ECLI:CZ:US:2007:3.US.682.07.1
sp. zn. III. ÚS 682/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení EKO Horní Oldřichov, se sídlem Fügnerova 600/12, Děčín I, zastoupené JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem Malinovského 4, Brno, proti postupu Ministerstva životního prostředí ČR spočívajícího v neoznámení 5. varianty záměru "Přeložka silnice I/13 Děčín - D8" a návrhu na vydání předběžného opatření, za účasti Ministerstva životního prostředí ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2007, napadá stěžovatel ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") "jiný zásah orgánu veřejném moci", který má spočívat v tom, že Ministerstvo životního prostředí ČR (dále jen "správní orgán") porušilo základní práva stěžovatele ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, neboť podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/2001 Sb."). Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby označenému správnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování výše uvedených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud vydal ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předběžné opatření, kterým by správnímu orgánu zakázal další porušování jeho práv tím, že 5. varianta záměru Přeložka silnice I/13 Děčín - D8 nebyla oznámena podle zákona č. 100/2001 Sb.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že Ředitelství silnic a dálnic ČR (oznamovatel) zaslalo správnímu orgánu oznámení o záměru vybudovat Přeložku silnice I/13 Děčín - D8, přičemž toto oznámení bylo zařazeno do registru správního orgánu. Pro vymezený koridor byly v této době zpracovány celkem čtyři varianty řešení problému, které měly pro Děčín plnit současně funkci obchvatu města. V roce 2007 zahájil správní orgán zjišťovací řízení k předmětnému záměru ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., a v roce 2005 vydal tento správní orgán závěr o zjišťovacím řízení.
Následně však označené ředitelství silnic a dálnic zadalo "oprávněné osobě" úkol zpracovat další variantu posouzení vedení přeložky, která se od dříve zpracovaných odlišuje tím, že předpokládá využití drážního tělesa - železniční tratě č. 132 vedoucí přímo přes centrum Děčína.
Z tohoto důvodu stěžovatel, jehož činnost je zaměřena mj. na ochranu přírody a životního prostředí v katastrálním území Horní Oldřichov a na další aktivity, podal u správního orgánu podnět s cílem, aby "oznamovatel" byl vyzván k doplnění oznámení záměru o zamýšlenou další variantu.
Správní orgán na podnět stěžovatele reagoval tím, že dopisem ze dne 5. 2. 2007 zn. 5016/ENV/07 stěžovateli sdělil, že pokud je v průběhu posuzování vlivů na životní prostředí nalezena vhodná varianta, která se neobjevila v oznámení, neukládá zákon povinnost předložit nové oznámení záměru, aniž je tím však dotčena možnost vyjádřit se i k této nové variantě.
Stěžovatel tvrdí, že správním orgánem zaujatý výklad zákona č. 100/2001 Sb. je nesprávný; došlo jím údajně ke zkrácení "práv občanské veřejnosti a dotčených právnických osob", a to o jedno zásadní stadium posouzení - institut oznámení a na něj navazující zjišťovací řízení, v jehož rámci se mohou občané a další právní subjekty vyjadřovat k oznámení.
Tím, že správní orgán nevyzval ředitelství silnic a dálnic k doplnění oznámení záměru o další (pátou) zpracovávanou variantu, která vychází při řešení dopravního koridoru ze zcela odlišné varianty dosud schválené územně plánovací dokumentace, resp. ho nevyzval ke zpracování nového oznámení, došlo podle názoru stěžovatele k porušení jeho základních práv, neboť nebyl seznámen s nově zvažovanou variantou dálničního přivaděče a postupem správního orgánu mu měla být odejmuta možnost využít svého práva vyjádřit se k zamýšlenému záměru.
II.
Z připojeného dopisu správního orgánu ze dne 5. 2. 2007 zn. 5016/ENV/07 adresovaného stěžovateli a podepsaného Ing. J. H., ředitelkou odboru posuzování vlivů na životní prostředí a IPPC, se zjišťuje, že předmětný správní orgán konstatoval, že v roce 2004 obdržel oznámení záměru s příslušnými náležitostmi podle přílohy č. 3 zákona č. 100/2001 Sb. s tím, že následně bylo zahájeno zjišťovací řízení, v jehož rámci bylo rozesláno oznámení ke zveřejnění a k vyjádření dotčeným územně samosprávným celkům a správním úřadům. Začátkem roku 2005 vydal správní orgán závěr zjišťovacího řízení s uvedenými oblastmi, na které by bylo vhodné se zaměřit při zpracování dokumentace vlivů záměru na životní prostředí. Předmětný závěr zohledňoval všechny připomínky a podklady, které správní orgán obdržel v průběhu zjišťovacího řízení.
S ohledem na problematičnost předloženého záměru a řadu připomínek vyslovil správní orgán v závěru zjišťovacího řízení mimo jiné požadavek zpracovat v dokumentaci varianty zejména tunelového vedení trasy.
Správní orgán dále zdůraznil, že "v případě záměru Přeložka silnice I/13 Děčín - D8 bylo oznámení zpracováno podle přílohy č. 3 zákona a slouží jako podklad pro zjišťovací řízení podle ustanovení §7 zákona. Oznámení tedy poskytuje pouze základní informace o záměru, které budou rozpracovány v dokumentaci vlivů záměru na životní prostředí". Pokud bude v procesu posuzování vlivů na životní prostředí nalezena vhodná varianta, která se neobjevila v oznámení, neukládá zákon povinnost předložit nové oznámení záměru. V takovém případě je vhodné posoudit dokumentaci včetně nově nalezených variant, přičemž možnost vyjádřit se k nové variantě tím není nijak dotčena.
Ve vztahu k další - 5. variantě přeložky správní orgán konstatoval, že jakmile bude v dokumentaci předložena tato nová varianta a budou zkontrolovány její náležitosti podle přílohy č. 4 zákona, bude tato dokumentace rovněž rozeslána k vyjádření dotčeným správním úřadům a samosprávným celkům, přičemž podle ustanovení §16 zákona zajistí příslušný úřad zveřejnění informace o dokumentaci. K dokumentaci se má možnost vyjádřit u příslušného úřadu kdokoliv ve lhůtě do 30 dnů od jejího zveřejnění.
V další fázi bude následovat zpracování posudku na základě uveřejněné dokumentace, popřípadě oznámení a všech k nim podaných vyjádření. Rovněž takový posudek bude zveřejněn a bude možné se k němu vyjádřit a to buď písemně ve stanovené lhůtě, případně na veřejném projednání, které se bude konat v případě, že příslušný úřad obdrží nesouhlasné vyjádření buď k dokumentaci nebo k posudku.
Tato vyjádření budou předmětem dalšího řízení u zpracovatele posudku a na jejich podkladě bude případně upraven návrh stanoviska i stanovisko samotné.
III.
Ústavní soud posuzoval nejdříve předmětnou ústavní stížnost po stránce formální.
Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tato pravomoc je konkretizována v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podle citovaného zákonného ustanovení je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejném moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je však podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele neplatí v případě, že zákon takový procesní prostředek stěžovateli neposkytuje (v takovém případě neplatí ani podmínka uvedená v ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) a dále za situace, v níž ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] resp. tehdy, kdy v případě uplatněného mimořádného opravného prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje tehdy, kdy náprava před ostatními orgány veřejné moci již není standardním způsobem možná (článek 4 Ústavy). V tomto směru je možné odkázat např. na závěry, deklarované v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 4, str. 243 a násl.), které v obecné rovině dopadají i na nyní posuzovanou ústavní stížnost. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud, jakož i v jiných svých rozhodnutích, vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
Stěžovatel je občanským sdružením založeným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Podle ustanovení §2 odst. 3 citovaného zákona jsou sdružení právnickými osobami.
Ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně zaručeného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně dotýká stěžovatele a tudíž nelze podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (tzv. actio popularis).
Právo na informace, včetně práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů (článek 35 odst. 2 Listiny), je nepochybně subjektivním právem každého subjektu, tedy i právnické osoby.
Z připojeného dopisu stěžovatele ze dne 17. 1. 2007 adresovaného správnímu orgánu vyplývá, že je přesvědčen o tom, že i změna již oznámeného záměru by měla být podrobena stejné schvalovací proceduře jako je tomu v případě samotného oznámení záměru, tedy zejména v tom ohledu, že by tato změna měla být doručena všem správním úřadům a dotčeným územním samosprávným celkům, které by zajistily její zveřejnění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/2001 Sb. s tím, že by i v takovém případě bylo široké veřejnosti umožněno se k ní vyjádřit (§6 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb.). Cílem výše citovaného dopisu stěžovatele bylo podle jeho tvrzení jednak dosáhnout "nápravy" u oznamovatele ve smyslu svého vlastního právního výkladu příslušných ustanovení zákona č. 100/2001 Sb. a dále získat informace "ohledně sledovaného oznámení o záměru ve vztahu k 5. variantě dálničního přivaděče" u předmětného správního orgánu.
Ohledně tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod za situace, v níž správní orgán nesdílí stanovisko stěžovatele ohledně výkladu označených ustanovení zákona č. 100/2001 Sb., a proto odmítl navrhovanou "nápravu" realizovat, dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části je předmětná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť polemika stěžovatele s názorem správního orgánu ohledně výkladu tzv. jednoduchého práva sama o sobě nezakládá nezákonnost, natož pak protiústavnost, jak se mylně domnívá stěžovatel. Pokud očekával, že Ústavní soud podrobí postup správního orgánu přezkumu z hlediska "správné interpretace podústavního práva", je nutné připomenout, že Ústavní soud vždy důrazně zastává hledisko zdůrazňující, že interpretace tzv. "jednoduchého práva" je zásadně věcí obecných soudů a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud ČR.
Navíc Ústavní soud neshledal v interpretaci předmětných ustanovení zákona č. 100/2001 Sb. správním orgánem žádné vybočení, které by porušilo hranice vymezené daným právním předpisem.
Pokud jde o údajně správním orgánem nesplněnou povinnost poskytovat informace o životním prostředí, resp. o připravovaných nebo prováděných činnostech a opatřeních, které by se významným způsobem dotkly životního prostředí a okruhu zájmů stěžovatele, poukazuje Ústavní soud na nutnost vyčerpat před ústavní stížností procesní prostředky nabízené k ochraně subjektivních práv stěžovatele právním řádem České republiky. K takovému procesnímu prostředku náleží postup podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (§9 citovaného zákona), případně ve smyslu ustanovení §14 téhož zákona využití procesních prostředků daných zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Protože stěžovatel zjevně žádné možné a ve věci přípustné procesní prostředky nevyužil, je v této části ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou [§43 odst. 2 písm. a) ve vztahu k ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ve vztahu k ústavní stížnost návrhem akcesorickým, odmítá-li se ústavní stížnost, je nutné odmítnout i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu