Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.10.2000, sp. zn. III. ÚS 58/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 150/20 SbNU 65 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.58.2000

sp. zn. III. ÚS 58/2000 Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele H., spol. s r.o., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 26. 2. 1999, čj. 44/601/44146/16.12.1998, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 31. 1. 2000 návrh na zahájení řízení, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36 a proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 26. 2. 1999, čj. 44/601/44146/16.12.1998, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva. Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 7 A 45/99, spisový materiál Úřadu práce v Karlových Varech a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR týkající se předmětné věci a z nich zjistil, že dne 23. 2. 1998 vydal Úřad práce v Karlových Varech rozhodnutí, čj. ÚP/98/ko/3/4, kterým uložil navrhovateli podle §2 odst. 2 a §19 odst. 3 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, pokutu ve výši 100.000,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě protokolu kontroly provedené Policií ČR, oddělení cizinecké policie Karlovy Vary a pracovníky kontrolního oddělení Úřadu práce v Karlových Varech zjistil, že navrhovatel zaměstnával bez povolení k pobytu na území ČR 12 státních příslušníků Ukrajiny, Běloruska a Moldavska, čímž porušil ust. §2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (dále jen "MPSV") rozhodnutím ze dne 27. 5. 1998, čj. 44/601/14550/98-9.4.1998, napadené rozhodnutí Úřadu práce v Karlových Varech zrušilo a vrátilo věc k novému projednání a rozhodnutí, s odůvodněním, že orgán I. stupně nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Následně Úřad práce v Karlových Varech, po doplnění dokazování, dne 21. 8. 1998 vydal nové rozhodnutí, čj. ÚP/98/ko/3/20, kterým opět uložil navrhovateli pokutu ve výši 100.000,- Kč. I toto rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel porušil ust. §2 zákona o zaměstnanosti. Navrhovatel podal proti uvedenému rozhodnutí opět odvolání, které MPSV rozhodnutím ze dne 9. 10. 1998, čj. 44/601/34195/98-28.9.1998, taktéž zrušilo. Rozhodnutí odůvodnilo procesním pochybením orgánu I. stupně, které spočívalo v tom, že tento orgán zahájil ve věci nové správní řízení, ačkoliv měl pokračovat v řízení původním, když k zastavení původního řízení nedošlo. Konečně dne 12. 11. 1998 vydal Úřad práce v Karlových Varech rozhodnutí, čj. ÚP/98/ko/3/25, kterým opět uložil navrhovateli pokutu ve výši 100.000,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 5. 2. 1998 se úřad práce ve spolupráci s Policií ČR, oddělením cizinecké policie v Karlových Varech, zúčastnil kontrolní akce, která byla zaměřena na neoprávněný pobyt a zaměstnávání cizích státních příslušníků u navrhovatele. Na pracovišti navrhovatele ve Žluticích bylo Policií zajištěno 12 státních příslušníků Ukrajiny, Běloruska a Moldavska, kteří neměli povolení k pobytu na území ČR, ani povolení k zaměstnání. Navrhovatel sice ve svém vyjádření k zahájení správního řízení uvedl, že tito cizí státní příslušníci nejsou jeho zaměstnanci, ale zaměstnanci firmy Ing. J. T., se kterým navrhovatel uzavřel dvě dohody, a sice "Smlouvu o dílo", jejímž předmětem je formování a balení jemného punčochového zboží v dílnách navrhovatele ve Ž. a "Dohodu o zaškolení", jejímž předmětem bylo zaškolení zaměstnankyň k formování a balení jemného punčochového zboží v uvedených dílnách navrhovatele ve Ž. Jak však bylo zjištěno, veškerá činnost probíhala na náklady navrhovatele, cizí státní příslušníci pracovali na pracovištích navrhovatele s jeho technickým vybavením, pracovními pomůckami, z jeho materiálu a jím byli proškoleni. Navrhovatel práci řídil, kontroloval, vedl evidenci odpracované doby apod. Ani z výpovědí cizinců nebylo možno dovodit, že by byli zaměstnanci jiného zaměstnavatele. Toto rozhodnutí navrhovatel opět napadl odvoláním, v němž opět poukázal na to, že jednotliví cizinci byli zaměstnanci firmy ing. J. T., tudíž odpovědnost za jejich protiprávní zaměstnávání nese tato firma. Jako důkaz navrhoval výslech pracovníků firmy T. Po provedení kontroly jednatel navrhovatele okamžitě smlouvy s firmou ing. T. vypověděl. MPSV, jako odvolací orgán, dne 26. 2. 1999, rozhodnutím čj. 44/601/44146/16.12.1998, odvolání zamítlo a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že nikterak nezpochybňuje existenci smlouvy o dílo, ani smlouvy o zaškolení, uzavřené mezi navrhovatelem a firmou ing. T., nicméně sama existence těchto smluv nevyvrací, že dvanáct při práci přistižených cizích státních příslušníků navrhovatel zaměstnával. Žádná z uvedených smluv neobsahovala přesný seznam jmen, ze kterého by bylo zřejmé, že se jednalo právě o přistižené cizince. V předmětu činnosti navrhovatele není žádná školící činnost pro cizince. Orgán I. stupně provedl ve věci dodatečné šetření, na jehož základě rozhodl. Pokud neprovedl navrhovatelem navrhované důkazy, stalo se tak proto, že z provedených důkazů byla skutková podstata případu zřejmá. Cizí státní příslušníci pracovali u navrhovatele v jeho prostorách, na jeho strojích a byli jím v práci řízeni. Navrhovatel nepředložil žádné přímé důkazy o tom, že by požádal příslušný úřad práce o povolení k zaměstnávání cizinců nebo že by volná pracovní místa oznámil úřadu práce. Výše uvedené rozhodnutí MPSV napadl navrhovatel správní žalobou, v níž žádal zrušení napadeného rozhodnutí a odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. V ní opět namítal, že přistižení cizinci nebyli jeho zaměstnanci, ale zaměstnanci firmy ing. T.. Úřad práce podle navrhovatele nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a nesprávně aplikoval obchodní zákoník. Vrchní soud v Praze nejprve usnesením ze dne 14. 6. 1999, čj. 7 A 45/99-17, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Poté rozsudkem ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36, žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle §2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, mohou být cizinci v ČR přijati do zaměstnání jen tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k pobytu na území ČR a povolení k zaměstnání. Rovněž postup při zaměstnávání cizinců je přesně určen §19 odst. 2 a 3 tohoto zákona. V projednávané věci bylo nesporné, že při provedené kontrole bylo zjištěno, že u navrhovatele pracují (nikoliv jsou jen přítomni) státní příslušníci Ukrajiny, Běloruska a Moldávie a to bez povolení k pobytu a povolení příslušného územního orgánu práce k zaměstnání. Šlo o faktický výkon práce pro navrhovatele, který práci cizinců řídil, dával jim materiál a pracovní pomůcky. Zaměstnával tak cizí státní příslušníky v rozporu s ustanoveními zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Je zcela irelevantní, jak pro tuto práci cizince získal, zda se tak stalo na základě smlouvy o dílo nebo smlouvy o zaškolení, popř. jaká úplata byla mezi navrhovatelem a firmou ing. T. sjednána. Protože soud nezjistil ani vady řízení, které by měly z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu zamítl. Rozhodnutí Vrchního soudu napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že Vrchní soud při svém rozhodování zcela pominul důkazy, které na podporu svého tvrzení navrhovatel uváděl, především to, že cizince zaměstnával někdo jiný než navrhovatel. Nevyložil v rozhodnutí, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Dále soud podle navrhovatele pominul skutečnost, že ve správním řízení nebyly provedeny navrhované důkazy. Tím měla být podle navrhovatele porušena jeho základní práva, především právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jestliže soud nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí správních orgánů v části týkající se navržených listinných důkazů s odkazem na jejich irelevantnost ve vztahu k pracovněprávním závazkům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, porušil základní právo zakotvené v hlavě I. čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 26 odst. 1 Listiny. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2000, poukázal na to, že v daném případě soud na základě žaloby navrhovatele přezkoumával správní rozhodnutí o uložení pokuty a shledal je v souladu se zákonem. Takový postup je postupem zákonným. V řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") má účastník právo na to, aby na základě jeho žaloby bylo napadené rozhodnutí přezkoumáno, nikoliv na to, aby jeho žalobě bylo vyhověno. Pokud jde o námitku, že soud neprováděl v řízení dokazování, dokazování se v přezkumném řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. neprovádí. Předmětem správního řízení a soudního přezkumu pak bylo uložení pokuty za porušení předpisů na úseku zaměstnanosti, nikoliv smluvní vztahy navrhovatele s dalšími subjekty. Dále pak Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Návrh je důvodný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Navrhovatel namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Zásadám spravedlivého procesu, jak vyplývají z Listiny (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před správním orgánem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost správního orgánu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak správní orgán neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K takové skutečnosti musí soud, přezkoumávající napadené správní rozhodnutí, přihlédnout a rozhodnutí zrušit. V daném případě nejenže správní orgán byl povinen uvést ve svém rozhodnutí důvody, pro které stěžovatelem opakovaně navrhovaný důkaz (výslech pracovníků firmy T.) neprovedl, ale podle přesvědčení Ústavního soudu měl tento důkaz, vzhledem k ostatním skutkovým zjištěním, provést. Nejen že navrhovatel tento důkaz opakovaně navrhoval, ale jeho provedení mohlo mít zásadní vliv na posouzení skutečnosti, zda ze strany navrhovatele došlo k porušení právních povinností. Tím, že správní orgán navrhovaný důkaz neprovedl a ani se ve svém rozhodnutí s jeho odmítnutím dostatečně nevypořádal, odepřel tak stěžovateli právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z pouhého stručného konstatování, že je bezvýznamné jakým způsobem cizince pro práci získal (a tedy bez ohledu na vztah navrhovatele k firmě T., se kterou v této oblasti prokazatelně spolupracoval) nelze totiž přesvědčivě vyvodit (bez dokazování navrženého a takto: neprovedeného) takové právní závěry, ke kterým soud posléze dospěl. Vrchní soud v Praze měl k uvedenému porušení základních práv navrhovatele v řízení podle části páté o.s.ř., ve kterém přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy (§244 odst. 2 o.s.ř.), přihlédnout a vyvodit z něj příslušné právní následky ve smyslu ust. §250j odst. 2 o.s.ř. Jestliže tak neučinil, porušil tím rovněž navrhovatelovo základní právo na spravedlivý proces a porušil v jeho neprospěch čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrhu navrhovatele vyhovět a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36, podle ust. §82 odst. 3 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. října 2000