Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.07.1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 96/8 SbNU 375 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.70.97

sp. zn. III. ÚS 70/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. července 1997 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele H. D. za účasti vedlejšího účastníka Ministerstva pro místní rozvoj,, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, č. j. 6 A 95/94-42, jímž se zastavuje řízení, takto: 1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, č. j. 6 A 95/94-42, byla porušena základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedené usnesení z r u š u j e. 2. Postupem Vrchního soudu v Praze v řízení ve věci sp. zn. 6 A 95/94 bylo porušeno základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, č. j. 6 A 95/94-42, jímž se zastavuje řízení. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 35, 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ze spisu sp. zn. 6 A 95/94 Vrchního soudu v Praze, ze správního spisu Ministerstva hospodářství (v současnosti Ministerstva pro místní rozvoj) a Okresního úřadu v T. ve věci vydání stavebního povolení na stavbu meziskladu vyhořelého jaderného paliva v Jaderné elektrárně D. a správního spisu Ministerstva hospodářství ve věci vydání rozhodnutí o umístění stavby meziskladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny D., jakož i správního spisu Ministerstva životního prostředí ve věci stanoviska o hodnocení vlivu stavby meziskladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny D. na životní prostředí, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Okresním úřadem v T. bylo dne 1.dubna 1993 pod čj.108-368/92-328/Ka vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby meziskladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny D. Uvedené územní rozhodnutí bylo následně rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 20. srpna 1993, čj. MH-566/93, zčásti potvrzeno a zčásti změněno, přičemž změny se týkaly určení dalších povinností stavebníka, zejména toho, že v dalším stupni projektové dokumentace bude stanovena předpokládaná doba skladování vyhořelého paliva, termín a způsob jeho následné likvidace, bude zpracována podrobná bezpečnostní zpráva, ve které bude zejména řešen vliv meziskladu na životní prostředí, dále byla vyslovena podmínka, podle které kontejnery, určené pro přepravu a ukládání radioaktivních materiálů, musí splňovat požadavky stanovené Československou komisí pro atomovou energii (ČSKAE). V souladu s ustanovením §126 odst. 4 stavebního zákona bylo územní rozhodnutí vydáno po kladném stanovisku Ministerstva životního prostředí ze dne 23. prosince 1992, čj.4740/OEP/92 e.o., v němž byly ve smyslu zákona č. 244/1992 Sb. posouzeny vlivy stavby na životní prostředí. ČEZ, a. s., Jaderná elektrárna D., dne 29. listopadu 1993 podala Okresnímu úřadu v T., referátu regionálního rozvoje, žádost o vydání stavebního povolení na stavbu meziskladu vyhořelého jaderného paliva v Jaderné elektrárně D. Přílohou této žádosti byla, kromě jiného, rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost č. 158/93, ze dne 3. listopadu 1993, a č. 155/93, ze dne 25. října 1993, jimiž byl dán souhlas s výstavbou budovy a k realizaci bezpečnostní ochrany meziskladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny D., přičemž obě tato rozhodnutí byla vydána dle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 28/1984 Sb., o státním dozoru nad jadernou bezpečností jaderných zařízení, a §126 odst. 1 stavebního zákona. Referát regionálního rozvoje Okresního úřadu v T. dne 7. prosince 1993 zaslal Občanskému hnutí D. oznámení o zahájení předmětného stavebního řízení spolu s výzvou o možnosti účastnit se stavebního řízení po splnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené oznámení obsahovalo sdělení o termínu ústního jednání, které bylo stanoveno na den 21. prosince 1993, spolu s upozorněním, podle něhož účastníci stavebního řízení mohou své námitky uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Podáním ze dne 9. prosince 1993 se H. D. přihlásilo k účasti na stavebním řízení o povolení stavby meziskladu vyhořelého jaderného paliva D. a oznámilo, že na ústním jednání je oprávněn jednat jeho jménem J. B. Dle prezenční listiny z ústního jednání, konaného dne 21. prosince 1993, se tohoto za H. D. účastnili B. K. a J. K. Protokol z uvedeného jednání obsahuje upozornění účastníkům řízení, že mohou své námitky uplatnit nejpozději v rámci probíhajícího ústního jednání, a to do doby ukončení sepsání protokolu, jinak k nim nebude ve stavebním řízení přihlédnuto. Současně byli upozorněni, že k připomínkám a námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení, se nebude přihlížet. Dle protokolu z ústního jednání, konaného dne 21. prosince 1993, v jeho průběhu Hnutí DUHA žádné námitky proti vydání stavebního povolení k výstavbě meziskladu vyhořelého jaderného paliva D. neuplatnilo. Okresní úřad v T., referát regionálního rozvoje, dne 1. března 1994 pod čj. 108-2770/93-330/Ka vydal stavební povolení na stavbu "Mezisklad vyhořelého paliva" D. Do uvedeného rozhodnutí dne 20. března 1994 podalo H. D. odvolání. Uvádí v něm, že v řízení týkajícím se posuzování vlivu stavby na životní prostředí, stejně tak i v územním řízení byla posuzována technologie, která v zemi původce (tj. v Německu) není doposud licencována (jedná se přitom o kontejnery pro uskladnění vyhořelého jaderného paliva typu Castor-440/84). V odvolání se požaduje zrušení stavebního povolení, pokud nebude stavebníkem v rámci stavebního řízení předložen důkaz o platné licenci uvedených kontejnerů v zemi původu. H. D. dále v odvolání namítá nepředložení dokladu o tom, jak bude naloženo s vyhořelým palivem po zaplnění skladu, a přikládá i své vyjádření k "Posudku meziskladu vyhořelého paliva v Jaderné elektrárně D." ze dne 28. října 1992, jež označuje za součást odvolání. Konečně poukazuje na vyloučení obce D. z účasti na stavebním řízení, což považuje za porušení §59 stavebního zákona. O odvolání H. D. do uvedeného stavebního povolení rozhodlo Ministerstvo hospodářství dne 3. června 1994, pod čj. MH-482/94, tak, že napadené rozhodnutí potvrdilo, a to s výjimkou změny dvou právních formulací a dvou podmínek stavby (bod I. odst. 1 až 4 výrokové části rozhodnutí Ministerstva hospodářství). V odůvodnění nebylo přihlédnuto k námitkám obsaženým v odvolání H. D. s poukazem na zásadu koncentrace ve správním řízení, jelikož tyto námitky byly vzneseny po ústním jednání, přičemž stavební úřad v souladu s ustanovením §61 odst. 1 stavebního zákona upozornil účastníky řízení, že své námitky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Ohledně nesplnění podmínek účastenství obce D. ve správním řízení bylo Ministerstvem hospodářství argumentováno ustanoveními §59 stavebního zákona, §70 zákona č. 114/1992 Sb. a §8 zákona č. 244/1992 Sb. Proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 3. června 1994, čj. MH-482/94, podalo H. D. dne 11. července 1994 Vrchnímu soudu v Praze žalobu. Svoji aktivní legitimaci v ní ve smyslu §250 odst. 2 o. s. ř. opírá jednak o účastenství ve správním řízení a jednak o tvrzené dotčení na svých subjektivních právech, a to především v právu na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V žalobě se namítá porušení §62 odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona, když se stavební úřad nevypořádal s vymezením neurčitého pojmu "dočasného skladování" vyhořelého jaderného paliva, a dále s otázkou licencování kontejnerů pro skladování vyhořelého jaderného paliva v zemi jejich původu i v České republice a s otázkou jak bude naloženo s vyhořelým jaderným palivem po zaplnění skladu, řešení kterých odložil na kolaudační řízení (jehož účastníkem už H. D. nemůže být), v důsledku čehož měl H. D. zbavit možnosti k těmto otázkám se ve správním řízení vyjádřit. Dále se v žalobě poukazuje na skutečnost, že podkladem pro vydání stavebního povolení se nestala projektová dokumentace, jejíž předložení (a to nejpozději ve stadiu stavebního řízení) vyžadovalo územní rozhodnutí, v čemž je spatřován další důvod porušení ustanovení §62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Žalobce se cítí být dotčen i ve svých procesních právech účastníka správního řízení nesprávnou interpretací zásady koncentrace ve stavebním řízení, nepřihlížející k §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu, když nebyly přijaty jeho námitky uplatněné po ústním jednání ve stavebním řízení, jakož i námitky uplatněné v rámci projednávání vlivu stavby na životní prostředí podle zákona č. 244/1992 Sb. a v rámci územního řízení. Usnesením ze dne 18. prosince 1996, sp. zn. 6 A 95/94, Vrchní soud v Praze řízení zastavil. Své rozhodnutí zdůvodnil nesplněním podmínky aktivní legitimace žalobce ve smyslu §244 odst. 2 a 3, §247 odst. 1 a §250 odst. 2 o. s. ř., když v případě "práva na příznivé životní prostředí" (čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) už pojmově nejde o subjektivní právo žalobce, nýbrž o veřejný statek (přičemž Vrchní soud odkazuje v této věci na nález Ústavního soudu č. 280/1996 Sb.). S ohledem na čl. 41 Listiny, podle něhož je možno se práva uvedeného v čl. 35 domáhat pouze v rámci zákonů, které jej provádějí, Vrchní soud v Praze s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 244/1992 Sb. konstatuje pro občanská sdružení, působící v oblasti životního prostředí, pouze subjektivní práva toliko procesního charakteru (tj. právo po splnění určitých podmínek a v určitých formách účastnit se správního řízení). Jelikož dle přesvědčení Vrchního soudu v Praze žalobce netvrdí, že byl ve svých procesních právech zkrácen, tím méně že by rozhodnutí ve věci bylo pro takovou procesní vadu nezákonné, nelze proto mít za to, že by žalobce byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech. Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, sp. zn. 6 A 95/94, jímž bylo zastaveno řízení, přičemž napadeným rozhodnutím se cítí být zasažen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 35, 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze při rozhodování o procesní legitimaci účastníků řízení řešil otázku legitimace věcné, tedy otázku, která měla být, dle jeho přesvědčení, posouzena a poté rozhodnuta pro proběhlém řízení rozsudkem, a nikoli usnesením. V ústavní stížnosti se dále poukazuje na průtahy v řízení před Vrchním soudem v Praze, když v době od 11. července 1994 do 18. prosince 1996 vrchní soud vydal pouze usnesení ze dne 7. prosince 1994, kterým byl zamítnut návrh žalobce na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a uložil žalovanému povinnost předložit originál správního spisu, týkajícího se věci, jakož i vyjádření k žalobě, která mu tímto byla doručena. Dne 13. února 1995 zpracoval žalovaný vyjádření k žalobě, na které reagoval žalobce dne 2. května 1995 replikou, zaslanou vrchnímu soudu. Uvedený postup vrchního soudu stěžovatel hodnotí proto jako průtahy v řízení, v důsledku čehož se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se konečně neztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, podle něhož z čl. 35 odst. 1 a čl. 41 Listiny neplynou subjektivní hmotná práva. Uvádí, že s tezí vrchního soudu, podle níž je životní prostředí veřejným statkem, lze souhlasit s výhradou, že toto disponuje znakem distributivnosti (lze jej členit z hledisek území, složek a zdrojů). Poukazuje dále na skutečnost, že hranice mezi veřejnou hodnotou (veřejným statkem) a hodnotou soukromou (soukromým statkem) je neostrá (za příklad této teze považuje život jako hodnotu soukromou, jež je chráněna ustanoveními §11 a násl. obč. zák., a jako hodnotu veřejnou, jež je chráněna zvláště ustanoveními §219 a 220 tr.zák. a čl. 6 Listiny). Obdobně, dle jeho přesvědčení, skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny). Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Praze vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 9. dubna 1997, vypracovaném předsedou senátu 6 A Vrchního soudu v Praze, se k otázce záměny aktivní hmotné a procesní legitimace zastává názor, podle něhož ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř., má-li mít vůbec použití, míří právě na případy, kdy žalobce je neoprávněnou osobou proto, že již pojmově nemůže být nositelem práva, které tvrdí, resp. proto, že to, co je tvrzeno, právem (subjektivním oprávněním) vůbec není. K námitce průtahů v řízení před vrchním soudem se uvádí, že tato zajisté nepostrádá faktické odůvodněnosti, přičemž se ale klade otázka o smyslu zrušení již vydaného rozhodnutí z důvodů, že věc nebyla projednána bez tvrzených zbytečných průtahů. Délku řízení vrchní soud zdůvodňuje přitom enormně vysokým nápadem věcí, zcela nedostatečným personálním obsazením, zvláště nemožností doplnit počty soudců kvalifikovanými administrativisty, jakož i poukazem na indolenci legislativy a exekutivy ve vztahu k povinnostem vyvěrajícím z ústavy státu. V souvislosti s otázkou interpretace čl. 35 odst. 1 Listiny ve smyslu ustanovení zakládajícího subjektivní právo, vrchní soud odkazuje na čl. 41 Listiny, podle něhož se práv uvedených v citovaném článku Listiny lze domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí, jakož i na skutečnost, že stěžovatel v řízení před vrchním soudem netvrdil netvrdí ani ve své ústavní stížnosti porušení takového zákona. S ohledem na uvedené důvody, jakož i argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí, navrhuje Vrchní soud v Praze ústavní stížnost H. D. podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout. Dne 30. června 1997 obdržel Ústavní soud repliku stěžovatele k uvedenému vyjádření Vrchního soudu v Praze. Setrvává v ní na svém přesvědčení o existenci subjektivního práva stěžovatele, vyplývající z čl. 35 odst. 1 Listiny, a to i s ohledem na čl. 41 Listiny a poukazuje opětovně na svá subjektivní práva dle §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, ve vazbě na §8 odst. 1 zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Nezákonnost rozhodování stavebních úřadů obou stupňů stěžovatel spatřuje v porušení ustanovení §62 odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona, podle kterých ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí, jakož i požadavky týkající se zájmů společnosti, především ochrany životního prostředí, a odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Stěžovatel dále odmítá názor vrchního soudu, dle něhož námitka zbytečných průtahů v řízení je v posuzované, obecným soudem již rozhodnuté věci, v řízení před Ústavním soudem beze smyslu. Poukazuje na důsledek tohoto názoru, jímž by byla ztráta významu procesního práva, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně je v replice stěžovatele Vrchnímu soudu v Praze vytýkáno, že ve svém vyjádření se nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu ustanovení §250 odst. 2 o. s. ř. II. Podle ustanovení §247 odst. 1 a §250 odst. 2 o. s. ř. podmínkou podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je účastenství v předmětném správním řízení a kumulativně i tvrzení o zkrácení na svých právech žalobou napadeným správním rozhodnutím. Při interpretaci uvedených ustanovení občanského soudního řádu dochází doktrína i judikatura k závěru, podle něhož "otázka aktivní legitimace věcné ...je řešena v řízení samém a její nedostatek povede k zamítnutí žaloby", pokud ovšem není "již při nápadu žaloby zcela zřejmé, že je vůbec pojmově vyloučeno, aby ten, kdo tvrdí porušení práva, mohl být jeho subjektem (například právnická osoba tvrdí porušení práva, jehož subjektem může být jen osoba fyzická a opačně), jinak řečeno, kdy nedostatek věcné legitimace je zcela a bez pochybnosti zřejmý, má být řízení zastaveno (§250d odst. 3) proto, že žaloba byla dána neoprávněnou osobou" (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 688; shodně M. Mazanec, Správní soudnictví. Praha 1996, s. 115). Ve srovnání s vymezením procesní legitimace ve správním řízení (§14 zákona č. 71/1967 Sb.) je tudíž procesní legitimace k účasti na řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů dle §247 a násl. o. s. ř. stanovena pro užší okruh subjektů (tj. nikoli každý účastník správního řízení disponuje oprávněním podat správní žalobu, nýbrž toliko ten, jenž tvrdí, že žalobou napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech). Aktivní procesní legitimací ve správním soudnictví tudíž nedisponuje tzv. zájemník (tj. ten, jenž byl rozhodnutím přímo dotčen ve svých právem chráněných zájmech) a dále účastník, jemuž takové postavení přiznává zvláštní právní předpis a jenž správním rozhodnutím nebyl zkrácen ve svých právech. V ostatních případech je účastenství ve správním řízení spjato i s dotčením účastníka na jeho právech (resp. povinnostech). Základní otázkou v dané věci je proto posouzení obsahu čl. 35 a 41 Listiny základních práv a svobod, je provádějících zákonů (zejména zákonů č. 17/1992 Sb., č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 244/1992 Sb., §37 odst. 2, §39, §62 odst. 1 písm. b), §126 a §127 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a čl. 7 Ústavy. Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 15/96 vyjádřil své stanovisko k rozlišení pojmů základních práv a svobod a veřejných statků, když konstatoval, že veřejným statkem se určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly, přičemž pro základní práva a svobody je, na rozdíl veřejných statků, typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům. Při posouzení povahy ochrany životního prostředí z hlediska uvedeného rozlišování nutno přisvědčit názoru stěžovatele, podle něhož skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny). Konečně i vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení s ohledem na čl. 41 Listiny a s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 244/1992 Sb. konstatoval pro občanská sdružení, působící v oblasti životního prostředí, subjektivní práva, avšak toliko procesního charakteru. V návaznosti na uvedený závěr je potřeba poukázat na námitky stěžovatele obsažené ve správní žalobě, jež se týkají tvrzeného zkrácení na procesních právech, a to zejména odložením řešení řady otázek na kolaudační řízení (jehož účastníkem H. D., dle svého přesvědčení a s poukazem na ustanovení §78 odst. 1 stavebního zákona, nemůže být), v důsledku čehož mělo H. D. být zbaveno možnosti k těmto otázkám se ve správním řízení vyjádřit. Nota bene (s poukazem na ustanovení §62 odst. 1 písm. a), b) stavebního zákona) se jednalo o povinnosti stavebníka, které mu byly určeny územním rozhodnutím (zejména toho, že v dalším stupni projektové dokumentace bude stanovena předpokládaná doba skladování vyhořelého paliva, termín a způsob jeho následné likvidace, bude zpracována podrobná bezpečnostní zpráva, ve které bude zejména řešen vliv meziskladu na životní prostředí, dále byla územním rozhodnutím vyslovena podmínka, podle které kontejnery, určené pro přepravu a ukládání radioaktivních materiálů, musí splňovat požadavky stanovené ČSKAE). Námitky stěžovatele, obsažené ve správní žalobě, se týkají i tvrzeného dotčení v procesních právech účastníka správního řízení nesprávnou interpretací zásady koncentrace ve stavebním řízení, nepřihlížející k §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu, když nebyly přijaty námitky uplatněné po ústním jednání ve stavebním řízení, jakož i námitky uplatněné v rámci projednávání vlivu stavby na životní prostředí podle zákona č. 244/1992 Sb. a v rámci územního řízení. Vrchní soud v Praze v rozporu s právním závěrem, který sám učinil, když pro občanská sdružení v oblasti ochrany životního prostředí přiznává subjektivní procesní práva, zastavil řízení dle §250d odst. 3 o. s. ř., ačkoli ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 a §250 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel byl účastníkem v předmětném správním řízení a ve správní žalobě tvrdí, že byl zkrácen na svých procesních právech. V důsledku tohoto došlo napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 38 odst. 2, čl. 36 odst.1, jakož i čl. 35 odst. 1 a čl. 41 Listiny, pročež Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, č. j. 6 A 95/94-42, zrušil. Kromě uvedeného se Ústavní soud zabýval rovněž námitkou stěžovatele ohledně průtahů v řízení před vrchním soudem, v důsledku čehož se cítí být dotčen na svém základním právu, plynoucímu z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím orgánů veřejné moci má Ústavní soud pouze postavení soudu kasačního (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu, jejich existenci však Ústavní soud v souladu s ustanovením §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. (podle něhož může ústavní stížnosti zčásti vyhovět a zčásti ji zamítnout) vysloví ve výroku nálezu. V posuzované věci k námitce průtahů v řízení i samotný vrchní soud ve svém vyjádření uvádí, že tato zajisté nepostrádá faktické odůvodněnosti, přičemž délku řízení vrchní soud zdůvodňuje, jak již bylo uvedeno, enormně vysokým nápadem věcí, zcela nedostatečným personálním obsazením, zvláště nemožností doplnit počty soudců kvalifikovanými administrativisty, jakož i poukazem na indolenci legislativy a exekutivy ve vztahu k povinnostem vyvěrajícím z ústavy státu. Při hodnocení průtahů v řízení se Ústavní soud neměl důvod odchýlit od pohledu, jak jej vyjádřil Vrchní soud v Praze. Průtahy v řízení jsou dle přesvědčení Ústavního soudu totiž dány i tehdy, když nespočívají v subjektivních, nýbrž v objektivních okolnostech stojících na straně soudu a ovlivňujících jeho procesní aktivitu. V právním státě nemůže být neschopnost správy soudů zajistit jejich řádné fungování k tíži občanů ohledně jejich základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje rovněž na své rozhodnutí ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 55/94 (ÚS 2, 39), kde bylo konstatováno, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat V Brně 10. července 1997