ECLI:CZ:US:2008:3.US.697.06.1
sp. zn. III. ÚS 697/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 5. 2006 č. j. 12 Co 343/2005-174 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2005 č. j. 15 C 71/2004-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze spisu procesního soudu, se podává, že stěžovatel se v občanskoprávním řízení vedeném proti Mgr. B. Ř. (žalované, zde též "vedlejší účastnici") domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitosti - pozemku p. č. st. 219 - zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. Olomouc - město, obec Olomouc, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Olomouci na LV č. 770. Žalobu odůvodnil tvrzením, že vlastníkem se stal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 1984 mezi ním jako kupujícím a Stavebním bytovým družstvem v Olomouci jako prodávajícím, jež zahrnovala jak dům, stojící na pozemku p. č. st. 219, tak i tento (předmětný) pozemek; ten však - přesto - posléze nabyla (na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1993, č. j. 15 C 89/93-11) dne 28. 7. 1993 uzavřenou (restituční) dohodou o vydání nemovitosti coby osoba oprávněná (od povinného Města Olomouc) V. V., jež jej poté převedla darovací smlouvou ze dne 17. 8. 1994 na žalovanou. Stěžovatel dovozoval, že "je mu dlouhodobě upíráno vlastnictví předmětného pozemku", neboť nebyl účastníkem žádného soudního řízení ani právního úkonu ohledně p. č. st. 219, kterým by pozemek převedl do vlastnictví jiné osoby; všechny "smlouvy a úkony osob shora uvedené" proto považuje za absolutně neplatné "ve smyslu ust. §37 odst. 2 a §39 obč. zák.". Současně ("alternativně") stěžovatel své vlastnictví odůvodnil i tím, že je nabyl ke dni 1. 1. 1992 na základě transformace práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a konečně i tvrdil, že vlastnické právo předmětného pozemku vydržel.
Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci toto rozhodnutí ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.).
Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí založily na tom, že bylo prokázáno, že stěžovatel, kterému jinak svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§80 písm. c) o.s.ř.], vlastníkem předmětného pozemku není.
Obecné soudy dospěly k závěru, že kupní smlouva ze dne 30. 4. 1984 byla v části týkající se pozemku p.bč. 219 "zfalšována", neboť údaj o tom, že spolu s domem se na stěžovatele převádí i předmětný pozemek, byl do smlouvy dopsán dodatečně, a to až po podpisu kupní smlouvy jejími účastníky. Stěžovateli nevzniklo ani právo osobního užívání pozemku (ač o to žádal), pročež k účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (1. 1. 1992) nemohlo být založeno právo vlastnické. Jelikož stěžovatel mj. výslovně připustil, že věděl, že není vlastníkem pozemku již od roku 1984, kdy obdržel opis kupní smlouvy, obecné soudy konstatovaly, že nebyl co do jeho držby v dobré víře, a tedy vlastnictví pozemku nenabyl ani vydržením.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 30 Cdo 3484/2006-311, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, jelikož bylo svým obsahem opřeno o nezpůsobilý (skutkový) dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel - ve shodě s argumentací uplatňovanou v řízení před obecnými soudy - v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, a to "především kupní smlouvou ze dne 30. 4. 1984 a souvisejícími doklady (dopisem ze dne 30. 7. 1991 a potvrzením MěNV v Olomouci ze dne 4. 6. 1984)". Dovozuje, že z těchto listinných důkazů "jednoznačně vyplývá", že se vlastníkem předmětného pozemku stal, a "právní závěr obsažený v napadených rozhodnutích, že kupní smlouva ze dne 30. 4. 1984 byla zfalšována a údaje o pozemku p. č. 219 do ní byly dopsány dodatečně, neodpovídá provedenému dokazování". Upozorňuje též na to, že "smlouva provedená jako důkaz" byla předložena ze spisu příslušného katastrálního úřadu, pročež je nutné vycházet z presumpce její správnosti, "pokud nebude jednoznačně prokázán opak", což se však nestalo. Nabídnuté listinné důkazy, zejména výzva k vydání věci V. V. ze dne 30. 7. 1991, podle stěžovatele dokládají, že řádně zaplatil kupní cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům i ve vztahu k dotčenému pozemku.
Podstatou ústavní stížnosti je tak především kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.
Ústavní stížnost stěžovatel podal souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud stěžovatele přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne. Stěžovatel v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný procesní návrh neučinil.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu závěru o "dodatečném dopsání" údaje o prodeji "včetně pozemku 219" do kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1984 nelze ničeho vytýkat. Obecné soudy zde vycházely z originálu předmětné kupní smlouvy založené ve spise Státního notářství v Olomouci, sp. zn. 2 RI 736/84, který zmíněný dovětek neobsahoval, jakož i z korespondujících zjištění učiněných z dalších důkazních pramenů (dotazníků a čestných prohlášení ze dne 30. 4. 1984, výpisů z evidence nemovitostí datovaných dny 17. 1. 1985, 26. 6. 1986 a 2. 11. 1992, resp. sdělení Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 11. 1. 2005).
Pak jsou irelevantní úvahy stěžovatele o případné "skutečné" vůli účastníků kupní smlouvy (včetně jejího doložení existencí ceny dle znaleckého posudku, jenž zahrnoval i cenu pozemku), neboť jakémukoli jinému závěru brání okolnost obligatorní písemné formy tohoto právního úkonu. Co nebylo uvedeno v písemné smlouvě tedy nelze nahradit ani zjištěním eventuálně odlišné vůle účastníků; ta by nanejvýš mohla vést k neplatnosti smlouvy.
Obecné soudy na té části skutkového základu, který stěžovatel nezpochybňuje, zcela správně usoudily, že stěžovateli nevzniklo (nemohlo vzniknout) právo osobního užívání dotčeného pozemku podle občanského zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992, a v důsledku toho nebylo tvrzení jeho vlastnictví pozemku podložitelné ani zákonnou transformací tohoto práva v právo vlastnické. Aktivity stěžovatele, jež směřovaly ku založení práva osobního užívání pozemku současně logicky vylučují jeho dobrou víru, pročež rovněž nepřichází v úvahu vydržení vlastnického práva, jak výstižně soud prvního stupně doložil.
Jako nepřípustnou je konečně nutno posoudit námitku, že je třeba vycházet z presumpce věcné správnosti obsahu smlouvy předložené ze sbírky listin katastru nemovitostí. Ústavní stížnost se totiž vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); stěžovatel však tuto námitku uplatnil teprve (vůbec poprvé) v ústavní stížnosti (respektive v souběžně podaném dovolání).
Jen na vysvětlenou je namístě zaznamenat, že uvedená námitka neobstojí nejen proto, že "opačný" (stěžovateli nepříznivý) závěr o obsahu smlouvy byl ústavně konformním způsobem odůvodněn, nýbrž i z hlediska jeho věcné správnosti. Z ustanovení §9 věty druhé zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že katastrální úřad při ověřování neodpovídá za obsah listiny a samotná smlouva se uložením ve sbírce listin veřejnou listinou ve smyslu §134 o. s. ř. nestává. Soud je přitom oprávněn zkoumat co do pravosti, samozřejmě i veřejné listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2644/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný tamtéž pod č. 68/2001).
S touto výjimkou stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Řečeným je doloženo, se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tím i odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu