánikova 16, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 4 To 366/2008 a proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 12 Nt 1328/2007, a ve věci návrhu na zrušení nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění. Toto nařízení je dle názoru stěžovatele v rozporu s článkem 7 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních právech, i s článkem 10 Ústavy ČR. Uvedený předpis je prý dále v rozporu s článkem 9 Listiny, podle nějž nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu obecných soudů, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 39 T 11/2004 uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Dne 4. 10. 2006 podal stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") žádost o přeřazení do věznice s dozorem. V záhlaví označeným usnesením ze dne 4. 3. 2008 rozhodl Okresní soud Brno-venkov, že se návrh stěžovatele podle §39b odst. 1, 2, 6 trestního zákona a contrario zamítá. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýkal, že ve svých rozhodnutích vycházely toliko ze zprávy věznice a z vyjádření zaměstnanců věznice o tom, že stěžovatel neprojevuje žádný zájem o program zacházení, nezapojuje se do pracovních činností; výkon trestu proto u stěžovatele neplní svůj účel. Uvedené zprávy a vyjádření se dle stěžovatele nezakládají na pravdě, což stěžovatel rozvádí podrobnými argumenty skutkového rázu. Stěžovatel je přesvědčen, že je protiprávně postihován za to, že nedal písemný souhlas ke svému zaměstnávání ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel neudělil písemný souhlas k zaměstnání ve firmě Tyco Electronics Czech s. r. o. zejména proto, že jako cizinec - občan Austrálie, potřebuje k práci pracovní povolení. Stěžovatel dále poukázal na své zdravotní obtíže, které mu zařazení do zaměstnání v rámci věznice znemožňují.
Pokud jde o nařízení vlády č. 365/1999 Sb., stěžovatel tomuto předpisu vytýká, že se jím pro osoby ve výkonu trestu odnětí svobody stanoví základní složky odměny, která v některých případech nedosahuje ani minimální mzdy. Kdyby byl stěžovatel schopen a oprávněn ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat, docházelo by tím k porušování jeho práva vyplývajícího z článku 7 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských s sociálních právech, jenž zaručuje právo každého na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dále ohradil vůči kázeňskému trestu - důtce - která mu byla uložena podle tehdejšího vězeňského řádu Věznice Kuřim. Tento kázeňský trest byl stěžovateli dle jeho názoru uložen v rozporu s platným předpisem - ust. §22 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. K tomuto (dle názoru stěžovatele) protiprávně uloženému kázeňskému trestu neměly obecné soudy v projednávané věci vůbec přihlížet.
Stěžovatel má dále za to, že v řízení o jeho žádosti o přeřazení do věznice s mírnějším režimem docházelo k nepřiměřeným průtahům. Okresní soud se žádostí začal zabývat až po devíti měsících; k odročení jednání docházelo dle názoru stěžovatele v důsledku procesních pochybení okresního soudu, zejména nedodržení zákonné pětidenní lhůty k přípravě na jednání ve smyslu §233 odst. 2 tr. řádu, na jejímž zachování stěžovatel trval.
II.
Ústavní soud si k posouzení návrhu vyžádal spis Okresního soudu Brno - venkov vedený pod sp. zn. 12 Nt 1328/2007. Na základě návrhu stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V projednávané věci Ústavní soud neshledal relevantní důvod k tomu, aby napadená soudní rozhodnutí označil za odporující ústavně zaručeným právům či svobodám stěžovatele.
V projednávané věci je třeba především odkázat na starší rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud zabýval institutem přeřazení do věznice jiného typu dle někdejšího ust. §39b tr. zákona (srov. nynější §57 tr. zákoníku). Ústavní soud v minulosti konstatoval, že přeřazování odsouzených v době výkonu trestu odnětí svobody je formou rozhodování o trestu, které musí mít formu soudního rozhodnutí (a nikoli rozhodnutí orgánu exekutivy, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94, uveřejněný pod č. 59, ve sv. 2 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Pokud však jde o přeřazení odsouzeného do mírnějšího typu věznice podle §39b odst. 2 tr. zák. (srov. nynější §57 odst. 2 tr. zákoníku), jde dle názoru Ústavního soudu o ryze nenárokový institut - tzn. neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Posouzení splnění zákonných podmínek k přeřazení je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2924/08, srov. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 364/06, sp. zn. IV. ÚS 335/06, všechna dostupná v databázi rozhodnutí NALUS).
Ústavnímu soudu proto vůbec nepřísluší, aby po skutkové stránce přezkoumával, zda takové přeřazení s přihlédnutím ke všem okolnostem je vhodné k dosažení nápravy odsouzeného. Ke zrušení rozhodnutí o změně výkonu trestu vydaného dle §324 tr. řádu by s ohledem na výše zmíněné postavení Ústavního soudu mohlo dojít jen v případě flagrantního porušení procesních práv a zřejmé svévole obecného soudu při posuzování žádosti odsouzeného o přeřazení do mírnějšího typu věznice. V projednávané věci však takové porušení práv stěžovatele nelze dovodit; naopak - námitky stěžovatele vůči postupu obecných soudů se ve světle spisového materiálu jeví jako účelové a neopodstatněné.
V projednávané věci si obecné soudy vedly standardně - stěžovatel byl v souladu se zákonem vyslechnut ve veřejném zasedání, kde měl možnost reagovat na výpověď svědků z řad pracovníků vězeňské služby i na další provedené důkazy. Délku řízení negativně ovlivnila mimo jiné skutečnost, že stěžovatel činil obecným soudům velmi obsáhlá podání v anglickém jazyce, z nichž musely být v souladu s trestním řádem pořizovány úřední překlady. Stojí za to připomenout, že stěžovatel si v původním řízení počínal velmi nekorektně - jeho podání mají spíše ráz vulgárních osočování pracovníků vězeňské služby i justice než prostředku uplatňování práv odsouzeného. Dle závěru Ústavního soudu vycházel nalézací soud v projednávané věci z náležitě zjištěného skutkového stavu; napadená rozhodnutí jsou dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněna.
Ve své polemice se skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel odhlíží od celkového kontextu rozhodování dle §39b odst. 2 tr. zák., pro nějž nejsou rozhodující dílčí incidenty v průběhu výkonu trestu, ale zejména prognóza, že přeřazení do mírnějšího typu věznice lépe povede k naplnění účelu trestu (§23 tr. zák.) - resp. k nápravě stěžovatele (§57 odst. 2 in fine tr. zákoníku). Obecný soud tudíž musí zkoumat jak záporné tak i pozitivní sklony a tendence v chování odsouzeného. Možnost přeřazení do mírnějšího typu věznice má odsouzené mimo jiné motivovat k tomu, aby se pozitivně resocializovali - a to zejména prostřednictvím plnění tzv. programu zacházení (srov. §38 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody). Z chování odsouzeného by měla být patrná tendence k nápravě, tzn. mj. i k nahlédnutí své viny, ke změně svých postojů k dodržování morálních zásad, k větší ohleduplnosti k právům druhých osob i zájmům společnosti. V projednávané věci soud prvého stupně v napadeném rozhodnutí poukázal na krajně přezíravý vztah stěžovatele k programu zacházení i k vnitřnímu řádu věznice, na soustavné neplnění povinností, zesměšňování personálu věznice atd. Skutečnost, že stěžovatel není ve výkonu trestu zaměstnán, byla při posouzení jeho žádosti vzata obecným soudem v úvahu toliko k dokreslení jeho celkově negativních a protispolečenských postojů (o nichž ostatně nejlépe svědčí i krajně vulgární a nepřátelská písemná podání stěžovatele, založená ve spise). K nesmyslnosti námitek stěžovatele, že jako občan cizího státu potřebuje k zaměstnání ve věznici úřední povolení, se Ústavní soud vyjádřil již v usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 3239/09.
Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal rovněž návrh na zrušení nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody. Tu je třeba připomenout, že aktivní legitimace stěžovatele k podání akcesorického návrhu na kontrolu norem může být založena, při současném splnění dalších zákonných podmínek, pouze v souvislosti s řešením a pravomocným rozhodnutím konkrétní právní věci, týkající se individuálně určeného subjektu (stěžovatele) před orgánem veřejné moci, event. v souvislosti s jiným individuálním zásahem tohoto orgánu do jeho ústavně zaručených základních práv [§64 odst. 1 písm. e), §74 zákona o Ústavním soudu]. Nutným, nikoliv však dostatečným předpokladem pro přiznání aktivní legitimace je to, že uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. jeho konkrétní aplikací měla, dle tvrzení stěžovatele, nastat skutečnost předvídaná ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci obecné soudy aplikovaly toliko trestní zákon a trestní řád, nikoli uvedené nařízení, jak stěžovatel ostatně sám v ústavní stížnosti přiznává. Stěžovatel tak není k návrhu na zrušení uvedeného předpisu vůbec aktivně legitimován. Navíc v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i akcesorický návrh na zrušení právního předpisu, jenž Ústavní soud odmítá dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu