ECLI:CZ:US:2005:3.US.647.04
sp. zn. III. ÚS 647/04
Usnesení
III.ÚS 647/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., právně zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, AK se sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 9. 2004, č. j. KZv 139/2003-361, a proti usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. ČTS: PSP-2563/OHK-2002, za účasti 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Policejního prezidia ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 11. 2004 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 4. 1. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 9. 2004, č. j. KZv 139/2003-361, jakož i usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. ČTS: PSP-2563/OHK-2002, a to pro porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. ČTS: PSP-2563/OHK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného V. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") pro trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. zákona. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že po té, co společnost SPEEDY ARROW, a. s. uzavřela se společností Transfinance, a. s. smlouvu o provádění faktoringu účetních a směnečných pohledávek a předkládala v rámci této smlouvy společnosti Transfinance, a. s. k proplacení fiktivní faktury, tak obviněný K. prováděl jménem odběratelských společností v hotovosti úhradu faktur, aby tak bylo vytvořeno zdání standardně probíhajících obchodů a aby společnost Transfinance, a. s. uvolnila pro společnost SPEEDY AROW, a. s. další prostředky. Společnosti Transfinance, a. s. tím měla být způsobena škoda přesahující 32 miliony Kč. Na uvedeném jednání se obviněný K. měl podílet spolu s obviněnými M. K., P. J. a dalšími. Usnesení policejního komisaře napadl stěžovatel stížností, kterou Městské státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2004, č. j. KZv 139/2003-361, podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, jako nedůvodnou zamítlo.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí - jak policejního orgánu, tak i státního zástupce - jsou nesprávná a nezákonná. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele nesplňují náležitosti pro ně stanovené trestním řádem. Tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože jsou v nich v nedostatečné míře uvedeny skutečnosti odůvodňující trestní stíhání pro skutek, popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel je toho názoru, že nebyly zjištěny a odůvodněny skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména pak subjektivní stránku trestného činu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ze skutečností vyplývajících z trestního spisu nelze dovodit, že by v rámci svého působení ve společnosti SPEEDY ARROW, a. s. postupoval po vzájemné dohodě se spoluobviněnými, natož pak s úmyslem vylákat finanční prostředky a těmito se obohatit. Napadené rozhodnutí policejního orgánu se podle stěžovatele opírá toliko o informace, které má policejní orgán k dispozici z telefonických sdělení P. V., který měl vystupovat pod falešným jménem J. S., neboť jeho výslech v rámci vyšetřování dosud realizován nebyl. S ohledem na uvedené stěžovatel dovozuje, že takovéto usnesení je nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neobsahuje ve vztahu k osobě stěžovatele jiná sdělení, než ta, která měl uvést při telefonickém rozhovoru P. V., a takováto zjištění jsou podle stěžovatele zcela zjevně získána v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Obsah odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu je tak podle stěžovatele (přestože v obecné rovině konstatuje i další zjištění a podklady pro učiněné závěry) opřen pouze o telefonická sdělení osoby, která o sobě policii tvrdila, že se jmenuje P. V., přičemž nebyla policií nikdy k těmto skutkům procesně ani jinak vyslechnuta. Napadené rozhodnutí se prý opírá o domněnku, že tyto telefonáty byly realizovány osobou "údajně" tohoto pravého jména, a pro podezření svědčí pouze tvrzení "této" telefonující osoby.
S uvedenými stížnostními důvody se státní zastupitelství podle stěžovatele dostatečným způsobem nevypořádalo, neboť rozhodnutí státním zastupitelstvím vydané není zákonem stanoveným způsobem odůvodněno. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání není v souladu s ústavními principy, když na zcela konkrétní a podrobně specifikované námitky stěžovatele bylo státním zastupitelstvím reagováno pouze obecným závěrem, že stěžovatelem napadený postup a rozhodnutí byly shledány správnými, aniž by však bylo možno jakkoli usuzovat, jaké rozhodovací důvody k tomu státního zástupce vedly. Stěžovatel proto uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí státního zastupitelství je s ohledem na výše uvedené neúplné a nepřezkoumatelné, a tudíž ústavně nekonformní.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze k projednávané věci. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze Ústavnímu soudu přípisem ze dne 29. 12. 2004 sdělil, že usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. ČTS: PSP-2563/OHK-2002, bylo policejním komisařem obsáhle odůvodněno. Informace získané odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu dle ust. §88 tr. řádu byly získány v souladu se zákonem a mohou proto sloužit jako jeden z podkladů pro rozhodnutí dle ust. §160 tr. řádu. Dalšími podklady byly listinné materiály, prokazující, že firmy uvedené v napadeném usnesení policejního komisaře neměly s firmou SPEEDY ARROW, a. s. takové obchodní vztahy, na jejichž základě by vznikl nárok na plnění z faktoringových smluv.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn pouze přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody, tedy pouze posoudit, zda policejní orgán zahájil trestní stíhání z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, Ústavní soud modifikoval toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování, v nálezu Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 511/02, v němž ovšem ale také zdůraznil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle ust. §160 odst. 1 tr. řádu, nasvědčují-li prověřováním podle ust. §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Ze znění první věty vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, že určitá osoba se dopustila určitého skutku, který vykazuje znaky trestného činu, který však musí být konkrétními skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. Stupeň pravděpodobnosti musí vyplývat ze skutkových zjištění. Proto také trestní řád výslovně stanoví, že usnesení o zahájení trestního stíhání musí přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o odůvodněnosti trestního stíhání. Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný.
Zjištěnými skutečnostmi se tu rozumějí skutečnosti zjištěné zejména podle ust. §158 odst. 3 tr. řádu, tedy postupy, jimiž orgány k tomu podle zákona oprávněné (zpravidla policejní orgány ve smyslu ust. §12 odst. 2 tr. řádu) zjišťují, objasňují a prověřují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele, které zahrnují jak procesně relevantní důkazy, tak také úřední záznamy, které nemají charakter důkazů použitelných v řízení před soudem, a další podklady získané podle trestního řádu.
Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci byla podmínka uvedení základních náležitostí v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání splněna.
Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele obsahuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán - tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a z jeho popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění i když není označena expresis verbis. Napadené usnesení policejního orgánu tedy obsahuje všechny znaky skutku. Usnesení policejního orgánu obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Z odůvodnění je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření, což poskytuje obviněnému a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 9. 2004, č. j. KZv 139/2003-361 rovněž odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení státního zastupitelství není příliš obsáhlé, nicméně se ztotožňuje se závěrem státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, že usnesení Policie ČR bylo policejním komisařem obsáhle odůvodněno, a že policejní komisař shromáždil dostatek důkazů, ze kterých vyplývá důvodné podezření, že stíhaný skutek se stal, vykazuje znaky trestného činu a je důvodné podezření, že se na jeho spáchání podílel právě stěžovatel. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné.
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 511/02). K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele, jež zpochybňují provedené dokazování, budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu