ECLI:CZ:US:2014:3.US.572.14.1
sp. zn. III. ÚS 572/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1085/2013, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. 67 To 143/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 15 T 12/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2012 sp. zn. 67 To 271/2012 zrušil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 proto, že v řízení nedošlo k objasnění zranění poškozeného Libora Šmidta ani k předložení dostatečného znaleckého posudku, avšak soud prvního stupně v následném řízení vytknuté vady neodstranil, čímž nerespektoval ustanovení §264 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel poukazuje na to, že znalec si nevyžádal další zdravotnickou dokumentaci, než kterou měl k dispozici již při prvotním zpracování posudku, a nemohl tudíž zjistit nic nového ohledně mechanismu vzniku zranění, dalších zranění a pohmožděninách, např. v oblasti obličeje, ani určit místo zlomeniny lebky. Městský soud v Praze v podstatě identický posudek považoval ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2012 za chybně provedený, zatímco v usnesení ze dne 11. 6. 2013 za dostatečný. Podle stěžovatele se odvolací soud nevypořádal ani s návrhem obhajoby na výslech svědka Konečného, čímž nastala situace opomenutého důkazu. Nejvyšší soud, dovozuje dále stěžovatel, nedocenil, že došlo k natolik závažnému porušení procesních předpisů, že skutkový stav zjištěný postupem soudu prvního stupně naprosto znemožnil správné hmotněprávní posouzení jednání stěžovatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním zejména těch námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů; zvýšenou pozornost přitom věnoval výpovědím svědků vyznívajícím odlišně od sdělení poškozeného. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Ústavněprávní relevance stěžovatelova kritika nerespektování ustanovení §264 odst. 1 tr. řádu nedosahuje. Soud prvního stupně doplnil dokazování výslechem znalce, který se ke zraněním poškozeného obsáhle vyjádřil, a požadoval-li odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí bližší objasnění, v jakém stavu byl poškozený při přijetí do nemocnice, resp. jaká zranění na něm byla shledána, patří se připomenout, že z této výpovědi znalce vyplynulo, že šlo o "otřes mozku, pohmoždění mozku v čelním a temenním laloku mozku vlevo, krvácení pod pavučnici mozku, krvácení nad tvrdou plenu mozku (epidurální) a zlomeninu lebky". Znalec objasnil mechanismus vzniku zranění (rovněž v konfrontaci s výpověďmi svědků) a vyjádřil se též k odvolacím soudem otevřené otázce "zda a co uváděl (poškozený) při svém přijetí"; vysvětlil, že povaha těchto zranění nevylučuje dočasnou ztrátu paměti na dobu kolem úrazového děje.
V ústavněprávní rovině není rozhodnou ani výtka, že znalec si nevyžádal lékařské zprávy o zdravotním stavu poškozeného při jeho přijetí do nemocnice. Stěžovatel přitom netvrdí, že byl omezen v možnosti navrhnout doplnění dokazování rozšířením otázek znalci, resp. vyhotovením znaleckého posudku revizního, popř. expertíz z jiných oborů, nehledě na to, že odtud bez dalšího neplyne, že by znalecký posudek byl za této situace věcně zpochybnitelný. V širších souvislostech lze dodat, že povaha otázky zdravotního stavu poškozeného vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. řádu; je tomu tak proto, že platí (a to vůbec), že soudu - z mnoha nepochybných důvodů - nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním.
K námitce opomenutého důkazu (výpovědí svědka Konečného) je namístě uvést, že z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze lze dovodit, že byl pojímán jako důkaz nadbytečný, jestliže již byla z četných dalších důkazů (včetně důkazů navržených obhajobou) učiněna zjištění dostatečná. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje důvody, z nichž by se tato svědecká výpověď vyznačovala způsobilostí vyvrátit skutková zjištění přijatá obecnými soudy z dalších důkazních pramenů.
Stěžovatel nezpochybňuje relevantně ani úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozenému), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu