Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.06.2000, sp. zn. III. ÚS 68/99 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 95/18 SbNU 331 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.68.99

sp. zn. III. ÚS 68/99 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. M., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 415/97-39, ze dne 9. 3. 1998 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, takto: 1. Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 415/97-39, ze dne 9. 3. 1998, se zrušuje. 2. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999 se odmítá . Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 5. 2. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 8. 2. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 415/97-39, ze dne 9. 3. 1998, kterým byl v meritu věci potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, čj. 9 C 352/95-18, ze dne 13. 12. 1996, jímž tento soud přivolil žalobcům k výpovědi z nájmu bytu 1 + 1 s přísl., I. kategorie v suterénu domu v Praze 6. Doplněním podání ze dne 20. 9. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 9. 1999 byl návrh rozšířen i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 9 C 352/95, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že u uvedeného soudu byla podána žaloba o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v Praze 6, jehož nájemcem byl navrhovatel, který tak v řízení před obecnými soudy měl postavení žalovaného. Výpověď z nájmu bytu byla žalobci dávána z důvodu hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, kterého se nájemce dopustil tím, že pronajatý byt přenechával do podnájmu osobě třetí bez souhlasu pronajimatelů. Rozsudkem, čj. 9 C 352/95-18, ze dne 13. 12. 1996, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že přivolil žalobcům k výpovědi dané žalovanému s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Současně soud I. stupně stanovil, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobcům do 3 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Dále pak soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný skutečně svým jednáním porušil podmínky nájemní smlouvy tím, že byt, který měl v nájmu, dále pronajímal formou podnájemního vztahu dalším osobám, zejména cizincům. Soud tento závěr vyvodil zejména z výpovědi svědkyně M. V. a nepřímo z výpovědí dalších svědků. Podle §719 občanského zákoníku je stanoveno, že pronajatý být nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového omezení jen s písemným souhlasem pronajimatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinností ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Soud I. stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že je nepochybné, že žalovaný porušil podmínky nájmu, bez dalšího přivolil k výpovědi z nájmu. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti, která má dostatečnou obytnou plochu, rozhodl o vyklizení bytu bez náhrady ve lhůtě 3 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud v Praze. Žalovaný namítal, že soud I. stupně náležitě nezjistil skutkový stav věci a pochybil i z hlediska věcného a právního posouzení. K výsledku dokazování žalovaný namítal, že soud I. stupně vycházel především z výslechu svědkyně, která je však vůči žalovanému zaujatá a navíc žalovaný nebyl při jejím výslechu přítomen a byl řádně omluven, nemohl se tudíž k její výpovědi vyjádřit. Dále uvedl, že v bytě s ním žije ve společné domácnosti, nikoliv jako podnájemnice, japonská studentka. Dodal, že užívá celý byt trvale a navrhl k prokázání tohoto tvrzení výslech dalších svědků. V odvolání napadl rovněž skutečnost, že mu byla uložena povinnost vyklidit byt bez náhrady, když sice vlastní nemovitost, ale v domě bydlí jeho rodiče a není zde žádná volná místnost nebo byt, který by mohl užívat. Vzhledem k těmto tvrzením pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil nebo změnil tak, že žaloba se zamítá. Městský soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející a doplnil dokazování opakovaným výslechem svědkyně N. C. a svědkyně M. V. a zprávou obecního úřadu z místa, v němž je situována nemovitost žalovaného, a dospěl k přesvědčení, že odvolání není důvodné. Tento závěr odvolací soud opřel především o posuzování skutečnosti, zda svědkyně N. C. žila ve společné domácnosti se žalovaným, anebo byla podnájemnicí žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že mezi žalovaným a japonskou příslušnicí se jednalo o vztah vedení společné domácnosti v zákonném pojetí. Skutečnost, že po určitou dobu společně bydleli, ještě neznamená, že by se o takový vztah, který předpokládal trvalé soužití a vedení spotřebního společenství, skutečně jednalo. Ve vztahu ke svědkyni M. V. pak odvolací soud uvedl, že z její svědecké výpovědi nevyplynuly žádné skutečnosti, pro které by mohl usuzovat na její nevěrohodnost. Na základě těchto skutečností odvolací soud uzavřel, že žalobci v řízení prokázali, že žalovaný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu výpovědního důvodu §711 odst. 1 písm. d), takže soud I. stupně nepochybil, pokud k této výpovědi přivolil. Městský soud v Praze proto rozsudkem, čj. 11 Co 414/97-39, ze dne 9. 3. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Současně tímto rozsudkem změnil uvedený prvostupňový rozsudek, pokud se jednalo povinnost vyklidit byt bez náhrady. Na základě skutkových zjištění odvolací soud rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit byt a vyklizený byt předat žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty, a to do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno přístřeší. Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel jako žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a současně návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Podaným dovoláním žalovaný namítal, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud ČR se nezabýval případnou důvodností dovolání, protože v dané věci nebylo dovolání přípustné podle §237 odst. 1 os.ř. Přípustnost dovolání nebyla dána ani podle §239 o.s.ř. Nejvyšší soud zkoumal i přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 o.s.ř. Zde konstatoval, že proti druhému výroku napadeného rozsudku není dovolání přípustné, protože se jednalo o výrok potvrzující. Dovolání proti výroku měnícímu povinnost vyklidit byt by sice ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. bylo přípustné objektivně, nebyla však splněna podmínka jeho tzv. subjektivní přípustnosti. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V porovnání s rozsudkem soudu I. stupně by však odstranění výroku odvolacího soudu nevedlo ke stavu pro dovolatele příznivějšímu. Žalovaný proto k dovolání proti tomuto výroku nebyl subjektivně oprávněn. Nejvyšší soud proto usnesením, čj. 2 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, podané dovolání odmítl. Podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatel domáhal ochrany svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že obecné soudy neprovedly navrhovatelem navržené důkazy k podpoře jeho tvrzení. Současně provedení výslechu cizozemce s nezanedbatelnou jazykovou bariérou bez tlumočníka zásadním způsobem omezovalo jeho možnost uplatnit pro svá tvrzení důkaz výslechem velice důležitého svědka. Uvedené tvrzení navrhovatel odůvodnil skutečností, že odvolací soud provedl výslech svědkyně N. C. v českém jazyce a nepřihlédl k tomu, že pouze ze skutečnosti, že svědkyně studovala v České republice, nelze presumovat její znalost češtiny na takové úrovni, aby z její výpovědi bylo naprosto jasně patrno, co chtěla vyjádřit. Z výpovědi, protokolované odvolacím soudem a uplatněné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, lze spíše dovodit nepochopení kladených otázek a neprůkaznost takto provedeného dokazování. Ke zkreslení výpovědi svědkyně došlo také tím, že byla opakovaně tázána, zda měla se žalovaným intimní poměr. Navrhovatel byl v době jejího bydlení vážně nemocen (rakovina genitálií) a tak ji tyto opakované otázky uvedly do rozpaků, což se ve spojení s malou znalostí jazyka projevilo zmatečností její výpovědi. Vzhledem k charakteru onemocnění navrhovatele je také zřejmé, že v tomto případě nelze dovozovat neexistenci společné domácnosti jen z pouhé absence intimního soužití navrhovatele se svědkyní, nehledě na komplikovanost významu pojmu společná domácnost pro cizince z naprosto odlišných kulturně civilizačních podmínek. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu I. stupně. Podáním ze dne 20. 9. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 9. 1999, rozšířil navrhovatel návrh i vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR a navrhl rovněž jeho zrušení, zejména proto, že tento soud odmítl právní přezkum předchozího řízení. Navrhovatel ještě svoje tvrzení doplnil dalším podáním ze dne 29. 1. 2000, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2000. V tomto podání navrhovatel blíže osvětlil průběh svého onemocnění v době svého soužití s svědkyní a charakterizoval podstatu tohoto soužití. K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR i Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření uvedl, že navrhovatel neuvedl, v čem spatřuje neústavnost rozhodnutí tohoto soudu a sama skutečnost, že navrhovatel nesouhlasí s právním závěrem dovolacího soudu, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce tzv. subjektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta případně, aby byla zamítnuta. Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že pojem společná domácnost ve smyslu §115 občanského zákoníku předpokládá trvalost soužití a společného uhrazování nákladů na společné hospodaření. Tato podmínka nebyla v případě navrhovatele a jeho přítelkyně splněna. Ze svědecké výpovědi jmenované bylo zjištěno, že v bytě bydlela od června 1995 do listopadu 1997, že přispívala navrhovateli měsíčně částkou 2.000,- Kč, že uvařila jen někdy, jinak se stravovali každý zvlášť a že její pobyt jako japonské státní příslušnice měl skončit 31. 3. 1998. Intimní vztahy s navrhovatelem neměla. Uvedené skutečnosti podle názoru soudu svědčí o tom, že se nejednalo o soužití ve společné domácnosti, jak předpokládá zákon právě z hlediska trvalosti takového vztahu. To, že navrhovatel přihlásil N. C. jako spolužijící osobu do bytu, o čemž pronajimatelé věděli, že se dělili o výdaje spojené s užíváním bytu a měli shodné názory v oblasti filosofie a hudby, nevedlo samo o sobě ke vzniku jejich společné domácnosti. Ani odvolací soud nepovažoval za potřebné, aby svědkyně vypovídala s pomocí tlumočníka z japonštiny. Její projev v českém jazyce byl jasný a srozumitelný a na otázky jí kladené odpovídala se znalostí jejich obsahu. Městský soud v Praze uvedl, že navrhovateli nebylo upřeno právo na spravedlivý proces. Jestliže odvolací soud považoval rozhodné skutečnosti za dostatečně prokázané a tím skutkový stav věci za zjištěný, nebylo třeba, aby řízení dále doplňoval důkazy, které navrhl navrhovatel. Navrhl proto, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolával ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je částečně důvodný. Navrhovatel namítal především, že výslech svědkyně byl veden v českém jazyce, i když svědkyně je Japonka a český jazyk dostatečně neovládá, a proto nemohl dostatečně využít tohoto významného svědectví. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že v řízení před soudem I. stupně byla svědkyně dotázána, zda rozumí česky. K dotazu uvedla, že česky rozumí. Při jednání před soudem I. stupně i při jednání před soudem odvolacím, i když byl navrhovatel přítomen, nenamítal, že svědkyně nedostatečně vládne českým jazykem, tuto skutečnost neuvedl ani v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že nepovažoval za potřebné, aby svědkyně vypovídala s pomocí tlumočníka, protože její projev v českém jazyce byl jasný a srozumitelný a na otázky jí kladené odpovídala se znalostí jejich obsahu. Ve vztahu k této námitce v návrhu Ústavní soud proto na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že námitka je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel byl přítomen výpovědi svědkyně, měl možnost se k provedenému důkazu vyjádřit a uvést své připomínky. Postupem soudu nedošlo proto k porušení práva na spravedlivý proces. Navrhovatel dále namítal, že odvolací soud neprovedl důkazy, které navrhoval a které by mohly přispět k prokázání jeho tvrzení. Ústavní soud po přezkoumání řízení před odvolacím soudem dospěl k závěru, že zde obecný soud pochybil, když se nezabýval posouzením, zda provést důkazy navržené v odvolání (spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 352/95, č.l. 24). Obecný soud samozřejmě není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§120 odst. 1 o.s.ř.). Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz výslechem svědků, u nichž byly uvedeny plné údaje pro jejich předvolání. Odvolací soud na tuto skutečnost při ústním jednání nereagoval a ani v odůvodnění rozsudku se s ní nevypořádal. Na základě tohoto zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl v této části důvodný a postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Navrhovatel dále v doplnění návrhu uvedl skutečnosti, týkající se jeho osobního zdravotního stavu, které podle jeho názoru ovlivnily průběh řízení a byly základem i jeho vztahu se svědkyní. K těmto údajům však Ústavní soud nemohl přihlédnout vzhledem k tomu, že existovaly již v době jednání před obecnými soudy a navrhovatel, který se jednání účastnil, měl možnost je před těmito orgány uplatnit. Vzhledem k tomu, že návrh navrhovatele byl částečně důvodný, rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno. Navrhovatel svým doplněným podáním napadl také usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele. Vzhledem k tomu, že navrhovatel v doplněném podání neuvedl, v jakém postupu Nejvyššího soudu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, a Ústavní soud při přezkoumávání celého řízení neshledal pochybení Nejvyššího soudu a v samotné skutečnosti, že navrhovatel neměl v dovolacím řízení úspěch nelze spatřovat porušení jeho základního práva, nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 22. června 2000