ECLI:CZ:US:2007:3.US.652.07.1
sp. zn. III. ÚS 652/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. P. M., zastoupeného Mgr. Miroslavou Richterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jemelkova 66, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, č.j. 13 Co 422/2000-124, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2000, č.j. 27 C 119/94-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby mu žalovaní a) ACTIVE SERVICES - nemovitosti s. r. o., b) V. K. a c) ACTIVE SERVICES, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastníci") zaplatili na náhradě škody částku 172.133,- Kč s příslušenstvím; žalobu odůvodnil tvrzením, že mu v letech 1992 - 1993 stavební činností na sousední nemovitosti omezili či znemožnili činnost prodejní galerie, což posléze vedlo ku snížení prodeje a následnému ukončení jejího provozu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu znovu zamítl. Setrval na názoru, že užíval-li stěžovatel nebytové prostory bez platné nájemní smlouvy, může uplatnit pouze nárok na náhradu za odcizení či poškození věci v jeho vlastnictví, nikoliv ušlého zisku. Výši ušlého zisku stěžovatel podle názoru soudu ostatně neprokázal a stavební činnost, kterou vedlejší účastníci prováděli v souladu se stavebním povolením a ve stanovených termínech, není v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody; třetí vedlejší účastník pak není ve věci pasivně legitimován, neboť stavební práce neorganizoval ani je sám neprováděl.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). Vycházel rovněž z toho, že stěžovatel neprokázal vznik škody spočívající v ušlém zisku ani její příčinnou souvislost se stavební činností vedlejších účastníků, jelikož stavební práce omezující provoz galerie probíhaly pouze v období od února do dubna 1992, a pro zbytek roku 1992 ani pro rok 1993 stěžovatel naopak zvýšení zisku oproti období před stavbou nedoložil. Ve vztahu k třetímu vedlejšímu účastníku pak shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil nedostatek jeho pasivní věcné legitimace, a to vzhledem ke skutečnosti, že nebyl investorem stavby ani účastníkem smlouvy o dílo. Odvolací soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby bylo připuštěno dovolání, neboť nabízená otázka platnosti nájemní smlouvy nebyla pro rozhodnutí určující a otázky ostatní (k právnímu posouzení) nejsou otázkami přípustnými z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu projednal rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., usnesením ze dne 28. 11. 2006, č.j. 25 Cdo 2757/2004-218, o dovolání rozhodl tak, že je jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; vysvětlil, že uplatněné námitky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a tvrzené dovolací důvody podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a písm. g) o.s.ř. naplněny nebyly.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že "postupem soudu I. a II. stupně mu byla odňata možnost prokázat vznik a výši škody, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy" a rovněž nebyla "zvážena ta skutečnost, že stavební úpravy žalovaných byly prováděny za účelem získání prostor galerie, ve kterých v současné době mají své sídlo". Stěžovatel má za to, že "díky nevůli soudců hledat objektivní pravdu nebyl řádně zjištěn skutkový stav", pročež "využívá ustanovení §81 zák. č. 182/1993 Sb. a žádá Ústavní soud o objektivní zjištění skutkového stavu". "V neposlední řadě" pak poukazuje na okolnost, že "usnesení Nejvyššího soudu ČR neuvádí jmenovité složení senátu, který rozhodoval", a "tímto je mu znemožněno zjištění, zda vůči některému ze soudců není možné vznést námitku podjatosti".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel s doručením usnesení dovolacího soudu (dne 11. 1. 2007) zjevně spojil úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržel zákonem stanovenou lhůtu, ačkoli ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, resp. stěžovatel nenavrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001). Podle bodu 15. téhož ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle "dosavadních předpisů" tudíž právem rozhodoval (byť až 18. 4. 2001) odvolací soud o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže bylo vydáno 24. 2. 2000, a v důsledku toho i o dovolání platí, že se projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 (jak výslovně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku). Projednání a rozhodnutí dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu citovaného bodu 17. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb. zahrnuje - kromě jiného - i posouzení otázky, zda dovolání je přípustné.
V dané procesní situaci bylo možné uvažovat o přípustnosti dovolání jen z hledisek ustanovení §237 odst. 1, §239 odst. 2 o.s.ř., na které stěžovatel ostatně též odkazoval. Podmínky zde zakotvené však stěžovatel nesplnil; jak dovodil dovolací soud, stěžovatel uplatněnými námitkami nevystihl těmto ustanovením relevantní (způsobilé) dovolací důvody, resp. jejich existenci (naplnění) obsahově netvrdil, případně nedoložil. Ačkoli Ústavní soud i interně závěry dovolacího soudu pokládá za správné, není povolán k jejich přezkumu, jelikož - jak bylo výše zaznamenáno - toto rozhodnutí ústavní stížností nenapadl; odtud se podává, že z nich musí vycházet.
Rozhodné pak je, že odmítavé usnesení dovolacího soudu bylo přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že stěžovatelovo dovolání nebylo přípustné (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97, II. ÚS 414/99, I. ÚS 120/01, III. ÚS 308/05, IV. ÚS 371/05, III. ÚS 641/05, IV. ÚS 785/05).
Dovolání, které není přípustné, nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a nepřichází ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V důsledku toho se dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) uplatnit nemůže, což je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak svědčí.
Pak ovšem bylo nezbytné šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí této lhůty, tedy opožděně (rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen již dne 15. 6. 2001).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Bylo výše zaznamenáno, že proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížnost nepodal, a na tom nic nemění jeho sdělení, že postrádal "jmenovité složení senátu, který rozhodoval", čímž mu mělo být "znemožněno zjištění, zda vůči některému ze soudců není možné vznést námitku podjatosti". Zde se sluší poznamenat, že z rozvrhu práce Nejvyššího soudu bylo objektivně a předem seznatelné, který senát je povolán stěžovatelovu věc projednat a rozhodnout, přičemž právě ten, který byl takto určen, o dovolání také vskutku rozhodl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj