Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.05.2001, sp. zn. III. ÚS 619/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 79/22 SbNU 165 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.619.2000

sp. zn. III. ÚS 619/2000 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů F. B. a A. B-ové, proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze dne 21. 7. 2000, za vedlejší účasti ing. M. V., takto: Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze dne 21. 7. 2000, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatelé podali dne 18. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2000. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze dne 21. 7. 2000, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti, č.j. 11 C 81/98-86, ze dne 6. 12. 1999, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatelů zasaženo do jejich ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 11 C 81/98, vedený u Okresního soudu v Uherském Hradišti. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé jako žalobci v řízení před obecnými soudy podali žalobu na stanovení povinnosti zdržet se zastínění nemovitosti, kterou v průběhu řízení změnili na žalobu na stanovení povinnosti zdržet se přístavby rodinného domu čp. 58 v Ostrožské Nové Vsi. Na základě důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně pak navrhovatelé podáním ze dne 4. 11. 1999, doručeným soudu I. stupně dne 4. 11. 1999, vzali svůj návrh zpět s návrhem na zastavení řízení. Současně navrhli, aby soud rozhodl o nákladech řízení za použití §150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Jako důvody zvláštního zřetel hodné uplatnili skutečnost, že žalovaný započal stavět přístavbu bez stavebního povolení a jedinou legální obranou navrhovatelů bylo podání připomínek v řízení o odstranění stavby. Jelikož správní orgán odkázal navrhovatele na soud, neměli k posouzení zákonnosti počínání žalovaného jinou možnost než podat občanskoprávní žalobu. Za důvod zvláštního zřetele hodný uplatnili dále i své sociální postavení důchodců, první navrhovatel také značně podlomené zdraví, když by náhrada nákladů řízení pro ně znamenala výrazný zásah do jejich životní situace. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením, č.j. 11 C 81/98-86, ze dne 6. 12. 1999, rozhodl tak, že ve výroku I. řízení zastavil, ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že navrhovatelé jsou společně a nerozdílně povinni uhradit žalovanému částku 23.891,40 Kč, ve výroku III. pak rozhodl o nákladech řízení, které jsou navrhovatelé povinni zaplatit Českému státu ve výši 2.961,70 Kč. V odůvodnění výroku o nákladech řízení vůči žalovanému pak soud I. stupně uvedl, že postupoval podle §146 odst. 2 o.s.ř., jednotlivé částky zahrnuté do celkové částky nákladů podrobně rozvedl a uvedl rovněž, proč nepoužil ustanovení §150 o.s.ř. Do výroku II. podali navrhovatelé odvolání, v němž argumentovali celkovými okolnostmi případu a důvody pro podání žaloby a svou sociální situací a žádali, aby odvolací soud změnil výrok soudu I. stupně o nákladech řízení tak, že se účastníkům náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl ve věci usnesením, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze dne 21. 7. 2000 tak, že změnil výrok soudu I. stupně o nákladech řízení účastníků ve vypočtené výši, v níž zjistil početní chybu soudu I. stupně, avšak podstatu tohoto výroku nezměnil, protože náhrada nákladů řízení byla žalovanému přiznána. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně správně při procesním zavinění navrhovatelů posoudil otázku náhrady nákladů řízení mezi účastníky podle §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. Při zkoumání, zda jsou důvody hodné zvláštního zřetel, konstatoval odvolací soud, že soud I. stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru, že v daném případě není na místě použití §150 o.s.ř. Pokud se týká majetkových a sociálních poměrů navrhovatelů, tyto přes výzvu soudu nebyly doloženy ani v odvolacím řízení. Z těchto důvodů proto nepřiznání náhrady žalovanému nepřicházelo v úvahu. Dále uvedl, že nelze zpochybňovat právo navrhovatelů obrátit se se svými námitkami, které vznášeli v průběhu stavebního řízení, na soud. Jedná se o jejich právo, nikoliv však povinnost. Soud se v daném případě nemohl z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení ze strany navrhovatelů zabývat ani důvodností či nedůvodností vznesených námitek, ale musel posuzovat procesní hlediska, pro které bylo řízení zastaveno. V dané věci bylo důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu navrhovateli, nikoliv však z důvodu chování žalovaného. Navrhovateli tak bylo procesně zaviněno zastavení řízení a žalovanému náleží náhrada nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali navrhovatelé návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejich názoru napadeným usnesením došlo k porušení jejich ústavního práva na spravedlivý proces, když toto právo nepochybně zahrnuje i právo na spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Porušení svého základního práva spatřovali v tom, že odvolací soud odůvodnil nemožnost přihlédnutí k majetkovým a sociálním poměrům tím, že tyto skutečnosti na výzvu soudu nebyly doloženy. Navrhovatelé se domnívají, že odvolací soud pochybil, protože k provedení požadovaného úkonu nestanovil v rozporu s §55 o.s.ř. konkrétní lhůtu. Za nespravedlivé dále považovali skutečnost, že soud I. stupně neakceptoval řádnou a včasnou žádost o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti navrhovatele. Další porušení uvedeného práva spatřovali navrhovatelé i ve skutečnosti, že odvolací soud se velmi kuse vypořádal s jejich argumentací, obsaženou v odvolání. Konečně porušení svého práva spatřovali i v tom, že odvolací soud stanovil povinnost náhrady nákladů částkou nepatrně vyšší než soud I. stupně. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně žádali, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K výzvě Ústavní soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve svém vyjádření se plně odvolal na odůvodnění, obsažené v napadeném rozhodnutí. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i vedlejší účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení žádného základního práva navrhovatelů. Dále uvedl, že pokud obecný soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení, může náhradu zcela či z části nepřiznat, úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ, musí vycházet ze všech okolností konkrétní věci. Meritorně k tomu, že nebyly shledány důvody pro postup podle §150 o.s.ř. vedlejší účastník uvedl, že i on je důchodce, a proto nevidí rozdíl mezi postavením navrhovatelů a jeho postavením. Vedlejší účastník proto navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy navrhovatelé podáním ze dne 26. 3. 2001 a Krajský soud v Brně podáním ze dne 26. 4. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a povinnosti chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je opodstatněný. Návrh směřoval do rozhodnutí odvolacího soudu, kterým tento soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky. Ústavní soud prozkoumal jednotlivé důvody, v nichž navrhovatelé spatřovali porušení svého práva na spravedlivý proces a konstatoval, že podstatou většiny námitek je nesouhlas navrhovatelů s právním posouzením možnosti aplikace §150 o.s.ř. ve vazbě na §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., kdy Ústavnímu soudu nepřísluší zhodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §150 o.s.ř. Jestliže obecné soudy postupovaly v intencích daných příslušným ustanovením a své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze ve skutečnosti, že nebylo použito ustanovení §150 o.s.ř. spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně pak v dané souvislosti není akceptovatelná námitka navrhovatelů, že odvolací soud nestanovil lhůtu pro doložení majetkových a sociálních poměru a nepoučil navrhovatele o důkazní povinnosti. Odvolací soud usnesením, č.j. 20 Co 88/2000-98a, ze dne 29. 5. 2000 vyzval navrhovatele k doplnění odvolání ve stanovené lhůtě, nehledě na to, že sami navrhovatelé se dovolávali použití §150 o.s.ř. a podle obecných ustanovení bylo jejich procesní povinnosti své tvrzení a uplatněné skutečnosti také doložit. Pokud jde o námitku, že odvolací soud stanovil povinnost náhrady nákladů vyšší částkou než soud I. stupně, konstatoval Ústavní soud, že tato změna byla vyvolána početní chybou soudu I. stupně při výpočtu výše náhrady, což odvolací soud vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. V těchto případech základní práva navrhovatelů nebyla porušena. Ústavní soud vzhledem k námitce navrhovatelů, týkající se neakceptování omluvy z jednání, zkoumal dále postup soudu I. stupně. Ze spisového materiálu č.l. 33-35 zjistil, že navrhovatel F. B. se z jednání dne 20. 1. 1999 řádně omluvil ze zdravotních důvodů s doložením rozhodnutí o pracovní neschopnosti, č.j. S 4963191, ze dne 5. 1. 1999, doručeno soudu I. stupně dne 11. 1. 1999, a následným přípisem, doručeným dne 12. 1. 1999, požádal o odročení jednání, protože mu na něm velmi záleží. Přípisem ze dne 14. 1. 1999 sdělil soud I. stupně navrhovateli, že jednání proběhne, ale nebude skončeno, protože s ohledem na předmět sporu bude nutno ve věci vypracovat znalecký posudek a navrhovatel bude mít příležitost se k věci osobně vyjádřit, a proto nyní soud jednání neodročuje. Dne 20. 1. 1999 proběhlo ve věci jednání v nepřítomnosti účastníka. Ustanovení §101 odst. 2, věta druhá o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, stanoví, že nedostaví-li se účastník řádně předvolaný k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka. V předmětné věci však, jak bylo uvedeno výše, se navrhovatel řádně omluvil a navíc požádal o odročení s tím, že chce být řízení přítomen, což lze vyvodit z jeho sdělení, že na věci má mimořádný zájem. V takovém případě, konstatoval Ústavní soud, neměl soud I. stupně ve věci jednat a měl nařízené jednání přeložit, když omluva a žádost o odročení byly soudu I. stupně doručeny včas. Náklady, které v souvislosti s tímto jednáním vznikly protistraně a byly zahrnuty do nákladů, které je navrhovatel povinen uhradit, byly tak vynaloženy neprávem (nadbytečně). Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy svým postupem porušily právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, když nepochybně součástí obsahu tohoto práva je i právo hradit jen ty náklady, které byly důvodné. Náklady vynaložené protistranou na jednání dne 20. 1. 1999 byly z pochybení soudu I. stupně nadbytečné a k jejich úhradě neměl být navrhovatel zavázán. Uvedené pochybení potom nenapravil ani soud odvolací. S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout jak stanoveno výrokem tohoto nálezu, když dospěl k závěru, že v uvedeném rozsahu bylo zasaženo základní právo navrhovatelů obsažené v čl. 36 Listiny, tedy jejich právo na spravedlivý proces, když s ohledem na vyslovené nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 24. května 2001