ECLI:CZ:US:2006:3.US.555.05
sp. zn. III. ÚS 555/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České Republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, náměstí Svobody 471, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. července 2005, čj. 21 Co 201/2005-15, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2005, čj. E 2887/2004-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka Česká republika - Ministerstvo obrany napadá shora označená usnesení obecných soudů, když jim vytýká rozpor se základními právy stěžovatelky uvedenými v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina. Napadeným usnesením Okresní soud v Hradci Králové nařídil, v rámci exekuce k uspokojení pohledávky stěžovatelky jako osoby oprávněné podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2002, čj. 15 RO 16/2002-3, ve výši 17 627,- Kč s příslušenstvím, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného K. A.. Krajský soud touto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odvolání stěžovatelky dílem odmítl a dílem usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
S ohledem na povahu ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud zejména otázku, zda stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti dvěma rozhodnutím v rámci exekučního řízení proti povinnému K. A. (vedlejší účastník v rámci řízení o této ústavní stížnosti). Jak stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti uvádí, a jak z obou napadených rozhodnutí vyplývá, pohledávka vznikla stěžovatelce z titulu náhrady škody, kterou vedlejší účastník (v exekučním řízení povinný, v řízení ve věci samé před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 15 RO 16/2002 žalovaný) způsobil tím, že ztratil jako voják při výkonu základní služby jemu svěřený výstrojní materiál. Jakkoliv tedy napadená rozhodnutí byla vydána obecnými soudy v civilním řízení, kde obě strany řízení měly rovné postavení, nelze pominout, že právní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vznikl v souvislosti s výkonem vojenské základní služby. Tato skutečnost zásadně ovlivňuje odpověď na otázku, zda stěžovatelka v daném případě může být subjektem požívajícím základní práva dle českého ústavního pořádku.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon o Ústavním soudu v citovaném ustanovení vymezuje znaky osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti. Takto legitimovanou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat, a to pouze tehdy, pokud tato osoba disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999, Pl. ÚS-st.-9/99, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož "správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu", když současně konstatoval, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury" (viz usnesení III. ÚS 254/99 a stanovisko Pl. ÚS-st.-9/99; Sb.n.u.ÚS, sv.16, usnesení č. 70, str. 369, a stanovisko na str. 372).
Ratio decidendi uvedené v citovaném stanovisku je nutno přiměřeně vztáhnout též na posuzovanou věc. Je pravdou, že judikatura Ústavního soudu přiznává právo podat ústavní stížnost též právnickým osobám veřejného práva, a to včetně státu, ovšem jen tam, kde tyto osoby nevystupují vrchnostensky, ale naopak vystupují v soukromoprávních vztazích. Pokud totiž v určitém právním vztahu tyto osoby vystupují jako orgány veřejné moci, nemohou být ani subjektem základních práv a svobod (srov. v literatuře pro popis judikatury Šimíček, V., Ústavní stížnost, 3. vydání, Praha 2005, str. 177 až 179). Takovéto závěry musí platit obdobně též tehdy, pokud český stát plní veřejné úkoly, například při zajišťování obranyschopnosti republiky a právní regulaci poměrů v armádě. Právní vztah mezi stěžovatelkou, jakožto českým státem a vedlejším účastníkem, jako vojákem základní služby, je totiž svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Služební povinnost, jako povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu (včetně základní služby), vzniká mocenským aktem - dnem nabytí právní moci odvodního rozhodnutí o schopnosti k vojenské činné službě [§16 odst. 1, §16 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), účinného do 31. prosince 2004, obdobně např. §21 zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, v původním znění, a týž zákon ve znění všech pozdějších novelizací].
Veřejnoprávní charakter vztahu mezi vojákem základní služby a českým státem není dotčen ani ustanovením §10 zákona č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu, tedy předpisu platného v době vzniku škody. Citované ustanovení odkazovalo, v případě způsobení škody na majetku armády České republiky vojákem základní služby při plnění jeho služebních povinností nebo v přímé souvislosti s ním, na relevantní ustanovení zákoníku práce. O nárocích takto vzniklých pak rozhodovaly obecné soudy, jak se tomu také v tomto případě stalo platebním rozkazem Okresního soudu v Hradci Králové čj. 15 RO 16/2002-3 (srov. ostatně zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, který nahradil zák. č. 480/1992 Sb., a který v ust. §56 svěřil rozhodování o náhradě škody služebním orgánům). Ani to totiž nemůže narušit veřejnoprávní podstatu poměru mezi Českou republikou a vojákem základní služby. Pokud by Ústavní soud přiznal České republice základní práva a svobody týkající se nároků vznikajících České republice z poměrů mezi státem a vojáky základní služby, byla by tím popřena samotná podstata institutu ústavní stížnosti a funkce Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je tedy podána osobou zjevně neoprávněnou, a proto nezbylo soudci zpravodaji než ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu rozhodnout tak, že se ústavní stížnost odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2006
Jiří Mucha
soudce zpravodaj