ECLI:CZ:US:2007:3.US.567.07.1
sp. zn. III. ÚS 567/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 8 To 133/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. Nt 226/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o návrhu na povolení obnovy řízení, a jimiž byl jeho návrh, aby obnova byla povolena, zamítnut. Stěžovatel je toho názoru, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluvy"), jmenovitě došlo podle jeho názoru k porušení práva na obhajobu a "principu zákazu svévole".
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl následující námitky:
1) Jeho návrh na povolení obnovy "splňoval zákonné předpoklady" a jeho zamítnutí soudem prvního i druhé stupně proto bylo "nesprávné".
2) Předseda senátu JUDr. B. H. se a) "nevyrovnal ... s návrhem na doplnění dokazování výslechem státního zástupce Mgr. J. B...."; b) zamítl návrh na obnovu řízení bez předchozího hlasování a porady senátu"; c) "vyvíjel nátlak na obě přísedící, když je nutil, aby hlasovaly pro zamítnutí návrhu na obnovu řízení..."; d) "manipuloval (případně dopustil manipulaci) s důkazem -... VHS kazetou s šotem pořadu Události České televize... když tento šot byl přehrán reklamou."
3) Stěžovatelova námitka podjatosti předsedy senátu JUDr. H. ze dne 20. 10 .2006 byla "oprávněná" (manipulací soudce s nahrávkou na nosiči VHS) a "neměla být proto zamítnuta". Na jeho další "oprávněnou" námitku podjatosti vůči předsedovi H. ze dne 7. 11. 2006 podanou "na základě nových zjištěných skutečností" soud přes urgenci nereagoval. Soud následně nereagoval ani na (již třetí) námitku podjatosti JUDr. H. ze dne 21. 11. 2006.
4) Jeho vykázání ze soudní síně v průběhu řízení o povolení obnovy před městským soudem, když se domáhal přednesu svého návrhu a namítal nesprávný způsob řízení, bylo "neoprávněné"; stěžovateli nebyl dán "prostor k přednesu jeho návrhu" a nemohl přednést ani závěrečný návrh.
5) Zastupování obhájkyní Mgr. K. bylo "nedostatečné".
6) Předseda senátu a obhájkyně Mgr. K. stěžovatele "poškodili a porušili zákon, když se domluvili na vyloučení obhájkyně" ze stěžovatelovy obhajoby.
7) Předseda senátu nereagoval na žádost stěžovatele (ani na jeho urgenci) o změnu obhájce, když se nově ustanovený obhájce JUDr. M. bezprostředně neujal obhajoby.
8) "Městský soud... pochybil, když přes žádosti stěžovatele o odklad (odročení) ze dne 20. 10. 2006, ... 2. 11. 2006 ... a 21. 11. 2006 ... bylo ve věci rozhodnuto..."
9) Stěžovatel vznesl dne 2. 11. 2006 námitku proti protokolaci veřejného zasedání ze dne 20. 10. 2006. Jeho námitka byla "oprávněná a neměla být proto zamítnuta". Další námitku proti totožné protokolaci vznesl dne 8. 11. 2006. Na tuto "oprávněnou" námitku však soud přes urgenci nereagoval.
10) Nebylo vyhověno ani stěžovatelově "důvodné" žádosti o delegaci.
11) Odůvodnění usnesení městského soudu je "nesrozumitelné a nesplňuje nároky na řádné odůvodnění".
12) Usnesení vrchního soudu je "neúplné, účelové, zavádějící a nesprávné".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5.2 003, č.j. 1 T 10/2002-773 (se spoluobžalovaným R. E.) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Praze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 92/2003, podle §256 tr. řádu zamítnuto (jako nedůvodné) a dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1273/2003, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jakožto podané z jiného důvodu, než zákon připouští.
Návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel odůvodnil tvrzením, že vyjádření státního zástupce Mgr. B. pro pořad Události České televize dne 30. 5. 2003 o "průběhu pádu" těla poškozeného bylo v rozporu s obsahem (v jeho trestní věci provedeného) znaleckého posudku z oboru biomechaniky.
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně podle §283 písm. d) tr. řádu stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl. Vyjádření státního zástupce pro televizní pořad, "jímž komentoval pro média vyhlášený rozsudek", uvedl soud, "není důkazem v trestním řízení", a jiné skutečnosti, jež by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly. Stěžovatelem navržený důkaz svědeckým výslechem státního zástupce soud odmítl s tím, že podle §89 odst. 2 tr. řádu jej nelze jako důkaz přijmout, jelikož "před soudem je státní zástupce pouze stranou trestního řízení".
Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně, a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil; státní zástupce nemůže být v dané věci svědkem (a tím nositelem "nového" důkazu či skutečnosti) a jeho "případné úvahy o správnosti či nesprávnosti právní kvalifikace jsou jakožto předmět svědectví naprosto irelevantní", uzavřel stížnostní soud. V jednotlivostech se vypořádal i se vznesenými námitkami procesní povahy, resp. tvrzeními procesních vad, jimiž měl být stěžovateli upřen řádný proces (o povolení obnovy), a jež stěžovatel uplatňuje znovu v ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině" (viz §278 odst. 1 tr. řádu).
Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 8 To 77/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, č.j. Nt 210/2004-22, jimiž bylo zamítavě rozhodnuto o předchozím návrhu stěžovatele na povolení obnovy, Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl usnesením ze dne 14.3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 273/04. Zde Ústavní soud stěžovateli vysvětlil, jaké jsou meze a rozhodná hlediska ústavněprávního přezkumu, a na tamní výklad lze nyní již jen odkázat.
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale vždy musí být uvažováno i splnění podmínky, že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
Důkazy a skutečnosti musí být "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
Především však platí, a to je v dané věci rozhodující, že navrhovatel v řízení o povolení obnovy řízení musí tvrdit, že jsou zde relevantní "skutečnosti nebo důkazy" vůbec, a teprve pak může být řeč o podmínce jejich "novosti" a způsobilosti ovlivnit dosud dosažený výsledek řízení.
Stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení opřel o tvrzení, že mezi závěry znaleckého posudku, jež obecné soudy v původním řízení použily (resp. z něhož vycházely, uzavírajíce o stěžovatelově vině), a vyjádřením v něm činného státního zástupce pro televizní zpravodajství je rozpor, který zakládá novou skutečnost a potažmo důkazní potenciál, jenž je zohlednitelný v řízení o obnově.
Ústavní soud sdílí závěry obecných soudů, že tento názor neobstojí. Jednak není spolehlivého podkladu pro úsudek, že zde vůbec relevantní věcný rozpor je, jednak - a to především - vyjádření státního zástupce pro média samo o sobě není - z hlediska podmínek obnovy řízení - ani novou skutečností ani důkazem, a to již pojmově. Obsahově se nemohl státní zástupce vyjádřit k ničemu jinému, než k tomu, jak osobně (zde mimo proces) hodnotil v řízení provedené důkazy, což žádnou "skutečnost", ani kdyby toto hodnocení bylo odlišné od toho, jež předestřel v řízení, samozřejmě nezakládá. V rozhodných hodnotících úvahách obecných soudů, jakož i jejich závěrech, tedy nelze spatřovat ani ústavně relevantní exces či libovůli; naopak vyslovené závěry soudy adekvátně, logicky a srozumitelně též odůvodnily, a rozhodný právní rámec vymezený institutem obnovy řízení podle §277 a násl. tr. řádu. vystihly zjevně v úplnosti.
Tomu pak logicky odpovídá - jakožto zcela regulérní - postup obecných soudů, jestliže stěžovatelovu návrhu, aby provedly důkaz výslechem státního zástupce "jako svědka", nevyhověly; z pozice "svědka" se státní zástupce v namítaných souvislostech objektivně neměl k čemu vyslovit. Argument opomenutým důkazem proto není udržitelný; státní zástupce vyhlášený rozsudek pro media komentoval nikoliv jako svědek (§97 tr. řádu), nýbrž jako strana v trestním řízení (§12 odst. 6 tr. řízení). Nevyjadřoval se tedy ke skutečnosti, kterou vnímal svými smysly, ale pouze k tomu, co se dozvěděl zprostředkovaně ze soudního spisu, přičemž jeho interpretace pádu poškozeného nemá logicky důvod konkurovat závěrům soudního znalce, ze kterých soud při posuzování viny vycházel.
Výsledek řízení o obnovu byl tedy předznamenán od samotného počátku; stěžovatel způsobilý důvod obnovy v návrhu na její povolení totiž ani (objektivně vzato) netvrdil.
Tento závěr pak limituje možnosti hodnocení stěžovatelem tvrzených procesních pochybení obecných soudů, a to i kdyby byly vskutku dány. Je ostatně zjevné, že jejich vnímání samotným stěžovatelem je nevěcně akcentováno nepochopením, o co v daném řízení šlo, resp. mohlo jít. Nedostatek spravedlivého procesu stěžovatel primárně spatřoval v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu, jemuž však prostě vyhovět nemohly. Ku klíčovým námitkám vtěleným do ústavní stížnosti (hodnoceno jen z pohledu procesního) se ostatně obecné soud vyjádřily ve svých rozhodnutích, a Ústavní soud nemá důvod je nepokládat - už jen v této rovině - za adekvátní.
Lze proto uzavřít, že opory pro úsudek, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zde není, a tento závěr, jak se podává z uvedeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Stojí za zaznamenání, že rozhodnutí vydaná v původním řízení byla přezkoumána Ústavním soudem usnesením ze dne 28.6.2005, sp. zn. IV. ÚS 15/04, a tehdejší ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu