ECLI:CZ:US:2012:3.US.696.12.2
sp. zn. III. ÚS 696/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2011 sp. zn. 2 Aps 7/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 2. 2012 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 č. j. 10 Ca 151/2009-104.
Dříve, než mohl rozhodnout ve věci samé, musel Ústavní soud prověřit, zda jsou pro tento postup splněny všechny podmínky vymezené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje celou řadu vad, jež jejímu projednání brání.
Podstatnou formální vadou projednávané ústavní stížnosti je absence stěžovatelova právního zastoupení. Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. V záhlaví návrhu stěžovatel deklaruje, že je "povinně zastoupen ČAK určeným advokátem". Tento advokát však není blíže označen, k podání není připojena plná moc, jíž by stěžovatel určitého advokáta k zastupování před Ústavním soudem zmocňoval. Naopak z obsahu i z formy podání stěžovatele je zjevné, že je navrhovatel sepsal sám; podání je obtížně srozumitelné, nepřehledné, obsahuje laické výrazivo a expresivní hodnotové soudy jako "stupidní úvahy a vývody Nejvyššího správního soudu".
Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel již v minulosti podal desítky ústavních stížností, přičemž ve většině případů nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V řadě případů stěžovatel v rozporu se skutečností deklaroval, že mu byl k zastupování před Ústavním soudem určen advokát postupem dle §18 odst. 2 zákona č. 85/1992 Sb., o advokacii. Následně byl stěžovatel vyzýván k odstranění vad podání a poučován o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude ústavní stížnost odmítnuta (srov. kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10 či II. ÚS 1778/10, http://nalus.usoud.cz). Mnoho stěžovatelových ústavních stížností přesto muselo být odmítnuto z důvodu, že ani v dodatečné lhůtě vadu spočívající v absenci právního zastoupení neodstranil.
Lze shrnout, že navrhovatel podává opakovaně Ústavnímu soudu návrhy, které pro nedostatek formy nejsou věcně projednatelné; poučení Ústavního soudu o náležitostech ústavní stížnosti navrhovatel sveřepě ignoruje a navzdory mnoha desítkám odmítnutých ústavních stížností činí další a další podání, zatížená stejnými vadami.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích (k tomu srov. stěžovateli známá usnesení sp. zn. II. ÚS 2200/10, III. ÚS 915/10 či IV. ÚS 2991/10). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat požadavek, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než při řádném zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího (stejného) poučení neefektivním a formalistickým.
V případě stěžovatele má podávání vadných návrhů až obsedantní ráz. Takovýto litigiózní přístup některých stěžovatelů zatěžuje obecnou justici i Ústavní soud, a ve svém důsledku vede k oslabení a menší účinnosti soudní ochrany, kterou ústavní pořádek předpokládá (srov. článek 4 Ústavy ČR, článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Opětovné vyzývání stěžovatele k odstranění vad jeho podání se tudíž jeví nejen jako nadbytečné, ale jako škodlivé, podporující stěžovatele v jeho šikanózních a obstrukčních postupech.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro vady podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž by se zabýval dalšími tvrzeními či návrhy stěžovatele či by jej vyzýval k odstranění dalších četných vad.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj