ECLI:CZ:US:2009:3.US.594.09.1
sp. zn. III. ÚS 594/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WIND POINT s. r. o., se sídlem v Brně, Údolní 527/27, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem v Brně, Lidická 57, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2008 č. j. F 26718/2008, B 586/6-182 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 495/2008-191, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 3. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byly porušeny čl. 4 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se rovněž domáhala, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení do 15 dnů od právní moci nálezu.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem domáhala zápisu výmazu sídla obchodní společnosti FINEKO a. s. (dále "daná společnost") z obchodního rejstříku s tím, že daná společnost má zapsané sídlo na adrese (Brno, Cejl 542/97), na které budova je ve vlastnictví stěžovatelky a daná společnost zde fakticky (už) nesídlí, nemá k užívání budovy žádný právní titul, a nesplnila svou povinnost podat návrh na zápis změn.
Krajský soud návrh usnesením odmítl pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Poukázal na §31 odst. 1, 2 a §32 odst. 3 obchodního zákoníku s tím, že stěžovatelka nedoložila existenci rozhodné skutečnosti, tedy že by daná společnost rozhodla o změně sídla a že by ve skutečnosti sídlila na jiné adrese (tj. že by došlo ke změně společenské smlouvy a faktickému přemístění sídla).
Stěžovatelka podala odvolání. Vrchní soud usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že stěžovatelka netvrdila ani nedoložila rozhodnou skutečnost, že by daná společnost rozhodla o změně svého sídla, tedy o změně společenské smlouvy, a že by ve skutečnosti sídlila na jiné adrese. Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3088/2007.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy nesprávně dovodily povinnost existence rozhodných skutečností spočívajících pouze v rozhodnutí valné hromady či jediného společníka (dané společnosti) o změně společenské smlouvy, resp. o změně sídla. Uvedla, že předmětný návrh obchodnímu rejstříku je jedinou ochranou stěžovatelčina vlastnického práva ve vztahu k budově, kdy daná společnost nemá k budově užívací titul (jediným titulem byl souhlas vlastníka budovy v době, kdy zde daná společnost ještě fakticky sídlila). Stěžovatelka uvedla, že její vlastnictví je ohroženo i ve vztahu k movitým věcem v budově pro případ exekuce vedené proti dané společnosti, a rovněž je ohroženo uvedenou vadou na nemovitosti (budově) v případě prodeje budovy. Stěžovatelka poukázala na §19c odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně. Stěžovatelka má tak za to, že rozhodnou skutečností pro zápis změn sídla do obchodního rejstříku je také neexistence právního důvodu pro užívání sídla společnosti ve smyslu §19c občanského zákoníku. Pokud tedy daná společnost v zákonné lhůtě od této rozhodné skutečnosti nepodala návrh na změnu zápisu sídla, je stěžovatelka oprávněna návrh podat dle §31 odst. 2 obchodního zákoníku.
Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Důvod pro zásah však Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatelky na výklad dotčených ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku, je polemikou s výkladem těchto ustanovení provedeným obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do postavení další instance obecného soudnictví, které mu však nepřísluší (srovnej čl. 83 a čl. 90 a 91 odst. 1 Ústavy). Ústavněprávní argumentace se nevyčerpává citací jednotlivých ustanovení norem, které jsou součástí ústavního pořádku bez toho, aniž se uvede tato citace do konkrétní souvislosti s projednávaným případem a s meritem rozhodnutí, neboť zde musí být dána souvislost mezi porušením základního práva a pravomocným rozhodnutím, proti kterému stížnost směřuje. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených hmotněprávních ustanovení je či není výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. To, že obecné soudy rozhodly v neprospěch stěžovatelky, samo o sobě porušení principů ústavnosti neznamená.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud tak, že ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze vydat rozhodnutí o tom, že náklady stěžovatelčina zastoupení zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu