ECLI:CZ:US:2000:3.US.594.99
sp. zn. III. ÚS 594/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o návrhu navrhovatelky Ing. M. F., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca 29/99-32, za vedlejší účasti Finančního ředitelství v Brně, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca
29/99-32, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 2. 12. 1999 návrh, který směřoval
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca
29/99-32, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva. Ze
spisu Krajského soudu v Brně, sp.zn. 29 Ca 29/99 a spisu
finančního úřadu Brno-venkov, sp.zn. 99314/98/293940/2246, které
si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 22. 7. 1998 vydal
Finanční úřad Brno-venkov podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků "Výzvu k zaplacení daňového
nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě", kterou vyzval
navrhovatelku, jako ručitele k úhradě vykázaného nedoplatku ve
výši 20.000,- Kč daňového dlužníka F. a H. spol. s r.o. Proti této
výzvě podala navrhovatelka odvolání, v němž namítala, že není
ručitelkou. Finanční ředitelství v Brně dne 1. 12. 1998
rozhodnutím, čj. 5959/98/FŘ/150, odvolání zamítlo.
Zamítavé rozhodnutí Finančního ředitelství napadla
navrhovatelka žalobou na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu,
podaném ke Krajskému soudu v Brně. V žalobě namítala, že správce
daně se nedomáhal nejprve splnění závazku po daňovém dlužníkovi,
ale ihned vyzval k zaplacení daňového nedoplatku ji, přičemž dále
namítala, že není ručitelem.
Krajský soud v Brně dne 1. 9. 1999 usnesením, čj. 29 Ca
29/99-32, řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení
o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí,
které se opírá o ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,
které upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti
jiné osoby než daňovému subjektu. Jedná se o ustanovení procesní
povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah
správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém
řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového
nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového
nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit
daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který
je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči
správci daně včas nesplní. V daňovém řízení má ručení podpůrnou
funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového
subjektu. Podle §244 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř.") se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí
vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která
zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo
právnických osob. Podle §248 odst. 1 o.s.ř. soudy nepřezkoumávají
rozhodnutí správních orgánů, která nemají povahu rozhodnutí
o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby a další
rozhodnutí uvedená v §248 odst. 2 o.s.ř. Z přezkumné činnosti
soudů jsou vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů
předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí
jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka
vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro
vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je napadené rozhodnutí
rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti soudů
vyloučeno.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka ústavní stížností,
v níž namítala, že krajský soud porušil její základní práva, daná
čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti
navrhovatelka namítala, že výzva správce daně podle §57 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jejích práv a povinností,
je rozhodnutím v daňovém řízení a proto je proti ní přípustný
opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení
opravný prostředek přípustný není. V §57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání
namítat, mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem.
A právě námitku, že není ručitelem, vznesla navrhovatelka ve všech
opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Soud se tedy měl
žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil její
základní práva vpředu označená.
Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2000,
jako účastník řízení uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil
od zákonem stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku.
Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník v řízení
před Ústavním soudem opakoval ve svém vyjádření argumentaci
uplatněnou v řízení před soudem a dodal, že správce daně
v projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po
daňovém dlužníku.
Po zvážení všech zjištěných skutečností plynoucích
z předložených spisových materiálů, s ohledem na argumentaci
účastníků řízení i účastníka vedlejšího dospěl Ústavní soud
k závěru, že podaný návrh je důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR.
Podle ust. §244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve
správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel
odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může
namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již
bylo zaplaceno. Navrhovatelka ve svém odvolání u Finančního
ředitelství v Brně mimo jiné uvedla, že není ručitelem, uplatnila
tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již uvedeno, nadřízený
správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud Brno
(k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí) řízení zastavil.
V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy
o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně
tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí
pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový
stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že
ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by
instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního
předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové
okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za
ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu
"procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní
ochrany, které je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena.
Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí
soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu
"procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do
základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby
zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí
instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda
skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému
označení ručitele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1.
9. 1999, čj. 29 Ca 29/99-32, zrušit. Vzhledem k tomu, že Ústavní
soud zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny,
nezabýval se již též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s čl. 2
odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. března 2000