Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.2002, sp. zn. III. ÚS 701/01 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 84/27 SbNU 7 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.701.01

sp. zn. III. ÚS 701/01 Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání se souhlasem účastníků dne 11. 7. 2002 v senátě o ústavní stížnosti V. B., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To 283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001, za vedlejší účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To 283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001 a rozsudek Okresního soudu v Lounech, č.j. 2 T 403/96-303, ze dne 28. 3. 2001, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To 283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001 s tím, že vydáním označeného rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva na soudní ochranu, která plynou z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), celkově potom právo na spravedlivý proces i právo na obhajobu podle čl. 6 odst. 1, 3 písm. b, c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) s tím, že v jeho věci byl porušen i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 40 odst. 2, 3 Listiny. Ze spisu Okresního soudu Louny, sp. zn. 2 T 403/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem v této věci vydaným dne 28. 3. 2001 uznán vinným, že ve dvou případech (dne 14. 9. 1994 a dne 12. 11. 1994) fyzicky napadl A. N. Okresní soud Louny kvalifikoval jeho jednání v obou případech jako pokus k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista z hlediska §41 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). Ve druhém případě jej označený soud uznal vinným i trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. Při shledání zvlášť nebezpečné recidivy soud I. stupně konstatoval, že ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 T 39/91, vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plni ze dne 7. 12. 1993, č.j. 1 T 3/91-778, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1994, č.j. 3 To 125/94-861, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 písm. a), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 písm. a), loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), útokem na stání orgán a orgán společenské organizace podle §153 odst. 1, obecného ohroženi podle §179 odst. 1, 2 písm. a) a pokusem trestného činu zavlečení do ciziny dle §8 odst. 1 k §233 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění novel a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 a půl roku, přičemž trest, který započal vazbou ze dne 24. 5 1978, vykonal v roce 1990. Proti označenému rozhodnutí Okresního soudu v Lounech podal stěžovatel odvolání. V jeho rámci uvedl, že soud I. stupně nerozhodoval objektivně (a to i s poukazem na stanovisko předsedy senátu publikované tiskem, kdy trestní věc stěžovatele teprve před soudem probíhala), nesprávně hodnotil provedené důkazy (zejména výpovědi slyšených svědků), případně neprovedl všechny důkazy jím navržené. Výhrady vznesl i proti tomu, že skutky, jichž se měl dopustit, spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista z hlediska ust. §41 tr. zák., které nalézací soud v dané věci aplikoval, když poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 3 To 125/94-861, ze dne 23. 11. 1994, kterým byla zrušena rozhodnutí z roku 1978 s konstatováním, že jimi byl porušen zákon. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v ústí nad Labem, který je usnesením, č.j. 5 To 228/2001-321, ze dne 3. 9. 2001, podle §256 trestního řádu, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud vykonal všechny dostupné a dosažitelné důkazy významné ke zjištění skutečného stavu věci při respektování práva na obhajobu a také podrobně logicky a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Správná skutková zjištění potom odpovídajícím způsobem právně posoudil. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel včas ústavní stížnost (i když v jejím petitu uvedl, že ta směřuje proti rozsudku, ač zjevně bylo rozhodováno usnesením). V jejím rámci především namítl, že nebylo obecnými soudy řádně rozhodnuto o jím vznesené námitce podjatosti vůči soudu (soudcům) I. stupně, který věc projednával. Námitku podjatosti pokládá za relevantní s tím, že lze mít pochybnosti o nezaujatosti příslušného předsedy senátu, který se vyjadřoval v tisku v době, kdy předmětná trestní věc byla projednávána, což vzbuzuje pochybnost o jeho objektivitě a nestrannosti, a to bez ohledu na to, zda citace výroků, které byly v tisku publikovány odpovídá skutečnému vyjádření soudce. V tomto směru poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 14/200. Poukázal i na to, že o takto vznesené námitce rozhodl soud I. stupně tak, že se necítí být ve věci vyloučen z rozhodování. Ke stížnosti podané stěžovatelem o věci rozhodoval nadřízený soud, který ji zamítl, jako opožděně podanou. V této souvislosti však stěžovatel uvedl, že předmětnou stížnost podal ihned do protokolu o hlavním líčení v jehož rámci soud I. stupně o vznesené námitce rozhodl, kteroužto skutečnost odvolací soud zjevně přehlédl. Dále má za to, že již od počátku přípravného řízení ve své trestní věci měl být povinně zastoupen obhájcem, který mu měl být ustanoven z hlediska nároků na nutnou obhajobu z důvodů uvedeného v ust. §36 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr.ř.), když on sám je negramotný. Poukázal na to, že obhájce mu byl ustanoven až dne 14. 11. 1995 (§36 odst. 3 tr.ř.) a i když byly důkazy před soudem vedeny znovu, má za to, že soud vycházel i z části důkazů, které byly provedeny v počátku přípravného řízení, tedy v době kdy právně zastoupen nebyl. Poukázal i na to, že v kritické době bylo přezkoumáno soudy jeho předchozí odsouzení a rozhodnutí konečné (Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1994, sp. zn. 3 To 125/94) bylo vydáno až den poté, kdy se měl dopustit druhého ze skutků, pro které byl v označeném řízení uznán vinným. Za podstatné však pokládá i to, že v dané věci nebyly naplněny ani materiální znaky zvlášť nebezpečné recidivy, když jeho chování po propuštění na svobodu bylo velmi dobré, žil klidně a spořádaně, což bylo prokázáno i zprávami z místa bydliště. poukázal i na motiv svého činu, kterým byla výlučně žárlivost s tím, že jeho jednání nemělo závažných následků. Zdůraznil, že charakter skutků, jichž se dopustil v roce 1978 a těch z roku 1994 (mezi ním a poškozeným) je zcela neporovnatelný. Konečně vznesl výhrady i vůči znaleckému posudku z oboru soudního lékařství, který se zabýval schopností stěžovatele (s ohledem na jeho zdravotní stav) vůbec soudem shledaným způsobem poškozeného napadnout. Uzavřel, že obecné soudy neobjasnily skutečnosti svědčící také v jeho prospěch a ve skutku uvedeném v bodě II. napadeného usnesení polemizoval v otázce spolupachatelství při nezjištěné existenci dalších osob, které se na útoku podílely při úvaze o vědomí součinnosti spolupachatelů. Má za to, že tyto jím označené vady řízení měly za následek přijetí jím napadeného rozhodnutí a v souhrnu vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, kdy jde o práva, jež jsou mu ústavně garantována. Krajský soud v Ústí na Labem ve svém vyjádření k obsahu podané ústavní stížnosti ze dne 16. 1. 2002 uvedl, že odkazuje na obsah svého rozhodnutí v němž jsou rozvedeny důvody, které ho vedly k zamítnutí stěžovatelem podaného odvolání. Stran uvedené námitky podjatosti vůči soudu I. stupně vznesené stěžovatelem uvedl, že je sice pravdou, že podaná stížnost proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 11. 1997 byla nesprávně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuta jako opožděná, rozhodnutí je však pravomocné a přes podaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona, nebylo tímto mimořádným opravným prostředkem zrušeno; nová námitka podjatosti pak v řízení před soudem vznesena nebyla. K podané ústavní stížnosti se vyjádřilo i Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem přípisem ze dne 28. 12. 2001 s tím, že ohledně vznesené námitky podjatosti vůči soudu I. stupně byl ve skutečnosti formálně porušen zákon, když podaná stížnost do rozhodnutí soudu I. stupně o uvedené podjatosti byla nadřízeným soudem nesprávně zamítnuta, jako podaná opožděně, přesto, že stěžovatelem byla podána do protokolu u hlavního líčení bezprostředně po vyhlášení předmětného usnesení, kterým se ve věci rozhodující senát nevyloučil z úkonů trestního řízení. Stran namítaného porušení práva na obhajobu, úvah o naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy či výhrad k hodnocení provedených důkazů odkázalo na obsah napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, se kterým se co do důvodů v něm uvedených, shoduje. Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podáním ze dne 14. 6. 2002 a účastník řízení podáním ze dne 12. 6. 2002, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a vzhledem k tomu, že ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Po zvážení uvedeného spisového materiálu, argumentace vedené stěžovatelem i vyjádření dalšího účastníka řízení a účastníka vedlejšího, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Připomíná však, že je to pouze hledisko ústavněprávní, které jako jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu zejména s obsahem hlavy páté Listiny. Stěžovatel zejména poukázal na okolnosti za kterých bylo jeho jednání posouzeno obecnými soudy v dané věci v takové míře závažnosti, že bylo shledáno, že skutků, kterými byl uznán vinným se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista za splnění podmínek vymezených ust. §41 odst. 1 tr. zák., podle kterého "pachatel, který znovu spláchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač byl již pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost". V tomto směru Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen v minulosti jednou, a to nepochybně i v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1994 (jak již uvedeno) pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Nelze však přehlédnout, že výkon trestu, který mu byl uložen a posléze zmírněn započal v roce 1978 a vykonal v roce 1990. Skutků, ve kterých byl obecnými soudy shledán také dvojnásobný pokus k ublížení na zdraví (§8/1 k §222/1 tr. zák.) se dopustil v roce 1994, tedy po šestnácti letech, kdy uplynuly čtyři roky od doby kdy ukončil výkon trestu. Nebylo, jak plyne z příslušných zpráv k jeho osobě výhrad. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatel je hodnocen znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (znalecký posudek byl podán v roce 1997) jako simplexní osobnost s podprůměrným intelektem, je negramotný, i když je schopen rozpoznat smysl a význam trestního řízení. Bez významu zajisté není ani nepochybně zjištěný motiv, který stěžovatele vedl k popsanému jednání, kdy žárlil na poškozeného, která se důvěrněji stýkal s jeho manželkou, kdy v těchto souvislostech je na místě znovu přihlédnout k jednoduché osobnosti stěžovatele. Konečně nutno připomenout, že jednání (skutky) pro které byl odsouzen zůstalo pouze ve stadiu pokusu, zajisté i z pohledu fyzických dispozic stěžovatele na straně jedné a poškozeného na straně druhé. V dané věci tak zřetelně vystupují do popředí tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které se váží obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ust. §3 tr. zák. Na místě je zejména pečlivá úvaha o tom zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu pro společnost. To i v souvislosti s dalšími okolnostmi vymezenými v souvislosti se stanovenou trestní sazbou (§33, §34 i §88/1 tr. zák). Závěr obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na kvalifikování trestné činnosti s rasantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V dané věci je na místě znovu zdůraznit dlouhou dobu, která uplynula od předchozího odsouzení (jediného), jeho celkem bezproblémové chování i komplexní hodnocení osobnosti stěžovatele, jeho osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, následků jeho jednání, jakož i motivu, způsobu jeho spáchání a také stadia, ve kterém se nacházela jeho trestná činnost. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit takto: konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3/4 tr. zák., kdy i z takového pohledu nelze dospět k závěru, že stěžovatel byl v rámci své předchozí (a jediné) kolizi s trestním zákonem osobou, která by byla dominantní či aktivní v rámci tehdy spáchané trestné činnosti. Souhrn uvedených skutečností vede Ústavní soud k přesvědčení, že v dané věci nebyly naplněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy v rámci jím spáchaných trestných činů. Na margo věci nutno uvést, že odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů stran jimi shledaného znaku zvlášť nebezpečné recidivy je pouze formální, bez zjištění a vysvětlení okolností, které je zapotřebí, z pohledu již uvedeného, k pojmu zvlášť nebezpečné recidivy vždy vztáhnout. V důvodech označených rozhodnutí stran zvlášť nebezpečné recidivy oba soudy pouze konstatují určité skutečnosti, aniž by jakýmkoliv způsobem vysvětlily co v nich spatřují, co z nich vyplývá a co z nich také dovozují, a to zejména ke zjištěním, které bezpochyby učinily a musely být takto: známé. Nedostály tak ani zákonným nárokům na odůvodnění svých rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v §125 tr.ř., kdy nestačí zejména ani v souvislosti s úvahami o zvlášť nebezpečné recidivě pouze paušální frázovité citování zákona, nýbrž je nutné posoudit, stanovit, ale také zdůvodnit míru zvláštnosti a jedinečnosti projednávaného případu. Ve svém důsledku tak postup obecných soudů v naznačeném směru vybočil ze zákonných hledisek do té míry, že jím byl zasažen znovu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 39 Listiny a překročil tak již hranice protiústavnosti. V souvislosti s argumentací vedenou stěžovatelem je nutno ovšem odmítnout jeho námitku ohledně časových souvislostí ve vztahu k rozhodnutím o jeho předchozím odsouzení (potrestání) ke kterému prokazatelně došlo (i s ohledem na rozhodování Vrchního soudu v Praze) před tím než spáchal trestnou činnost, která se vztahuje k obsahu podané ústavní stížnosti. Stejně tak nelze souhlasit s námitkami stěžovatele ohledně způsobu a rozsahu vedeného dokazování, které bylo vedeno zákonem (trestním řádem) odpovídajícím způsobem. Obecné soudy v důvodech svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vysvětlily o jaké důkazy svá rozhodnutí opřely, proč některé z navrhovaných neprovedly, zabývaly se i přiléhavě přednesenými znaleckými posudky i vystoupeními znalců v rámci konaných hlavních líčení. Neobstojí ani námitka na porušení práva na obhajobu, neboť prokazatelně vzdor osobě stěžovatele nelze mít za nepochybné, že byly zřetelně a jednoznačně dány podmínky nutné obhajoby z hlediska ust. §36 odst. 2 tr.ř. již od počátku přípravného řízení, přihlížeje v konečném důsledku k tomu, že obhájce byl stěžovateli (a to je podstatné) ustanoven (§36/3 tr.ř.) v době, která předcházela podstatné části dále vedeného trestního řízení což i z hlediska v té době vedeného dokazování umožnilo stěžovateli i s pomocí obhájce reálně a efektivně vést svou obhajobu, jak konečně i ze spisového materiálu ve věci vedeného je zřejmé. Je skutečností, že stěžovatel v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 11. 1997 prostřednictvím své obhájkyně vznesl námitku podjatosti (návrh na vyloučení předsedy senátu a přísedících soudu I. stupně, který v jeho věci rozhodoval) z hlediska ust. §30 odst. 1 tr.ř. V tomtéž hlavním líčení (po poradě senátu) soud I. stupně prohlásil usnesení, kterým vyslovil, že předseda senátu ani přísedící podle §30 odst. 1 tr.ř. nejsou v trestní věci stěžovatele (obžalovaného) vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 403/96. Do takto vyhlášeného usnesení podal na místě, do protokolu o hlavním líčení konaném dne 3. 11. 1997 stěžovatel stížnost. Všechny tyto skutečnosti jsou pak v uvedeném protokolu (čl. 168 předmětného spisu) jednoznačně uvedeny. Obsahem vznesené námitky podjatosti bylo jeho přesvědčení, že označení soudci jeho věc neprojednávají nestranně, a to i v souvislosti s článkem publikovaným v Severočeské příloze novin Mlada fronta Dnes ze dne 8. 10. 1997, který se týkal jeho osoby tak, jako by již byl odsouzen. O podané stížnosti rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud stížnostní a ten dne 8. 12. 1997 podanou stížnost usnesením, č.j. 4 To 741/97-183, podle §148 odst. 1 písm. b) tr.ř. zamítl, jako stížnost, která byla podána opožděně. Vycházel z toho, že napadené usnesení nebylo oznámeno v přítomnosti účastníků řízení, a proto příslušnou třídenní lhůtu k jejímu podání odvodil z doby, kdy bylo napadené usnesení doručeno poštou stěžovateli a jeho právnímu zástupci, kdy z rozvedených dat tohoto doručování dovodil, že stížnost byla podána opožděně. Uvedené usnesení včetně důvodů v něm obsažených však bylo zjevně vydáno v rozporu s prokazatelným faktem, totiž s tím, že stěžovatel do něj podal stížnost do protokolu o hlavním líčení za okolností již shora uvedených a tedy včas. O takto podané stížnosti je ovšem povinností stížnostního soudu rozhodnout věcně při respektování zejména ust. §31 tr.ř., kdy při zejména zachování lhůty k podání stížnosti se nadřízený soud musí zabývat argumentací v ní uvedenou a z tohoto hlediska také rozhodnout. Účelem ustanovení obsažených v hlavě druhé, třetího oddílu trestního řádu je nepochybně upevnit důvěru účastníků řízení a nakonec i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Jestliže stížnostní soud v uvedené části trestního řízení nesprávně (nezákonně) a tedy v rozporu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem) podanou stížnost zamítl z důvodů ryze formálních, ač byly splněny podmínky pro její věcné projednání, odepřel tak v konečném důsledku právo stěžovatele na rozhodnutí v této části trestního řízení, když takové rozhodnutí nelze považovat za bezvýznamné i pro případný další postup soudů v celém trestním řízení vedeného proti stěžovateli. Z pohledu řečeného tak nelze než uzavřít, že uvedeným postupem a rozhodnutím, které z něj vzešlo porušil právo na soudní ochranu vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když zejména i nestrannost soudu musí být vždy zřetelně a nepochybně zajištěna. Současně je nutné zdůraznit, že rozhodování o podjatosti soudu (soudů) je rozhodováním, které je v rámci řízení vedeného před obecnými soudy relativně samostatné, samozřejmě s důsledky, které z takového rozhodování mohou vzejít a které přirozeně mohou mít výrazná dopad na další průběh soudního řízení, a to jakkoliv. Jinak řečeno, podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách, které upravují buď průběh či způsob řízení, nebo v otázkách, které s věcí samotnou souvisí, nicméně, které na vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv, pokud jím obecné soudy nerozhodují právě o meritu věci; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou usnesení mohou mít (a zpravidla mívají) pro obžalovaného ať procesní nebo jiné, nikoli zanedbatelné důsledky. V případech tohoto druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí dává zákon výraz tím, že proti němu připouští opravný prostředek závažnost (tedy např. právě v rozhodnutí o námitce podjatosti soudu - §30, §31 tr.ř.). S ohledem na uvedené je na místě připomenout ust. §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ÚS, podle kterého je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Úmluvy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, kdy tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon o ochraně práva poskytuje. Zmíněným posledním prostředkem v dané věci, který navrhovatel využil byla právě jeho stížnost k odvolacímu soudu. Předmětná lhůta pak s poukazem na uvedené začala navrhovateli plynout ode dne doručení zmíněného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tedy dnem 8. 12. 1997. Ve stanovené lhůtě vymezené tímto datem však navrhovatel ústavní stížnost prokazatelně nepodal a své námitky uplatnil až v rámci ústavní stížnosti, kterou podal dne 6. 12. 2001, tedy zjevně po lhůtě vymezené zák. o ÚS pro podání ústavní stížnosti. V dalším řízení před obecnými soudy už námitku podjatosti navrhovatel nevznesl. Přes shora konstatované pochybení odvolacího soudu, jak již rozvedeno, nezbylo Ústavnímu soudu než s poukazem na uvedené v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než jak již uvedeno v podstatné části podané ústavní stížnosti vyhovět a z hlediska ust. §82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí zrušit, když shledal, že jeho vydáním a postupem, který mu předcházel bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu z hlediska již uvedeného čl. 36 odst. 1, ale i čl. 39 Listiny. Ze stejných důvodů zrušil i rozhodnutí soudu I. stupně, přihlížeje i k zásadám procesní ekonomie. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 11. července 2002