ECLI:CZ:US:2006:3.US.541.05
sp. zn. III. ÚS 541/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Ch., dříve I. A., právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem AK Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 8 Tdo 919/2005, a dále proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 1 To 194/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 10. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 8 Tdo 919/2005, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 1 To 194/2005, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, a dále čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 5 T 209/2002, byl obviněný I. Ch. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ust. §171 odst. 1 písm. b) tr. zákona a odsouzen podle ust. §171 odst. 1 tr. zákona za použití ust. §57 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu vyhoštění na dobu čtyř let. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 1 To 194/2005 odvolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku podle ust. §253 odst. 1 tr. řádu jako opožděně podané zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 8 Tdo 919/2005, podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že jeho odvolání bylo podáno opožděně. Stěžovatel uvádí, že dne 13. 1. 2003 mu byl doručen pouze stejnopis napadeného rozsudku vyhotovený v českém jazyce. Přestože stěžovatel využil svoje právo uvedené v ust. §2 odst. 14 tr. řádu, nebyl mu doposud doručen písemný překlad rozsudku v souladu s ust. §28 odst. 2, 3 tr. řádu, a proto byla lhůta pro odvolání zachována. Stěžovatel uvádí, že podle protokolu sice měl po vyhlášení napadeného rozsudku prohlásit, že nežádá, aby mu byl rozsudek přetlumočen, toto prohlášení je však neúčinné, protože se mu před ním nedostalo od soudu poučení o právu na písemný překlad, jak předpokládá ust. §28 odst. 2, věta první, část za středníkem tr. řádu. Stěžovatel uvádí, že byl soudem poučen pouze o opravných prostředcích. Bez předchozího výslovného poučení o právu na překlad rozsudku ze strany soudu je podle stěžovatele takové prohlášení neúčinné, právo na doručení překladu rozsudku jím nezaniká, a ve smyslu ust. §28 odst. 3 tr. řádu dále běží lhůta pro odvolání. Za této situace je podle stěžovatele zřejmé, že odvolání stěžovatele nebylo opožděné, a proto nebyla splněna procesní podmínka opožděnosti pro jeho zamítnutí podle ust. §253 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel dále uvádí, že pokud v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud připouští, že poučení ve smyslu ust. §28 odst. 2 tr. řádu v protokolu uvedeno není, avšak jeho existenci dovozuje, uvažuje soud nesprávně způsobem, který nechrání práva obžalovaného a který je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Krajský soud v Ostravě dále podle stěžovatele zcela opomíjí, že podle ust. §55 odst. 1 písm. e) tr. řádu musí protokol obsahovat udělené poučení podle ust. §55 odst. 5 tr. řádu. Stěžovatel dovozuje, že soudce v rozporu s ust. §33 odst. 4 tr. řádu stěžovatele o právu na písemný překlad buď vůbec nepoučil, nebo ohledně písemného překladu mezi soudcem a stěžovatelem proběhla konverzace, která však nebyla v rozporu s ust. §55 odst. 1 a odst. 5 tr. řádu zachycena v protokole, tudíž je její obsah nepřezkoumatelný. Je tedy podle stěžovatele logický závěr, že v každém případě došlo k porušení zákonných povinností ze strany soudu, a proto tuto situaci není možno řešit v neprospěch obžalovaného. Ani Nejvyšší soud ČR podle stěžovatele nebere v úvahu tu možnost, že se stěžovateli řádného poučení nedostalo, když se s argumentací krajského soudu ztotožňuje.
Ústavní soud především podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 5 T 209/2002, přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že po vyhlášení rozsudku Okresním soudem ve Frýdku - Místku dne 18. 12. 2002 stěžovatel výslovně uvedl, "nežádám, aby mi byl rozsudek přetlumočen" (č. l. 61 trestního spisu). Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, že výkladem z opaku tohoto sdělení stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel byl dotázán, zda žádá přetlumočení rozsudku do rodného jazyka, když u hlavního líčení byla přítomna tlumočnice zapsaná v seznamu tlumočníků Krajského soudu v Ostravě S. A.. Oba obecné soudy proto správně dovodily, že stěžovatel byl fakticky poučen ve smyslu ust. §28 odst. 2 tr. řádu o právu na překlad rozsudku okresního soudu do rodného jazyka, i když uvedené ustanovení není v protokole o hlavním líčení výslovně citováno. Pokud by se totiž stěžovateli takového poučení nedostalo, neměl by žádný logický důvod pro to, aby přednesl prohlášení, které je v protokole zachyceno. Za této situace krajský soud správně dovodil, že lhůtu k podání odvolání obžalovaného je nutno odvozovat od doručení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku v českém jazyce.
Stěžovateli je nutno přisvědčit, že v rozporu s ust. §55 odst. 1 písm. e) tr. řádu v protokolu o hlavním líčení poučení ve smyslu ust. §28 odst. 2 tr. řádu není zachyceno, uvedený nedostatek však sám o sobě není způsobilý přivodit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu