ECLI:CZ:US:2008:3.US.557.08.1
sp. zn. III. ÚS 557/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Starodubečská 41/158, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008 sp. zn. 2 Ntd 11/2007, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 6 T 135/2006 a proti příkazu k zatčení, vydanému týmž okresním soudem dne 23. 1. 2008 ve věci sp. zn. 6 T 135/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou a v určené lhůtě řádně doplněnou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a dále požadoval, aby Ústavní soud uložil předsedovi senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem, aby neprodleně odvolal příkaz k zatčení stěžovatele, a to z důvodů porušení základních práv garantovaných článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, je proti stěžovateli jako obviněnému u uvedeného okresního soudu pod sp. zn. 6 T 135/2006 vedeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 odst. 2 písm. c) tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dle obžaloby dopustit tím, že (zkráceně řečeno) dne 1. dubna 2005 v Ústí nad Labem, v ulici Hoření, na zastávce MHD před budovou čp. 3140/15 mířil plynovou pistolí na poškozeného P. P., který zde prováděl předem plánovanou opravu elektrokabeláže a požadoval, aby neprováděl pracovní činnost ve výkopu a opustil pozemek.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo podle §25 tr. řádu rozhodnuto z podnětu stěžovatele o tom, že se uvedená trestní věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem neodnímá. Ústavní stížností napadeným usnesením jmenovaného okresního soudu bylo podle §219 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že se odročuje hlavní líčení z důvodů nepřítomnosti obžalovaného. Vzápětí byl předsedou senátu vydán příkaz k zatčení stěžovatele ve smyslu ust. §69 tr. řádu s odkazem na důvody vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu.
V obsáhlém odůvodnění své ústavní stížnosti, doplněné řadou příloh a přípisů, si navrhovatel stěžoval na údajně soustavnou šikanu ze strany orgánů činných v trestním řízení v Ústí nad Labem v souvislosti s jeho vlastnictvím privatizovaného Hotelu Máj, Hoření č. p. 3140/15. Stěžovatel brojil proti postupu obecného soudu v hlavním líčení a proti vydání příkazu k zatčení, k němuž dle jeho názoru došlo neodůvodněně, neboť se z jednání soudu řádně a včas omluvil telefaxovou zprávou a doložil důvody své nepřítomnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že se v obžalobě uvedeného jednání nedopustil, nýbrž toliko bránil svůj majetek. Zdůrazňuje, že s orgány činnými v trestním řízení komunikoval, takže důvody vazby útěkové nemohly být dány a příkazy k zatčení jsou tudíž opakovaně vydávány bezdůvodně. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že předseda senátu okresního soudu Mgr. Roman Felzmann, který vydal předmětný příkaz k zatčení, působil donedávna, ještě v době probíhajícího přípravného řízení ve věci stěžovatele, jako státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem a nemůže být tudíž pro podjatost zákonným soudcem stěžovatele.
Ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel rekapituluje obsah svého podání obecným soudům, v němž navrhoval, aby jeho trestní věc byla příslušnému okresnímu soudu odňata a přikázána Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi nebo jinému okresnímu soudu v obvodu Krajského soudu v Praze, neboť stěžovatele všechny orgány činné v trestním řízení v Ústí nad Labem šikanují a nerozhodují objektivně v jeho věcech, a proto k nim nemá důvěru. Stěžovatel považuje odůvodnění rozhodnutí, jímž byl jeho návrh vrchním soudem zamítnut, za zcela nedostatečné. Dle stěžovatele z napadeného usnesení není seznatelné, na základě jakého spisového materiálu vrchní soud o jeho návrhu rozhodoval. Zejména však stěžovatel upozorňuje na to, že v rozhodnutí kromě jména předsedy JUDr. Fastnera není uvedeno složení senátu, v němž vrchní soud rozhodoval. Stěžovatel tak byl zbaven možnosti uplatnit námitku podjatosti proti soudcům tohoto senátu, v čemž stěžovatel v souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu spatřuje závažné porušení svých základních práv.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů i v záhlaví uvedený příkaz k zatčení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud neshledal, že by bylo s to jakkoliv zasáhnout do základních práv stěžovatele, garantovaných Listinou. Napadeným usnesením vrchní soud ve smyslu ust. §25 tr. řádu rozhodl z podnětu stěžovatele o tom, že se jeho trestní věc, vedená u Okresního soudu v Ústí nad Labem, tomuto soudu neodnímá. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou a s ohledem na samotné znění článku 38 Listiny připomíná, že tzv. delegace vhodná ve smyslu citovaného ustanovení tr. řádu je krokem zcela mimořádným, k němuž má docházet jen z důvodů opravdu důležitých, kdy hrozí, že účel trestního řízení před příslušným soudem nebude náležitě naplněn, a to včetně ochrany práv obviněného.
Ohledně závažných důvodů, kdy je možné příslušnému soudu věc odejmout a přikázat ji soudu jinému, viz např. judikaturu citovanou in: Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 194 a násl. Lze přisvědčit poznámce vrchního soudu, že k delegaci by mohlo dojít např. v situaci, kdy by všichni soudci Okresního soudu v Ústí nad Labem byli z projednávané věci vyloučeni podle §30 tr. řádu. V této souvislosti však lze připomenout, že z celého obsáhlého spisového materiálu, ani z odůvodnění samotné ústavní stížnosti nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, jež by nasvědčovala podjatosti kteréhokoli ze soudců příslušného okresního soudu. Stěžovatel v tomto směru uvádí jen pouhá tvrzení o pronásledování své osoby, zatímco konkrétní skutečnosti, odůvodňující pochybnost o schopnosti kteréhokoli soudce či státního zástupce nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo pro osobní poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu ust. §30 odst. 1 tr. řádu, zcela absentují. Důvodem vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 2 tr. řádu není ani jeho dřívější působení v řadách státních zástupců příslušného státního zastupitelství, nebyl-li v projednávané věci sám jako veřejný žalobce činný.
Přestože nelze označit za správný postup, kdy v záhlaví usnesení vrchního soudu není uvedeno složení rozhodujícího senátu, nejedná se, i s ohledem na zjevnou nepřípadnost a neopodstatněnost žádosti stěžovatele o odnětí a přikázání věci, o pochybení ústavněprávně relevantní, jež by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud nemohl stěžovateli vyhovět ani v požadavku, aby zrušil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem o odročení hlavního líčení ze dne 23. 1. 2008. Jak plyne z příslušného protokolu, bylo v hlavním líčení čteno podání stěžovatele ze dne 21. 1. 2008. Okresní soud vzal dále na vědomí sdělení příslušného místního oddělení Policie ČR, že nebylo možné provést předvedení stěžovatele, neboť nikdo nereagoval na zvonění na byt. Dále bylo vyhlášeno napadené usnesení o odročení hlavního líčení na 3. března 2008 v 10:00 hod. za účelem vydání příkazu k zatčení a vyčkání jeho realizace. Ani z odůvodnění ústavní stížnosti ani z dalších přípisů a podání stěžovatele není zřejmé, v čem by samotné odročení hlavního líčení ve smyslu ust. §219 odst. 1 tr. řádu mělo zasáhnout do práva na spravedlivý proces, zákonného soudce či do jiných ústavně garantovaných práv stěžovatele. Institut odročení hlavního líčení představuje legitimní, zákonem předpokládanou výjimku z pravidla nepřerušitelnosti soudního jednání, jakkoli lze na nutnost opakování takového procesního úkonu a tím i oddalování meritorního rozhodnutí hledět jako na jev nežádoucí. V projednávaném případě představovala nepřítomnost řádně předvolaného obžalovaného (stěžovatele), stíhaného pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 odst. 2 písm. c) tr. zákona s ohledem na ust. §202 odst. 4 tr. řádu nepřekonatelnou překážku, pro niž nebylo možno hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného. Obecný soud tedy postupoval jediným způsobem, který mu zákon umožňoval. Stojí za připomenutí, že dne 23. 1. 2008 byl u hlavního líčení přítomen obhájce stěžovatele, který proti postupu obecného soudu žádné námitky nevznesl.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by vydáním samotného příkazu k zatčení předsedou senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem došlo k porušení stěžovatelových práv. Zatčením ve smyslu ust. §69 odst. 1 tr. řádu se rozumí zjištění pobytu, zadržení a krátkodobé omezení osobní svobody obviněného za účelem jeho dodání orgánu, který příkaz k zatčení vydal (srov. článek 8 odst. 4 Listiny). Jde tedy o prostředek k zajištění účasti obviněného v trestním řízení, který může být odůvodněn toliko některým z vazebních důvodů ve smyslu ust. §67 tr. řádu. a k němuž lze přikročit až tehdy, vyčerpaly-li orgány činné v trestním řízení všechny ostatní možnosti (předvolání, předvedení, ev. zadržení stíhané osoby). V případě stěžovatele Ústavní soud konstatoval, že vydaný příkaz k zatčení je ve smyslu cit. ust. náležitě odůvodněn tím, že se ,,obviněný opakovaně nedostavuje k hlavnímu líčení,... účelově nepřebírá písemnosti prostřednictvím držitele poštovní licence, nechává se zapírat před Policií ČR, případně opakovaně soudu zasílá účelové omluvy ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu, kdy tak je evidentní, že se obžalovaný účelově vyhýbá trestnímu řízení, přestože byl dne 28. 11. 2007 ve věci zdejšího soudu 6 T 91/2002 realizován příkaz k zatčení, kde byl obžalovaný výslovně poučen o následcích dalšího opětovného maření nařízených hlavních líčení, což nerespektuje". Uvedené chování stěžovatele lze považovat za odpovídající důvodům vazby útěkové ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. řádu.
Bylo by v rozporu se subsidiárním charakterem řízení o ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud měl vstupovat do probíhajících řízení jako orgán průběžného dozoru nad obecným soudem a prověřovat konkrétní okolnosti obstrukčního jednání stěžovatele, jestliže ani sám stěžovatel, kromě obecných tvrzení o zaujatosti a pronásledování, neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, nasvědčující tomu, že postup příslušných orgánů v trestním řízení odporoval zákonu nebo článkům Listiny, na něž je v ústavní stížnosti odkazováno. Tím spíše zásah Ústavního soudu nepřipadá v úvahu s ohledem na to, že dle sdělení Okresního soudu v Ústí nad Labem, doručeného Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2008, byl příkaz k zatčení dne 23. 6. 2008 odvolán, neboť stěžovatel převzal osobně předvolání k odročenému hlavnímu líčení, konanému dne 14. 7. 2008.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že projednávaný návrh je nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu