ECLI:CZ:US:2006:3.US.675.06
sp. zn. III. ÚS 675/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou se sídlem v Týnci nad Sázavou, Klusáčkova 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2006, č. j. 22 Cdo 2808/2005-175, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č. j. 31 Co 491/2004-138, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a M. Z. a J. Z. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 24. srpna 2006, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě M. a J. Z. (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) proti stěžovatelce jako žalované o uložení povinnosti odstranit stavbu chaty na pozemku v k. ú. Petroupim. Stěžovatelka se domnívá, že vydáním obou napadených rozhodnutí, jimiž nejdříve soud odvolací změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobě v celém rozsahu vyhověl a následně soud dovolací zamítl její dovolání, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka především zpochybňuje skutkový závěr obou stížností napadených rozhodnutí o tom, že jí nesvědčí žádné právo, na jehož základě užívá pozemek, na němž je chata postavena. Dle ní, i když nemá k dispozici žádnou nájemní ani užívací smlouvu a tato nebyla nalezena ani v archivech bývalého JZD Petroupim, jakož ani souhlasy příslušných orgánů státní správy, lze důvodně předpokládat, že takové dokumenty existovaly, neboť na jejich základě bylo mezi stranami jednáno. Domnívá se, že v řízení předložené doklady jsou dostatečným důkazem o existenci nájemního vztahu a (k němu daného souhlasu správního orgánu) mezi ní jako vlastnicí chaty a JZD Petroupim. Stěžovatelka dále namítá, že pro zřejmou rozdílnost právních závěrů soudu odvolacího a soudu dovolacího je pro ni jejich rozhodnutí třeba považovat za zcela nepředvídatelné. Rozhodnutí dle ní sice striktně dodržuje formální náležitosti, avšak nerespektuje ducha zákona, dle jejího názoru tak zcela postrádá aspekt lidskosti - nápravou křivd jedněch přitom nelze působit křivdy další. Vzájemné vztahy jednotlivých vlastníků dle ní mají být v rovnováze tak, jak předpokládá Ústava a příslušné články Listiny. Tento princip napadená rozhodnutí nerespektují, proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že jimi byla porušena základní práva stěžovatelky a zrušil je.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jakož i spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 5 C 1378/2003.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zcela poukázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí s tím, že v něm provedl kompletní a podrobný rozbor právního vztahu, z něhož stěžovatelka dovozuje svůj nárok. K výhradám stěžovatelky o nepředvídatelnosti rozhodnutí a absenci lidskosti upozornil, že se vypořádal se všemi argumenty, na nichž stěžovatelka založila svoji procesní obranu ve sporu, a stejně tak i vysvětlil v rámci úvahy o použití ustanovení o dobrých mravech, proč její zájmy nelze upřednostnit. Nedomnívá se, že by došlo k porušení práv stěžovatelky.
Krajský soud v Praze upozornil, že stěžovatelka poukazuje na porušení svých práv a svobod zaručených čl. 4 a 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1 Listiny, neuvádí však žádné skutečnosti, ze kterých by vytýkané porušení mělo vyplývat. Pouze zpochybňuje skutkové a zejména právní závěry odvolacího a dovolacího soudu a fakticky žádá po Ústavním soudu, aby je jako další instance přezkoumal. V tomto ohledu odkazuje na právní závěry obou stížností napadených rozhodnutí. Oba soudy dle něj dospěly k závěru, že nájemní vztah založený právním předchůdcem stěžovatelky nájemní smlouvou ze dne 15. února 1945 na dobu deseti let již v minulosti zanikl a žádná nová smlouva opravňující stěžovatelku užívat pozemek nyní ve společném jmění vedlejších účastníků nebyla uzavřena. Není proto sporu o povinnosti stěžovatelky stavbu z neoprávněně užívaného pozemku vedlejších účastníků odstranit. Odvolací i dovolací soud se dle Krajského soudu v Praze zabývaly i otázkou, zda odstranění stavby stěžovatelky není ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy a jednoznačně tuto otázku uzavřely negativně, i zde odkazuje na odůvodnění stížností napadených rozhodnutí. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
K vyjádření účastníků zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu svou repliku, v níž znovu zdůrazňuje skutečnost, že chatu zakoupila v roce 1962, uzavřením kupní smlouvy na ni zároveň přešla veškerá práva a povinnosti z titulu užívání pozemku vůči tehdejšímu Jednotnému zemědělskému družstvu Rozkvět v Petroupimi. Stavbu zakupovala jako stavbu trvalou, nájemní smlouva z roku 1945 jí byla poprvé předložena v řízení před stavebním úřadem v Benešově v roce 2000. Stěžovatelka nadále spatřuje porušení svého práva na ochranu vlastnictví v tom, že ač je stavba chaty z hlediska občanskoprávního oprávněná a z hlediska stavebně právního povolená a není pochyb o jejím vlastnickém právu k ní, není její vlastnické právo rovnoprávné s právy vlastníků pozemku. Znovu pak poukázala na rozdílnost právních závěrů soudů druhého stupně a soudu dovolacího.
Ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5 C 1378/2003 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem podali proti stěžovatelce dne 21. listopadu 2003 žalobu o odstranění stavby chaty číslo evidenční 07, zřízené na pozemku č. p. 636 - lesní pozemek v obci a k. ú. Petroupim a zapsaného v katastru nemovitostí KÚ v Benešově na LV č. 40 pro obec a k. ú. Petroupim na svůj náklad do třiceti dnů od právní moci rozsudku a jeho předání v téže lhůtě žalobcům (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), s odůvodněním, že jsou vlastníci pozemku pod stavbou a že již není právní titul, na jehož základě by stěžovatelka byla oprávněna stavbu na jejich pozemku mít. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 17. srpna 2004 č. j. 5 C 1378/2003-117 žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětná chata není nepovolenou stavbou, a proto se nelze domáhat jejího odstranění ve smyslu §135c obč. zák. Soud neshledal ani důvody pro vyhovění žalobě podle §126 odst. 1 obč. zák., neboť dovodil, že stěžovatelka (žalovaná) užívá předmětný pozemek na základě platné nájemní smlouvy ze dne 15. února 1945, která je dosud účinná. I když byla původně uzavřena na dobu deseti let, docházelo k jejímu obnovování, a to nejen za účinnosti středního občanského zákoníku (z. č. 141/1950 Sb.), ale i dle právní úpravy pozdější a dnes platné (tj. z. č. 40/1964 Sb.). Žalobci (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) pak neprokázali, že by dali stěžovatelce platně z nájemního vztahu výpověď.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, jakož i uložil stěžovatelce (žalované) povinnost nahradit žalobcům náklady řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR stížností napadeným rozsudkem tak, že je zamítl jako nedůvodné. Ač se zcela neztotožnil s právními úvahami soudu odvolacího, jeho konečný závěr o tom, že stěžovatelka neprokázala existenci nájemního vztahu k pozemku, na němž stojí chata, o jejíž odstranění ve sporu jde, posoudil jako správný, stejně tak i závěr, dle nějž nelze v dané věci uplatnit ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve prospěch stěžovatelky.
Soud odvolací i soud dovolací vycházely shodně z toho, že právní režim stavby zřízené na cizím pozemku na základě obligačního práva, které zaniklo, nelze podřadit režimu neoprávněné stavby dle ust. §135c obč. zák., nýbrž lze žalobcům poskytnout ochranu jejich vlastnického práva pouze dle §126 odst. 1 obč. zák. Oba soudy posoudily stavbu chaty provedenou v roce 1945 na pozemku právních předchůdců žalobců (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) jako tzv. superaedifikát, stavbu zřízenou jen v mezích omezeného užívacího práva stavebníkova (právního předchůdce stěžovatelky), tj. stavbu zřízenou poživatelem po dobu požívání pozemku, u níž platí, že po skončení nájemní nebo pachtovní smlouvy, na jejímž základě užívá pozemek, musí jej vrátit ve stavu, v němž jej převzal (tj. bez stavby, příp. podle soupisu). Posouzení nároku žalobců (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) proto bylo v řízení před oběma soudy odvislé od zjištění, zda stěžovatelce dosud svědčí nájemní poměr k pozemku či nikoliv.
Odvolací soud dovodil, že právo nájmu založené nájemní smlouvou z 15. února 1945 nezaniklo tím, že byl předmětný pozemek, jak bylo v řízení zjištěno, sdružen do JZD, nýbrž že pouze došlo ke změně v osobě pronajímatele, kterým se stalo namísto vlastníků JZD (dle zák. č. 69/1945 Sb., posléze zák. č. 49/1959 Sb.) . Nájemní vztah se přitom každoročně podle tehdy platné právní úpravy automaticky obnovoval, a to až do nabytí účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., který institut nájmu v dřívějším významu neupravoval a nahradil ho institutem užívání, přičemž užívání sdruženého zemědělského pozemku pro rekreační účely bylo původně zcela vyloučeno. Do tohoto nájemního vztahu vstoupila i stěžovatelka, která v roce 1962 chatu kupní smlouvou nabyla. Nájemní vztah se dle odvolacího soudu naposledy obnovil dne 15. února 1964 a po uplynutí jednoho roku nájemní poměr zanikl.
Odlišný názor na režim, jímž se řídil nájemní vztah, zaujal dovolací soud. Dle jeho závěrů sdružením pozemků do JZD vzniklo družstvu k tomuto pozemku právo družstevního užívání, které mělo za následek, že vlastníci pozemku pozbyli hmotněprávní oprávnění uzavírat nájemní smlouvy ke sdruženému pozemku a toto právo nabylo JZD. Stěžovatelka tak mohla při koupi chaty v roce 1962 získat nájemní právo k pozemku jen smlouvou, přičemž takový právní úkon musel být výjimkou období od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1975 (dovolací soud provedl v odůvodnění svého rozhodnutí chronologický přehled vývoje právní úpravy v otázce nájmu zemědělských pozemků, na nějž postačí odkázat) pod sankcí neplatnosti písemný a k jeho účinnosti byl požadován souhlas příslušného národního výboru. Stěžovatelka však ani písemnou smlouvu ani souhlas příslušného národního výboru k nájmu lesního pozemku pod chatou případně k jeho dočasnému užívání nedoložila, tedy neprokázala existenci práva k tomuto pozemku, které by ji opravňovalo mít na pozemku i nadále chatu. I když tak rozsudek odvolacího soudu, pokud se v něm dovozuje, že stěžovatelce svědčilo nájemní právo k pozemku pod chatou v období od 11. 9. 1962 (kdy zakoupila chatu na pozemku) do 15. 2. 1966 (kdy mělo naposledy dojít k obnovení původního nájemního vztahu mezi právními předchůdci účastníků), vychází z nesprávného právního posouzení, výsledná právní úvaha odvolacího soudu, že stěžovatelka nemá k pozemku žalobců (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) právo, které by zakládalo nárok jej užívat a že je povinna podle §126 odst. 1 obč. zák. odstranit z pozemku stavbu chaty, je dle dovolacího soudu správná.
Oba soudy se dále zabývaly námitkou stěžovatelky, že výkon práva žalobců (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud především poukázal na to, že chata stojí uprostřed velkého lesního pozemku (21 040 m2), od počátku byla zřízena jako dočasná stavba, není vybavena vodou, elektřinou, odpadem a není k ní právně ošetřen ani přístup. Nelze tedy dle něj mít za to, že jejím odstraněním by byly dotčeny zvlášť významné zájmy stěžovatelky (žalované), aniž by její odstranění přineslo odpovídající prospěch žalobcům, jak tato hlediska pro aplikaci §3 obč. zák. vymezuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 740/99. K tomuto závěru se přiklonil i soud dovolací. Ten nejdříve konstatoval, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá do úvahy výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, případně jde-li o šikanózní výkon práva (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 740-99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99). Za zneužití práva přitom lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, Soudní judikatura 11/2000). Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je dle dovolacího soudu věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud mohl dle svého vyjádření takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. V dané věci tomu tak není, neboť právní posouzení odvolacího soudu aplikuje zásady vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 740/99.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání proti rozhodnutí soudu odvolacího, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ani tvrzení o zásahu, nijak neargumentované, do základních práv stěžovatelky, není s to posunout ústavní stížnost do ústavněprávní roviny. Předně je třeba konstatovat, že ani článek 4, ani článek 90 Ústavy ČR nezakládá individuální práva jednotlivce na soudní ochranu nebo na projednání jeho věci, nýbrž stanoví v rovině obecné jako jednu ze základních povinností státu chránit základní práva a svobody jednotlivce, jakož i primární úlohu soudní soustavy v obecné rovině, a její základní povinnost, dále konkrétně rozvedenou v článcích 95 Ústavy, ve vztahu k jednotlivci pak zejména v hlavě páté Listiny. Ústavní soud přesto přezkoumal obě napadená rozhodnutí a řízení, jenž předcházelo jejich vydání, ze všech v úvahu přicházejících aspektů a neshledal, že by došlo k porušení jakýchkoliv principů soudního procesu, jimiž by mohla být dotčena práva stěžovatelky. Pouhá skutečnost, že obecné soudy včetně soudu dovolacího vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatelka na podporu svých tvrzení jinou argumentaci, než kterou uvedla v dovolání a se kterou se dovolací soud dle názoru soudu Ústavního řádně a ústavně konformně vypořádal.
Rovněž skutečnost, že se soud dovolací částečně neztotožnil s právními úvahami soudu odvolacího, může být těžko pokládána za dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti, zejména za situace, je-li výsledný právní závěr obou rozhodnutí v podobě konstatování o neexistenci práva stěžovatelky k pozemku, na němž stojí stavba o jejímž odstranění ve sporu jde, totožný. Takový závěr je pak jen velmi obtížně možné považovat za "překvapivý", nemá-li na výsledek řízení a tím méně na uplatnění procesních práv stěžovatelky vliv.
Ústavní soud naproti tomu má za to, že jak soud odvolací, tak soud dovolací svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly i s námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích, zejména v rozhodnutí dovolacího soudu. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
To platí i v otázce aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. Stěžovatelka nyní bez právního důvodu užívá pozemek žalobců (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem). Jak již konstatoval soud dovolací ve svém rozhodnutí, disponovala informacemi (přitom je lhostejno, od kterého okamžiku, tedy zda v době, kdy chatu koupila, či dodatečně), že od samého začátku existence stavby šlo o stavbu dočasnou, což vyplývá jak z nájemní smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci obou stran, tak i z vyjádření obou stran před soudem prvního stupně. Ze skutečnosti, že se tato "dočasnost" protáhla pro nastalé společenské změny, kvůli nimž vlastníci pozemků nemohli uplatňovat k pozemkům svá práva, na několikanásobek původně sjednané doby, nemůže stěžovatelka dovozovat, že by jim nyní bylo možné ochranu jejich práv odepřít. Na tuto skutečnost pak nemají vliv ani osobní poměry stěžovatelky, tím méně její vztah k chatě samotné, byť je zcela pochopitelný. Stejný však mohou a mají právo prosazovat i žalobci, jež v řízení hájí své dlouho nenaplněné ekonomické zájmy vůči osobám, které užívají jejich nemovitosti neoprávněně. Nadto není možné vzít v potaz tvrzení stěžovatelky, že jde o stavbu z hlediska stavebně právního povolenou, jestliže se stěžovatelka sama, jak plyne z obsahu spisu, domáhala dodatečného povolení stavby (viz čl. 35 spisu).
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a že její ústavní stížnost je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2006
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu