ECLI:CZ:US:2000:3.US.645.99
sp. zn. III. ÚS 645/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu navrhovatele J. T., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, čj. 28 Ca 348/98-28, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal Ústavnímu soudu osobně dne 23. 12. 1999 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, čj. 28 Ca 348/98-28, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 348/98 a spisu Finančního úřadu Praha-Modřany, čj. 7525/00/012913/4103, které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Praze-Modřanech vydal na základě provedené kontroly dne 20. 1. 1998 dodatečný platební výměr, č. 980000012, čj. 2925/98/012913/4103, kterým navrhovateli dodatečně vyměřil daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 ve výši 41.888.00 Kč. Proti tomuto dodatečnému daňovému výměru podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že dodatečná daň mu byla vyměřena podle pomůcek, ačkoliv k tomu neměl finanční úřad důvod. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dne 20. 4. 1998 vydalo rozhodnutí, čj. FŘ-2837/1/98, kterým odvolání zamítlo. V odůvodnění uvedlo, s odvoláním na ust. §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, že pokud směřuje odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu výpočtu daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Protože navrhovatel dostatečně nevysvětlil a nedoložil rozdíl v objemu ujetých kilometrů ve vztahu k tržbám, vyměřil správce daně daň z příjmů fyzických osob podle pomůcek v souladu se zákonem.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel u Městského soudu v Praze správní žalobou, v níž namítal, že Finanční úřad porušil při stanovení dodatečně daně řadu ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., což odvolací orgán nevzal v úvahu.
Městský soud v Praze dne 24. 9. 1999 rozsudkem, čj. 28 Ca 348/98-28, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podstatou sporu je otázka, zda byly dodrženy zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek. V daném případě příjmy navrhovatele tvořily tržby z provozování taxislužby. V průběhu daňové kontroly při posuzování objemu ujetých kilometrů ve vztahu k vykázaným tržbám vznikly u správce daně pochybnosti o reálné výši těchto tržeb. Vyzval proto navrhovatele k objasnění výrazného rozdílu mezi celkovými ujetými kilometry a kilometry, které byly zaplaceny zákazníky. Za této situace bylo na navrhovateli, aby prokázal skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání a věrohodně objasnil výrazný rozdíl mezi celkovými ujetými kilometry, které vykázal a kilometry, které byly zaplaceny zákazníky. V podání, kterým navrhovatel na příslušnou výzvu správce daně reagoval, pouze popisoval různé způsoby, jak může taxikář vydělávat peníze, avšak neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by v jeho případě objasňovala zmíněnou pochybnost. Povinností navrhovatele bylo prokázat skutečnosti, k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Tuto svou zákonnou povinnost navrhovatel nesplnil, takže nebylo možné daňovou povinnost stanovit dokazováním, správce daně tedy byl oprávněn podle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek.
Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatele správce daně nehodnotil předložené důkazy, ani je neprovedl, ačkoliv by jimi byla prokázána jeho tvrzení. V odůvodnění ústavní stížnosti podrobně rozvádí, proč nesouhlasí s právními závěry finančních orgánů a soudu ohledně věcné stránky sporu, tj. zda náklady vzniklé při provozování taxislužby, které vykázal na dosažení příjmu při vyhledávání zákazníků (tzv. neplacené kilometry), jsou přiměřené dosaženým službám. Stěžovatel namítá, že finanční orgány postupovaly v rozporu se zákonem, když přistoupily k vyměření daňové povinnosti za pomoci pomůcek dle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., neboť podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly s ohledem na to, že stěžovatel předložil finančnímu orgánu dostatečné důkazní prostředky na podporu skutečností vykázaných v daňovém řízení, splněny.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 7. 2. 2000, které si Ústavní soud vyžádal podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, poukázal na to, že odlišný názor na aplikaci daňových předpisů nelze považovat za porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené (zejména poukaz na to, jak postupují jiní podnikatelé), jen opakují argumenty, které navrhovatel vznesl při podání správní žaloby, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Je třeba mít na paměti, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit (tedy břemeno důkazní). Pro dokazování v daňovém řízení je třeba nejprve vyjít z faktu, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt o všech skutečnostech, které je povinen ze zákona uvádět v povinných podáních (např. přiznání k dani) nebo u nichž k tomu byl správcem daně vyzván. V případě, že vzniknou pochybnosti o správnosti a pravdivosti daňového přiznání potom správce daně ve smyslu ust. §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, zahájí vytýkací řízení, v průběhu něhož s daňovým subjektem jedná a vyzývá jej k doplnění dokladů, event. k podání písemného vysvětlení zjištěných rozporů. Správce daně pak přebírá roli hodnotitele důkazních prostředků a důkazů. Při tom postupuje ve shodě s ustanovením §2 odst. 3 cit. zák. podle své úvahy s tím, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží při tom ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení základu daně a daně samotné byly zjištěny co nejúplněji. V zájmu daňového subjektu je, aby věrohodným způsobem prokázal všechny skutečnosti, které jsou nutné pro stanovení daně. Pokud tak neučiní, může správce daně přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek. Pokud je daň stanovena podle pomůcek, pak při užití opravných prostředků se již nezkoumá takto stanovená výše daně, ale pouze ta okolnost, zda byly splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek. Ty jsou vymezeny zejména v §31 odst. 5. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami (viz nález, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, č. 130/1996 Sb.).
Ústavní soud předesílá, že totožnou problematikou jak z hlediska skutkového, tak i z hlediska porušení základního ústavně zaručeného práva se již zabýval ve věcech, vedených pod sp. zn. I. ÚS 644/99 a IV. ÚS 644/99, týkající se téhož stěžovatele, přičemž od právních závěrů, vyslovených v těchto rozhodnutích, nemá důvod se odchylovat a na ně také odkazuje. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí v této oblasti; to přísluší obecným soudům, pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo. Tak tomu v daném případě nebylo a doměření daně z příjmu fyzických osob bylo jen důsledkem postupu a posuzování, kdy se daňová povinnost stanoví dokazováním a kdy za použití pomůcek, což je hmotněprávně upraveno zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Pokud pak obecný soud vyšel z toho, že důkazní břemeno své daňové povinnosti nese jednoznačně daňový subjekt a pokud toto důkazní břemeno neunesl, může správce daně stanovit daň podle pomůcek a nelze jeho postupu nic vytýkat. Obecným soudem byla odpovídajícím způsobem přezkoumána rozhodnutí finančních orgánů z hlediska posouzení, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro vyměření daňové povinnosti podle dokazování či podle pomůcek, přičemž závěru soudu, že správce daně může stanovit daň podle pomůcek, pokud daňový subjekt neunese důkazní břemeno, nelze nic vytýkat.
Ústavní soud se přitom nezabýval polemikou s vlastní interpretací stěžovatele u jednotlivých právních předpisů, jež tvoří podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž neposuzuje z obecného pohledu údajná nesprávná posouzení orgánů či soudů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis a zkoumá jen otázky eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezbylo než návrh ústavní stížnosti odmítnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 7. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu