ECLI:CZ:US:2001:3.US.673.2000
sp. zn. III. ÚS 673/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky A., s.r.o., zastoupené JUDr. O. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.9.2000, č.j. 10 Ca 213/2000-38, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 20.11.2000, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.září 2000, č.j. 10 Ca 213/2000-38, kterým tento soud zamítl žalobu navrhovatelky o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 7.4.2000, č.j. 4949/130/1999, jímž Finanční ředitelství zamítlo odvolání navrhovatelky proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Táboře dne 17.5.1999, č.j. 56120/99/110918/5743, kterým jí byla vyměřena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1998 ve výši 561.269,-Kč a neuznán nárok na nadměrný odpočet ve výši 62.930,-Kč.
Stěžovatelka má za to, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušeno její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť jí byla uložena daň v rozporu se zákonem. Za nesprávný označuje právní názor soudu, dle něhož doklad vystavený osobou, která nebyla oprávněna za obchodní společnost jednat, nelze považovat za doklad vydaný touto obchodní společností, přičemž se stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat dobré víry či dalších úkonů týkajících se převodu obchodního podílu.
Ústavní soud si vyžádal soudní spis v dané věci a vyjádření účastníků. Na jejich základě dospěl k závěru, že v konkrétním případě nemohlo dojít k porušení práva obsaženého v čl.11 odst.5 Listiny, neboť správní orgán při posouzení nároku na odpočet daně postupoval v souladu s ust. §19 odst.1, 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka byla správcem daně vyzvána k předložení příslušných daňových dokladů za účelem prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a současně prokázání toho, zda daňové doklady byly skutečně vydány plátcem daně. Jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí i výpisu z obchodního rejstříku, P. K., jenž předmětné doklady sám vystavoval, nebyl v rozhodné době osobou oprávněnou jednat za společnost B. T., spol. s r.o., která dle stěžovatelky uskutečnila zdanitelné plnění. V obchodním rejstříku byl totiž jako jednatel zapsán pouze Ing. P., který P. K. údajně ani neznal. Správce daně proto konstatoval, že dodavatelem předmětného zdanitelného plnění nebyla společnost B. T., spol. s.r.o., ale P. K., tedy neplátce daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka v průběhu daňového řízení nepředložila žádný doklad či jiný důkaz o tom, že by P. K. byl oprávněným jednatelem společnosti B. T., spol. s.r.o. Nemohl jím být už proto, že ani předcházející převod 100 % obchodního podílu společnosti B. T., spol. s.r.o. mezi Ing. P., vystupujícím jako jediný společník a jednatel společnosti, a V. J., jednajícím jménem společnosti M.H.S. s.r.o., nebyl a nemohl být právně platný, neboť z výpisu z obchodního rejstříku vyplynulo, že B. T., spol. s.r.o. měla vedle Ing. P. ještě dalších pět společníků. Nebyla proto doložena účast V. J. ve společnosti B. T., spol. s.r.o., a proto nemohl platně nakládat s obchodním podílem této společnosti a P. K. jmenovat jejím jednatelem. Rovněž odvolávání se na skutečnost, že P. K. měl mít generální plnou moc vystavenou od Ing. P. jako majitele firmy B. T., spol. s.r.o., je značně pochybné, a to vzhledem k výpovědi ing. P., jenž uvedl, že P. K. nezná a osobně se s ním nesetkal.
Při výkladu §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty je třeba přisvědčit Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Podle daného ustanovení se nárok na odpočet daně prokazuje příslušným daňovým dokladem, který má jednak všechny zákonem předepsané náležitosti a který zároveň musí být vystaven plátcem daně. Z toho je zřejmé, že stěžovatelka jako daňový subjekt nevyhověla jedné ze zákonných podmínek nutných pro uplatnění nároku na odpočet daně, neboť se jí nepodařilo prokázat, že sporné zdanitelné plnění uskutečnil plátce daně společnost B. T., spol. s.r.o. Správce daně tedy správně uzavřel, že doklad, na jehož základě byl požadován daňový odpočet a který byl vystaven osobou, jež nebyla oprávněna za dodávající společnost jednat, nelze považovat za daňový doklad ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty, i když ostatní náležitosti takového dokladu splňuje.
Pokud se stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti dovolávala dobré víry ve vztahu k uzavření, zaúčtování a zdanění kupní smlouvy (jež byla dle stěžovatelky platně uzavřena v souladu s obchodním zákoníkem), není tato námitka z hlediska případného porušení označeného ústavně zaručeného práva relevantní. Institutu dobré víry se jistě lze úspěšně dovolávat při jednání mezi subjekty v rámci soukromoprávních vztahů, ovšem ve vztahu ke správci daně při plnění daňové povinnosti je to přinejmenším sporné, neboť ten může při vyměřování a vybírání daní dle kogentních daňových předpisů jen těžko přihlížet k tomu, zda plátce daně při uzavírání svých obchodů jednal v dobré víře či nikoliv. Přitom je třeba mít stále na zřeteli, že každý subjekt vstupující do obchodních vztahů musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti při zjišťování totožnosti jednajících osob a jejich způsobilosti zavazovat svým jednáním jiné osoby (ať již z titulu jednání statutárního orgánu nebo zastoupení). Stěžovatelka takovou míru nerespektovala, když jí z veřejně přístupného informačního systému, tj. obchodního rejstříku, muselo být zjevné, že jako statutární orgán není zapsán P. K. a nežádala dostatečné doklady o tom, že jím byl ustanoven. Dobrá víra stěžovatelky ohledně uzavření kupní smlouvy může být skutečně právně významná pouze v příslušných soukromoprávních vztazích, což jí umožňuje i případné uplatnění adekvátních právních prostředků vůči protistraně (např. uplatnění požadavku na náhradu škody). Ústavní soud dále poukazuje na zjevný omyl stěžovatelky ohledně možnosti zaúčtování a zdanění kupní smlouvy. Předmětem zaúčtování jsou účetní doklady, předmětem zdanění je příslušné plnění, což v žádném případě není kupní smlouva, jako právní skutečnost.
Ústavní soud tedy neshledal, že by právním názorem, o nějž se opírá zamítavý výrok napadeného rozsudku, bylo dotčeno právo stěžovatelky zakotvené v čl.11 odst. 5 Listiny.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31.ledna 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu