Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.03.2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 51/21 SbNU 439 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.611.2000

sp. zn. III. ÚS 611/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dne 22. 3. 2001 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 1 To 869/2000, o podmíněném propuštění, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 1 To 869/2000, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. července 2000, sp. zn. PP 79/2000, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve věci své žádosti o podmíněné propuštění pravomocné a doručené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000 (1 To 869/2000), a tvrdil, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a spolu s ním také právo plynoucí z ustanovení čl. 4 odst. 4 téhož ústavního předpisu; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Krajský soud v Ostravě, jako soud stížností, zamítl jeho stížnost [§148 odst. 1 písm. c) tr. ř.] do rozhodnutí obecného soudu I. stupně (ze dne 12. července 2000, sp. zn. PP 79/2000), jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1981 (sp. zn. 2 T 39/80). Obdobně jako v opravném řízení stěžovatel oběma obecným soudům vytkl, stručně shrnuto, že svá rozhodnutí založily na odborném posudku lékařů znalců z doby, kdy byl ve věci souzen, nepřihlédly k současnému stavu jeho převýchovy a extenzivním výkladem zákonem stanovených podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§62 odst. 1 tr. z.) se "vzdálily od zákonného (jejich) vymezení". S odkazem na již zmíněná ústavně zaručená práva a s výtkou, že obecné soudy neučinily ani zadost svým povinnostem ústavně jim uloženým čl. 90 a čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí stížnostního soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil. Účastník řízení o ústavní stížnosti se (Krajský soud v Ostravě) k výzvě Ústavního soudu (§48 odst. 2 zákona) k tvrzením stěžovatele podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, vyjádřil tak, že všechna tvrzení stěžovatele odmítl, odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, připomněl, že ani z dosavadního průběhu výkonu stěžovateli uloženého trestu nelze odvodit, že by stěžovatel po předčasném propuštění na svobodu vedl řádný život [§61 odst. 1 písm. a) tr. z.], a proto - aniž by učinil konečný návrh - označil stěžovatelovu ústavní stížnost za nedůvodnou. Krajské státní zastupitelství v Ostravě o podané ústavní stížnosti uvědoměno, přípisem ze dne 23. února 2001 (č. l. 26 spisu Ústavního soudu) Ústavnímu soudu sdělilo, že svých práv z vedlejšího účastenství (§76 odst. 2 zákona) využít nemíní. Ústavní stížnost je důvodná. Ze spisů obecných soudů (Krajského soudu v Ostravě zn. 2 T 39/80 a Okresního soudu tamtéž zn. PP 79/2000), které byly Ústavnímu soudu k jeho žádosti předloženy se podává, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestné činy výtržnictví (§202 odst. 1 tehdy platného tr. z.), omezování osobní svobody (§231 odst. 1 dtto), pokusu trestného činu znásilnění (§8 odst. 1, §241 odst. 1, 3 dtto) a vraždy (§219 dtto) a za tyto potrestán - mimo jiné - trestem odnětí svobody v trvání 23 let se zařazením do III. nápravně výchovné skupiny, když jeho odvolání do rozsudku nalézacího soudu bylo - v meritu věci - rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. května 1981 zamítnuto (zmírněn byl toliko výrok o umístění stěžovatele do zostřené izolace). Podle odůvodnění odsuzujícího rozsudku se stěžovatel odsouzeného trestného činu vraždy dopustil tím - opět stručně shrnuto - že v nočních hodinách v Ostravě - Zábřehu dne 23. prosince 1979 přepadl Ivanku Píšovou, kterou po předchozích marných pokusech o násilný pohlavní styk posléze bodl nožem do zad a poté ji násilným vražením větve do konečníku způsobil taková zranění (silné krvácení a krvácivý šok s pneumothoraxem), že jím posléze podlehla. V hlavním líčení byl mimo jiné důkazy proveden důkaz posudkem znalců psychiatrů, kteří vyšetření stěžovatele uzavřeli zjištěním, že v jeho případě nešlo v době spáchání odsouzených trestných činů o duševní chorobu, že však stěžovatel jeví výrazné rysy psychopatie a agresivity, jejíž stupeň dosahuje již znaků sexuální agrese se snížením intelektu do pásma slaboduchosti; z tehdy stoupající konzumace alkoholu, špatné pracovní morálky a odchylného sexuálního založení (exhibicionismus) stěžovatele znalci usoudili, že jde u něj o projevy sadismu podmíněného nevyzrálou sexualitou se sklonem k primitivní perverzi a k agresivnímu sadismu na podkladě sociální nepřizpůsobivosti a hrubě narušené kontroly reality. Tyto okolnosti, spolu se sociálním a osobním profilem stěžovatele, a zejména se způsobem provedení vraždy, který obecné soudy shledaly jako "velmi hrubý, bezcitný a odporný", vedly k závěru, že v odsouzeném jednání stěžovatele jsou dány znaky zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu, v jehož důsledku byl stěžovatel potrestán výjimečným trestem odnětí svobody (§29 odst. 1, 2 tr. z.) v trvání 23 let. Podle zprávy vězeňské služby České republiky - Věznice Heřmanice (č. l. 5 spisu Okresního soudu v Ostravě - PP 79/2000) stěžovatel nastoupil výkon trestu dne 15. srpna 1981 a s přihlédnutím k započtené vyšetřovací vazbě (od 15. února 1980) a k rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 1990 (čl. VI odst. 2), jímž mu byl z trestu prominut 1 rok, má konec jeho trestu nastat 15. února 2002; v průběhu doby byl stěžovatel rozhodnutím Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. května 1993 přeřazen z (tehdejší) třetí nápravně výchovné skupiny do nápravně výchovné skupiny druhé a v ní trest vykonává dosud. Závěry hodnocení stěžovatele, podané vězeňskou službou ČR - Věznicí v Heřmanicích (č. l. 15 spisu Okresního soudu v Ostravě zn. PP 79/2000) ke dni 6. 4. 2000, vyznívají v tom smyslu, že "cíle programu jsou v současné době plněny" a že "pobyt stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody plní svůj účel". Podle rozhodovacích důvodů, vyložených v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, k zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody (zamítnutí jeho stížnosti do zamítavého rozhodnutí obecného soudu I. stupně) došlo proto, že i když stěžovatel "svým chováním prokazuje polepšení" (a splňuje tak "první z podmínek"), závěry znaleckých posudků z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie podaných v hlavním líčení (pro diagnosy v nich obsažené) vylučují zákonem stanovený předpoklad, totiž že lze očekávat, že stěžovatel po svém předčasném propuštění na svobodu povede řádný život (obecný soud I. stupně), zejména jestliže z již zmíněných znaleckých posudků vyplývají "fakta, která omezují možnosti úspěšné léčby stěžovatele a kdy možnosti jeho nápravy jsou pro jeho agresivitu a sexuální založení směrem k sadismu velmi omezené", nehledě již ani k tomu, že stěžovatel sám za výkonu trestu "neprojevil kritičnost" (stížnostní soud). Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou však závěry obecných soudů za daného stavu věci předčasné. Z protokolu o veřejném zasedání před obecným soudem I. stupně, v němž o žádosti stěžovatele bylo rozhodováno (č. l. 20, 21 spisu obecného soudu) se podává, že dokazování rozhodných skutečností bylo z převážné míry provedeno přečtením písemností (žádosti stěžovatele, jeho hodnocení za výkonu trestu, rozsudků a znaleckých posudků), že svědek J. V., zřejmě pracovník vězeňské služby, dříve vypracované hodnocení stěžovatele doplnil sdělením o dvou kázeňských odměnách, jež stěžovateli byly od doby podaného hodnocení uděleny, že však stěžovateli nebyla ani dána příležitost, aby svůj současný náhled na odsouzené trestné činy soudu vyložil; závěry stížnostního soudu, že stěžovatel "neprojevil kritičnost", tak nemají oporu ve stavu provedeného dokazování, obdobně jako je tomu i co do předpokladů řádného života po jeho případném předčasném propuštění z výkonu trestu na svobodu. Jakkoli závěry dřívějších odborných lékařských posudků, na něž se obecné soudy odvolávají, jsou stěžovateli krajně nepříznivé a naznačují problematickou prognózu a jakkoli odsouzený trestný čin vraždy byl, z již dříve zmíněných důvodů, obecnými soudy posouzen jako spáchaný zvlášť zavrženíhodným způsobem, nelze přehlédnout, že tyto skutečnosti ani samy o sobě ani ve vzájemné souvislosti stěžovatelovo podmíněné propuštění z výkonu trestu nevylučují, neboť rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodné usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§61 odst. 1 písm. a) tr. z.]. Povahou věcí je dáno, že splnění obou zmíněných zákonných podmínek, přesněji úsudek o nich, je vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti, obdobně jako nelze s určitostí říci, že odpykání celého trestu přivodilo naplnění jeho účelu (§23 odst. 1 tr. z.); je proto povinností obecných soudů získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž by s co nejvyšší mírou určitosti (pravděpodobnosti) bylo možno usoudit nakolik, případně zda vůbec, dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel. Inkriminovaných trestných činů se stěžovatel dopustil v 21ti letech, ve výkonu trestu strávil 21 let a do odpykání celého trestu odnětí svobody mu schází necelé dva roky; již tyto skutečnosti, též ve spojení s přeřazením stěžovatele do mírnější nápravně výchovné skupiny, naznačují, že v průběhu jeho života stráveného převážně ve výkonu trestu, mohly v jeho hodnotové orientaci nastat žádoucí změny, ovlivňující jeho budoucí chování a přístup k celospolečenským zájmům, nehledě již ani k tomu, že u něj dříve zjištěný abusus alkoholu nemohl zůstat neovlivněn životními podmínkami ve výkonu trestu, což vše jsou ovšem okolnosti, které teprve v následném řízení budou moci být řádně a v úplnosti objasněny, pokud se týká zjištěny, ať již novými znaleckými posudky, které by v rozhodných oblastech posoudily současný stav stěžovatele, či ve spojení s nimi i dalšími důkazy. Odkaz obecných soudů na znalecké posudky z doby před více než 20ti lety je proto nepřípadný a pro odpovědné posouzení věci (stavu nápravy stěžovatele a jeho předpokladů řádného života) zcela nedostatečný, mimo jiné také proto, že ustálená rozhodovací praxe obecných soudů vyžaduje rozhodování, vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí a nikoli podle stavu quo ante, zejména jestliže nelze vyloučit, že tak poměrně dlouhá doba nepřinesla i v rozhodných oblastech v oboru lékařských věd nové poznatky, ať již co do diagnostiky nebo terapie, a že by tak mohly být ovlivněny i současné náklady na možnost stěžovatelovy resocializace a všeho co s ní je spojeno. Vycházeje z takto rozvedených zásad, Ústavní soud, aniž by se svým nálezem jakkoli dotýkal vlastního merita věci, dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí stížnostního soudu, obdobně jako rozhodnutí obecného soudu I. stupně, bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v důsledku toho v rozporu se stanoveným postupem, jak tento je dán ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a proto obě rozhodnutí obecných soudů, jak ve výroku tohoto nálezu jsou označena, posoudil jako ústavně nesouladná a jako taková je zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], když další tvrzení stěžovatele stran porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jako obsahově pro posouzení důvodnosti posuzované ústavní stížnosti odmítl, a když vývody stížnostního soudu, jako účastníka tohoto řízení, odkázal na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění tohoto nálezu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 22. března 2001