ECLI:CZ:US:2009:3.US.590.09.1
sp. zn. III. ÚS 590/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem Šafaříkova 161, 506 01 Jičín, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2008 č. j. 11 To 541/2008-48 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 8 PP 64/2008-36, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
¨
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž došlo k zamítnutí jeho stížnosti směřující do tamtéž označeného usnesení Okresního soudu v Jičíně, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodovací důvody obecných soudů argumentačně vycházely z vývodů o nesplnění zákonné podmínky, dle níž lze důvodně očekávat, že v budoucnu stěžovatel povede řádný život.
Stěžovatel s poukazem na blíže rozvedenou argumentaci tvrdil, že tímto posouzením ve věci shromážděných podkladů obecné soudy porušily zákon, neboť navzdory v jeho prospěch svědčícím skutečnostem žádosti nevyhověly, jejich závěry nemají oporu v provedených důkazech a jsou v rozporu s potřebou humanizace trestní politiky; což se posléze z pohledu ústavněprávního promítá v zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak se z obsahu rozhodnutí obecných soudů podává, ty náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o nenaplnění tzv. pozitivní prognózy vedení řádného života v budoucnu ve smyslu §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. Na základě dostatečných skutkových podkladů (co do obsahu přesně popsaných v odůvodnění jejich rozhodnutí) v nezbytném rozsahu vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž se shodují na tom, že podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu s ohledem na jeho osobnostní a charakterové vlastnosti, jeho celkový postoj ke společenským zájmům, prostředí ve kterém žil, jakož i okolnosti charakterizující jeho dosavadní život a jeho trestnou činnost, by bylo zatím předčasné a pro společnost příliš rizikové. Stížnostní soud připojil, že smysl institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl odsouzený automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Zdůraznil rovněž mimořádnost předmětného zákonného institutu, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. To při současném poukazu na to, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, neexistuje. Stížnostní soud rovněž připomněl, že posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy, přičemž je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily.
Konečný úsudek obecných soudů při zohlednění argumentů pro i proti, se nicméně ustálil na obavě, že převýchovný proces stěžovatele (dle jejich uvážení) nebyl završen natolik, aby bylo možné očekávat, že do budoucna povede řádný život.
Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "že lze (od stěžovatele) očekávat, že v budoucnu povede řádný život" uvedeného v §61 odst. 1 písm. a) tr. zák., se z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká.
Nutno říci, že rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody znaky svévole nevykazují (srov. i ratio decidendi nálezu sp. zn. II. ÚS 715/04). Jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. takto vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi trestní věci stěžovatele dostatečně odůvodněna (§134 odst. 2 tr. řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, aniž by současně Ústavní soud jakkoli zpochybňoval stěžovatelem ostatní (v jeho prospěch) uváděná tvrzení či snižoval jejich faktický význam, což konečně - sluší se říci - nečinily při svém rozhodování ani obecné soudy.
Pro uvedené bylo posléze mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu