ECLI:CZ:US:1997:3.US.66.97
sp. zn. III. ÚS 66/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti E.S., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 20. 2. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Divizního soudu v Praze, sp. zn. Dtr 206/38, ze dne 9. 8. 1938, a rozsudku Divizního soudu v Praze, sp. zn. Dtr 1133/38, ze dne 27. 12. 1938, jimiž byla podle názoru navrhovatele porušena základní práva zakotvená v čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti vyplynulo, že navrhovatel je právním nástupcem (dědicem) zůstavitele B.M., který zemřel x. x. 1987. B.M. byl výše uvedenými rozsudky Divizního soudu v Praze odsouzen pro trvalé odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Po přijetí Listiny podal navrhovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch zůstavitele. Podnět byl Hlavní vojenskou prokuraturou Generální prokuratury odložen, stejně tak byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení podaný rovněž navrhovatelem. Navrhovatel se domnívá
s odvoláním na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 81/95, o tom, že nikdo nemůže být opakovaně soudně trestán pro trvalé odepření vojenské služby z důvodu svědomí či pro náboženské přesvědčení, že zde byla porušena základní práva zůstavitele (zásada ne bis in idem) uvedená v čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny, a tím i základní práva navrhovatele jako právního nástupce zůstavitele. Vzhledem k těmto skutečnostem žádá, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadená rozhodnutí Divizního soudu v Praze a dále aby rovněž zrušil sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze, sp. zn. III/1 VZz 11033/96-9, ze dne 5. dubna 1996, a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, sp. zn. 8 Tp 3/97, ze dne 21. 1. 1997.
Ústavní soud po přezkoumání podané ústavní stížnosti a předložených materiálů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ust. §72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá určení osoby (fyzické či právnické) oprávněné k podání ústavní stížnosti. Pro toto určení je rozhodující, že fyzická nebo právnická osoba byla účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí porušující její základní práva a svobody. V předmětné věci by vzhledem k výše uvedenému byl, pokud by byly splněny podmínky stanovené cit. zákonem, oprávněnou osobou B.M., který však zemřel x. x. 1987.
Navrhovatel E.S. je právním nástupcem zemřelého B.M., jeho dědictví bylo projednáno rozhodnutím Státního notářství v P., sp. zn. D 3223/87, ze dne 5. 4. 1988.
Děděním přecházejí na právního nástupce práva a povinnosti zemřelé osoby podle ustanovení o dědickém nástupnictví v zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Osud práv a povinností fyzické osoby je v případě její smrti rozdílný podle charakteru těchto práv a povinností. Některá práva a povinnosti smrtí fyzické osoby zanikají, tento právní následek postihuje zejména taková práva a povinnosti, která jsou osobně vázána na osobu zůstavitele, jiná práva a povinnosti přetrvávají biologickou existenci svého nositele a přecházejí na další subjekty jako na právní nástupce zemřelého. Předmětem dědění ve smyslu občanského zákoníku jsou především věci ve výlučném vlastnictví nebo v podílovém spoluvlastnictví zůstavitele, jakož i práva a povinnosti vzešlá z vypořádání případného bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Do pozůstalosti patří i zůstavitelovy pohledávky a dluhy, spadá sem i podnik, který patřil zůstaviteli, práva akcionáře nebo společníka společnosti s ručením omezeným, vypořádací podíl člena družstva, stejně jako pohledávky za užití autorského práva apod. Předmětem dědění však nejsou základní práva a svobody zaručené Listinou, které mají charakter přirozených osobních práv, které smrtí oprávněného subjektu zanikají s výjimkou těch práv, u nichž to zvláštní zákony stanoví, případně stanoví že přecházejí na další subjekty. V daném případě tomu tak není. Stejně tak předmětem dědictví nemůže být ani právo podat ústavní stížnost, týkající se porušení výše uvedených základních práv a svobod.
Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 1997
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR