ECLI:CZ:US:2016:3.US.555.16.1
sp. zn. III. ÚS 555/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Šulce, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2016 sp. zn. 9 To 510/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 4 T 129/2015, jímž byla trestní věc stěžovatele postoupena k projednání a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy. Předmětem dané trestní věci bylo údajné stěžovatelovo řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Městský soud se neztotožnil se skutkovým a právním hodnocením soudu nalézacího, pročež mu věc vrátil k novému rozhodnutí.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dané trestní řízení bude nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky), včetně práva na zákonného soudce. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je obvodní soud ve svém dalším postupu vázán právními názory městského soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele, a to tím spíše v otázce místní příslušnosti obvodního soudu, kterou městský soud vůbec neřešil. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu