ECLI:CZ:US:2001:3.US.631.2000
sp. zn. III. ÚS 631/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele A. L., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2000, čj. 12 Co 118/99-93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 9. 1998, čj. 11 C 307/95-69, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 25. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doplněn podáním ze dne 22. 11. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2000, čj. 12 Co 118/99-93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 9. 1998, čj. 11 C 307/95-69, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp.zn. 11 C 307/95, a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 27. 10. 1995 tomuto soudu žalobu o vydání části nemovitostí, v žalobě specifikovaných, v kat. území P. (dále jen "předmětné nemovitosti"), podle zákona č. 87/1991 Sb. Návrh zdůvodňoval tím, že je vnukem původního vlastníka předmětných nemovitostí. V letech 1991 a 1992 o vydání těchto nemovitostí požádaly jiné oprávněné osoby a nemovitosti jim byly vydány. Navrhovatel požadoval vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí po těchto oprávněných osobách - žalovaných.
Okresní soud Plzeň-město dne 9. 9. 1998 rozsudkem, čj. 11 C 307/95-69, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel neprokázal, že by byl oprávněnou osobou, když v tomto směru nepředložil žádné důkazy a navíc dne 6. 8. 1980 pozbyl státního občanství ČR na základě Úmluvy mezi bývalou ČSR a USA č. 169/1929 Sb.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal, že důkazy o tom, že je oprávněnou osobou, nebyly předloženy, protože tyto věci byly mezi účastníky nesporné. Pokud jde o Úmluvu o naturalisaci, č. 169/1929 Sb., nebyla od 60. let ze strany USA dodržována, on sám nikdy nepožádal o propuštění ze státního svazku bývalé ČSSR a tudíž nikdy nepřestal být občanem České republiky.
Krajský soud v Plzni dne 30. 5. 2000 rozsudkem, čj. 12 Co 118/99-93, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že jednou z důležitých podmínek, při jejímž splnění lze na navrhovatele hledět jako na osobu oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., je podmínka státního občanství ČR. V tomto směruje je zřejmé, že navrhovatel neprokázal, že by ke dni tvrzeného nároku byl občanem ČR. Z tehdy platné Úmluvy o naturalisaci, č. 169/1929 Sb. vyplynulo, že dnem nabytí státního občanství USA naturalizací (tj. dnem 6. 8. 1980) pozbyl zároveň státní občanství tehdejší ČSSR. Ani k výzvě soudu navrhovatel skutečnost, že je občanem ČR, nedoložil.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl navrhovatel včas ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 22. 11. 2000. V ní uvedl, že o tom, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. (že je potomkem původního vlastníka) nebyly v řízení žádné pochybnosti. Pokud jde o otázku, zda je nadále státním občanem ČR, tuto skutečnost nemůže prokázat, když je podle stanoviska českých úřadů stále respektována úmluva uzavřená mezi ČSR a USA z roku 1929. Podle navrhovatele uvedená podmínka odporuje Ústavě a Listině. Navrhovatel nikdy nepožádal o propuštění ze státního svazku ČR, ani jiným způsobem státní občanství neztratil. Navíc úmluva, o kterou se opírala rozhodnutí soudů, byla již zrušena. Podle navrhovatele postupem soudů došlo k porušení jeho základních práv, daných mu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 2. 1. 2001 poukázal na to, že navrhovatel v ústavní stížnosti uvádí stejné námitky, jako v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a odkázal proto na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud opakovaně judikoval, že zmíněný článek Listiny poskytuje ochranu vlastnictví skutečnému, nikoliv jen tvrzenému. Jestliže soudy dospěly k závěru, že navrhovatel nebyl oprávněnou osobou a že tudíž není dán jeho nárok na vydání části předmětných nemovitostí, což přesvědčivě zdůvodnily, nelze to považovat za porušení uvedeného základního práva.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), zmíněný článek se zabývá Evropským soudem pro lidská práva, konkrétně intervencí třetí strany, netýká se tedy tvrzeného práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu. Toto právo je upraveno čl. 36 odst. 3 Listiny, avšak ani tak nemohl být tento článek Listiny jednáním obecného soudu v ČR nijak dotčen. V souzené věci nešlo o náhradu škody, způsobené jednáním státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem, ale o občanskoprávní řízení, v němž navrhovatel žádal vydání části předmětných nemovitostí.
Ústavní soud se dále (nad rámec ústavní stížnosti) zabýval i otázkou, zda obecný soud postupoval v řízení ústavně konformním způsobem. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel nepředložil v průběhu soudního řízení žádný doklad, kterým by prokazoval příbuzenský vztah k původnímu vlastníkovi předmětných nemovitostí (a tedy to, že je oprávněnou osobou). Důkazy v tomto směr u předložil teprve Ústavnímu soudu podáním ze dne 22.11.2000, kterým doplnil původní ústavní stížnost. Je tedy zřejmé, že obecné soudy nemohly k těmto důkazům přihlížet a nelze jim proto vyčítat, že dospěly k závěru, že navrhovatel tvrzené skutečnosti neprokázal.
Pokud jde o otázku státního občanství navrhovatele v době vydání předmětných nemovitostí, Ústavní soud opakovaně judikoval, že podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky. Za osoby, které se staly osobami oprávněnými podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), teprve dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nelze považovat ty, jež nesplňovaly přede dnem 1. listopadu 1994 podmínku státního občanství ČSFR (ČR). I osoby, kterým možnost uplatnění nároků poskytl teprve citovaný nález Ústavního soudu, musely ostatní podmínky požadované zákonem č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), splňovat ke dni uplynutí lhůty určené ustanovením §5 odst. 2 tohoto zákona, tedy k 1. říjnu 1991. "Úmluva o naturalisaci, uzavřená mezi Československem a Spojenými státy", č. 169/1929, byla v rozhodné době platná (byla zrušena dne 21. 5. 1997 - viz sdělení č. 229/1997 Sb.). Z toho je zřejmé, že navrhovatel nebyl ke dni, kdy oprávněné osoby požádaly o vydání předmětných nemovitostí, státním občanem ČR a tedy ani oprávněnou osobou. Soudy tedy při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem a nezasáhly do navrhovatelova práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným postupem obecných soudů nebyla porušena navrhovatelova základní práva daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu