ECLI:CZ:US:2012:3.US.616.12.1
sp. zn. III. ÚS 616/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Z., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2011 č. j. 11 A 207/2010-32 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 6 Aps 3/2011-63, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. února 2012 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 24. února 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2011 č. j. 11 A 207/2010-32 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 6 Aps 3/2011-63, a to pro porušení článku 4 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2011 č. j. 11 A 207/2010-32 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby soud zakázal žalované Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha II (dále též "správní úřad") pokračovat v porušování základních práv žalobce vyžadováním předložení občanského průkazu z důvodu silniční kontroly a výzvou k podrobení se orientačnímu vyšetření, zda žalobce neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, aniž by byl důvod domnívat se, že žalobce řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo aniž by žalobci bylo dáno důvodné podezření, že přivodil jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 6 Aps 3/2011-63 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud neposkytly soudní ochranu jeho základním právům a svobodám.
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem provedeným Nejvyšším správním soudem; podle stěžovatele jde především o výklad nejednoznačných ustanovení různých zákonů. V ustanovení §5 odst. 1 písm. f), i §124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., je výslovně v textu právní normy použit výraz "vyšetření podle zvláštního právního předpisu", a v poznámce pod čarou č. 7 je výslovně uveden odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. Přesto jde podle Nejvyššího správního soudu o dva na sobě nezávislé zákony (jejichž účel je různý). Tak tomu podle přesvědčení stěžovatele není, neboť zákon o silničním provozu na tabákový zákon výslovně odkazuje, ostatně řízení vozidla je nepochybně činností definovanou v §16 odst. 1 zákona č. 379/2005 Sb. jako činnost, při níž by osoba mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek.
Výklad, provedený Nejvyšším správním soudem, je podle stěžovatele velmi zjednodušující. Pokud Nejvyšší správní soud uvádí, že česká praxe používání poznámek pod čarou je ve světě ojedinělá, a navíc často v rozporu s požadavky na formulaci právních předpisů v podmínkách právního státu, takže vzniknou-li proto v důsledku použití této legislativní techniky výkladové problémy, je nutno je řešit tak, že rozhodující je vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je stanoveno v poznámce pod čarou, je prý takový výklad v rozporu se zásadou "in dubio pro libertate", tedy "v pochybnostech ve prospěch jednotlivce".
Pokud jde o výklad Nejvyššího správního soudu k otázce, kdy hrozí opakování zásahu, poukazuje stěžovatel na to, že tento právní názor (který činil soudní ochranu proti jednorázovým zásahům správního orgánu v praxi nemožnou a právo na přístup k soudu neefektivním), je překonán novelou ustanovení §82 až §87 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu právního (dále jen "s. ř. s."), provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. a účinnou od 1. ledna 2012. Právní úprava obsažená v §82 až §87 s. ř. s. ve znění účinném do 31. prosince 2011 činila základní právo na soudní ochranu proti svévoli exekutivy neefektivním.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. To platí i pro oblast správního soudnictví, završenou Nejvyšším správním soudem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není povolán k výkladu podústavního práva. Může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Ústavní soud konstatuje, že je to ex lege (primárně) právě Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených zákonem (§12 odst. 1 s. ř. s.).
Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura, dostupné na http://nalus.usoud.cz) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.
O výše naznačený výkladový exces však v předmětné věci nejde. Ústavní soud po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího právního soudu dospěl k závěru, že na stěžovatelovy námitky bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění nevykazuje známky svévole či iracionality.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil k otázce realizace oprávnění Policie podle §124 odst. 9 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu a jeho vztahu k §16 zákona č. 379/2005 Sb., a dovodil, že jde o právní předpisy, které jsou na sobě nezávislé. Povinnost řidiče podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, je upravena ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu tak, že řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, přičemž ustanovení §16 zákona č. 379/2005 Sb. slouží jako právní norma blíže definující samotné vyšetření na přítomnost alkoholu a jeho provádění. Nejvyšší správní soud správně poukázal na to, že jedinou podmínkou, stanovenou zákonem pro podrobení se vyšetření na ovlivnění alkoholem, je výzva policisty. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil rovněž k otázce nesplnění podmínek trvání zásahu nebo jeho důsledků či hrozby opakování zásahu, jakož i k výkladu ust. §82 s. ř. s. Se závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje.
Napadená rozhodnutí správních soudů obou stupňů shledává Ústavní soud ústavně konformními.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu