ECLI:CZ:US:2006:3.US.707.04
sp. zn. III. ÚS 707/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti MUDr. M.H., zastoupené advokátkou JUDr. I.Č.P., Ph.D., proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2004 čj. 39 Co 446/03-321 ve věci samé, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004 čj. 39 Co 446/03-321, a to v rozsahu výroků ve věci samé, kterými byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Stěžovatelka tvrdí, že výroky rozsudku ve věci samé byla porušena ústavně chráněná práva a svobody její i jejího nezletilého syna T.H., (dále jen "nezletilý"), a to ve smyslu čl. 3 odst. 2, odst. 3, čl. 12, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., (dále jen "Úmluva"), čl. 32 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně jeho zjištění, že nejsou dány předpoklady pro stěžovatelkou požadovaný zákaz styku nezletilého s jeho otcem, neboť nebyly zjištěny žádné závažné skutečnosti, které by takový zákaz odůvodňovaly. Tvrdí, že odvolací soud porušil právo nezletilého na soudní ochranu, neboť při svém rozhodování údajně nevzal v úvahu výsledky provedeného dokazování, zejména závěr znaleckého posudku znalkyně PhDr. N.M. v tom smyslu, že otec nezletilého - MUDr. H., by neměl v současné době trvat na uskutečnění styku s nezletilým, neboť u nezletilého by hrozil rozvoj neurotických obtíží.
Podle názoru stěžovatelky obecné soudy nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav, neboť nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování o výslech MUDr. D., psychiatričky, v jejíž lékařské péči je nezletilý a v odůvodnění rozhodnutí důvod odmítnutí neuvedly, stejně jako se prý obecné soudy nevypořádaly i s dalšími stěžovatelkou předloženými listinnými důkazy. Takový procesní postup obecných soudů stěžovatelka označuje za porušení svého práva na spravedlivý proces.
Za porušení práva nezletilého vyjádřit se k věcem, které se ho dotýkají (ve smyslu čl. 12 Úmluvy) považuje stěžovatelka skutečnost, že odvolací soud údajně nevzal v úvahu negativní stanovisko nezletilého ke styku s otcem a v této souvislosti poukázal jen na nedostatek objektivních důvodů, které by styku nezletilého s otcem bránily. Stěžovatelka připouští, že sice odvolací soud zčásti jejímu odvolání vyhověl, má však zato, že tento soud nevzal dostatečně v úvahu již výše zmíněné závěry znaleckého posudku o možnosti, resp. míře "vysoké pravděpodobnosti" rozvoje neurotických obtíží u nezletilého, které by mohly mít dlouhodobé, případně nevratné následky na jeho psychickém vývoji. Právě taková možnost měla prý být pro odvolací soud dostatečným důvodem k vyhovění jejímu návrhu, neboť zájem na zdárném vývoji nezletilého má v takovém případě vyšší hodnotou, než právo otce na pravidelný styk s nezletilým. Jestliže otec nezletilého i přes doporučení a závěry znalkyně trvá na dalším styku s nezletilým, lze prý takové jednání považovat za porušení čl. 18 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelka dále vyjadřuje svůj nesouhlas s jí uloženou povinností motivovat nezletilého ke změně jeho dosavadního negativního postoje k otci a zdůrazňuje, že ve věku 12 let je u nezletilého již dostatečně jasně vyvinut vlastní názor a postoj k otci, který je podložen jeho vlastními zápornými zkušenostmi, takže přesvědčování o opaku by podle mínění stěžovatelky jen vedlo k nedůvěře k ní jako k matce. V tomto směru považuje rozsudek odvolacího soudu za porušení čl. 32 odst. 5 Listiny, které dává rodičům pečujícím o děti právo na pomoc státu, jakož i čl. 10 Listiny na zachování lidské důstojnosti a osobní cti.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 P 101/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Ve věci úpravy výchovy, výživy a styku s nezletilým, a to jak v době před, tak i po rozvodu manželství jeho rodičů, rozhodoval jako věcně a místně příslušný soud nejprve Obvodní soud pro Prahu 4, který rozsudkem ze dne 11. 6. 1999 sp. zn. 14 Nc 2308/98 svěřil nezletilého do péče stěžovatelky, a otci uložil povinnost přispívat na jeho výživu zde specifikovanou částkou. Spolu s běžným výživným bylo otci uloženo splácet v pravidelných měsíčních splátkách i nedoplatek na výživném. Tímto rozsudkem byl upraven styk nezletilého s otcem tak, že otec byl oprávněn se s nezletilým stýkat ve stanovené době. V řízení o předmětném návrhu stěžovatelka uvedla, že ke styku nezletilého s otcem nemá výhrady, neboť nezletilý ho obdivuje.
Na čl. 96 spisu je založen návrh stěžovatelky (ze dne 19. 10. 2000) na zákaz styku otce s nezletilým spolu s návrhem na vydání předběžného opatření stejného obsahu s odůvodněním, že nezletilý po vyšetření u školní psycholožky je léčen MUDr. J.D., psychiatričkou, neboť bylo zjištěno, že je traumatizován a zatěžován problémy svých rodičů spojenými s jejich rozchodem. K těmto vlivům mělo podle stěžovatelky docházet v době, kdy si nezletilého přebíral do své péče jeho otec. Na čl. 126, v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým, otec nezletilého zdůrazňuje, že nezletilého posledních sedm měsíců neviděl, neboť stěžovatelka mu nezletilého odmítá vydat. Poté, co byla místní příslušnost v projednávané věci přenesena na Obvodní soud pro Prahu 10 z důvodu změny pobytu stěžovatelky a nezletilého, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 4. 10. 2001 sp. zn. 25 P 101/2001 zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření o zákazu styku nezletilého s otcem (na čl. 159). Důvodem bylo zjištění, že lékařská zpráva lékařky nezletilého - MUDr. D., byla vyžádána stěžovatelkou, aniž byl otec nezletilého k takovému vyšetření jakkoli kontaktován. Z tohoto důvodu nemohou být předmětné závěry podle názoru soudu prvního stupně posouzeny jako objektivní a postačující pro tak závažný zásah do práv rodiče.
Přes nesouhlas stěžovatelky, která požadovala k vypracování znaleckého posudku na nezletilého pouze znalce z oboru psychiatrie, byla ustanovena soudem prvního stupně jako znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie PhDr. N.M., která ve svém znaleckém posudku ze dne 19. 2. 2003 (na čl. 209-236) dospěla k závěru, že oba rodiče jsou schopni nezletilého vychovávat; jednoznačně pozitivní vztah a reakce u nezletilého existují jen vůči partnerovi stěžovatelky. Nezletilý je podle znaleckého zkoumání nadprůměrně inteligentní, citlivý, ale současně citově zranitelný. Ve vztahu ke stěžovatelce jsou postoje nezletilého složitější, ne vždy kladné, přičemž pozitivní vztahy mají klesající tendenci. Vztahy nezletilého k otci shledala znalkyně jako jednoznačně negativní. Přes naprostou neochotu nezletilého, která v závislosti na čase vzrůstá, a to přesto, že se nezletilý s otcem nestýká, znalkyně dospěla k závěru, že otec není pro nezletilého jediným stresujícím faktorem, který takový negativná postoj vyvolává. Po zvážení všech okolností a po konzultaci s psychiatrem doporučila, nenutit nezletilého do pravidelného styku s otcem.
Znalkyně byla rovněž slyšena u jednání soudu prvního stupně s tím, že stěžovatelka měla možnost jí klást k vypracovanému znaleckému posudku otázky.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 5. 2003 čj. 25 P 101/2001-302 bylo rozhodnuto o právu otce stýkat se s nezletilým vždy v každém sudém kalendářním týdnu v roce, v pátek v době od 15.00 hod. do 17.00 hod., a to po dobu prvních tří měsíců od právní moci rozsudku. Styk měl být realizován v zařízení F. bez přítomnosti stěžovatelky. Počínaje čtvrtým měsícem trvání styku měl otec právo se stýkat s nezletilým každý první celý víkend v měsíci v určenou dobu.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel zejména ze závěrů znaleckého posudku a konstatoval, že možnost, že chování otce je jediným důvodem pro naprosto negativní postoj nezletilého ke stykům s otcem, je malá. Protože vztah nezletilého k otci se zhoršuje bez konkrétních příčinných souvislostí, neboť on sám žádné kontakty s otcem již téměř tři roky nemá, jde, podle názoru soudu prvního stupně, zřejmě o přebírání postojů a obav stěžovatelky, které ho v tomto směru (byť nevědomky) ovlivňují.
V otázce styku nezletilého s otcem soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že přes velmi konfliktní vztahy rodičů nezletilého po jejich rozchodu, nebyl mezi nimi nikdy zásadní rozpor v tom, zda se nezletilý s otcem má či bude stýkat. Soud prvního stupně zdůraznil, že stěžovatelka k návrhu na zákaz styku nezletilého s otcem přistoupila poté, co mezi rodiči nezletilého docházelo k vážným konfliktům ohledně dělení jejich společného majetku, do nichž byl nezletilý zcela nevhodným a nezodpovědným způsobem oběma rodiči zatahován, přičemž tyto konflikty byly důvodem vzniku posttraumatické stresové poruchy u nezletilého. Ta však v současné době nebyla u nezletilého diagnostikována.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004 čj. 39 Co 446/03-321 se zjišťuje, že na základě odvolání stěžovatelky byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé tak, že "otec je oprávněn se s nezletilým stýkat každou první sobotu v měsíci v době od 9.00 hod. do 18.00 hod., počínaje dnem právní moci rozsudku a otec je oprávněn a povinen převzít nezletilého v místě bydliště matky a zde ho po jeho skončení předat, přičemž stěžovatelka je oprávněna a povinna nezletilého na styk řádně připravit, otci ho ke styku předat a po ukončení styku převzít".
Ve výrocích o nákladech státu a ve vztahu mezi účastníky navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V této části nebyl rozsudek odvolacího soudu stěžovatelkou napaden, neboť v době podání ústavní stížnosti i rozhodování Ústavního soudu o ní nebyl dosud tento výrok pravomocný.
Odvolací soud doplnil dokazování o výslech nezletilého a konstatoval, že odvolání stěžovatelky shledal částečně důvodným. S odkazem na ustanovení §27 odst. 2, odst. 3 zákona o rodině odvolací soud zdůraznil, že omezení, resp. zákaz styku nezletilého s rodičem jsou zvláštním druhem omezení rodičovských práv v případě, že je ohroženo tělesné nebo duševní zdraví dítěte.
Zásadním kritériem pro takový zásah je vždy zájem dítěte, které má právo se k takovému návrhu v soudním řízení vyjádřit. Závěr soudu prvního stupně, že ve věci nebyly zjištěny důvody tak závažného charakteru, které by vylučovaly styk nezletilého s otcem i v omezeném rozsahu, odvolací soud podpořil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však s přihlédnutím k vyjádřením nezletilého dospěl k závěru, že s ohledem na dlouho neuskutečněný styk otce s nezletilým je vhodnější postupovat co nejšetrněji; k tomu by měl přispět omezený styk za předpokladu, že otec nezletilého mu takto upravený styk svým chováním a přístupem umožní zvládnout.
V závěru odvolací soud zdůraznil, že pokud bude styk otce s nezletilým po omezenou dobu bez problémů realizován, a bude to v zájmu nezletilého, může být podán návrh na jeho rozšíření.
III.
Po takto provedené rekapitulaci obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 25 P 101/2001 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud považuje za vhodné z hlediska úplnosti posouzení uvést, že bylo ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádáno vyjádření k projednávané ústavní stížnosti, a to jak od Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, tak i od Obvodního soudu pro Prahu 10 jako vedlejšího účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že obsah těchto vyjádření nepřinesl žádné nové, z hlediska ústavnosti relevantní skutečnosti, nebyl jejich obsah zahrnut do odůvodnění tohoto rozhodnutí a předmětná vyjádření nebyla zaslána stěžovatelce k replice.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy, konkrétně odvolací soud, v dostatečné míře při svém rozhodování nepřihlédly k jednoznačně negativnímu postoji nezletilého ke styku s otcem, přičemž tento postoj do jisté míry odpovídá i závěrům znaleckého posudku, který připouští možnost rozvoje neurotických obtíží u nezletilého v případě, že bude ke styku s otcem nucen.
Za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatelka označila postup obecných soudů, které odmítly provést jí navržené listinné důkazy (lékařské zprávy o vyšetření nezletilého) s tím, že jsou neobjektivní.
Stěžovatelka se, jak je ostatně patrno z obsahu ústavní stížnosti, dovolává v prvé řadě porušení práv nezletilého vyplývající z Úmluvy. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že při posuzování a rozhodování ve všech záležitostech týkajících se nezletilého, je prvotním hlediskem jeho zájem a blaho (ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy). Tato tzv. participační práva dítěte jsou ve vztahu k jeho rodičům vyjádřena jak v ustanovení §31 odst. 2 zákona o rodině, tak i v čl. 12 Úmluvy. V této souvislosti je však třeba připomenout, že i když právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým, resp. v projednávané věci obecným soudům, které musí korigovat představy i názory nezletilého o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. Obecné soudy ve smyslu ustanovení §100 odst. 3 občanského soudního řádu tedy vyslechnou nezletilého, ale k názoru nezletilého přihlíží právě s ohledem na věk, rozumovou a citovou vyspělost nezletilého.
Stěžejním předpokladem pro rozhodnutí soudu o tom, zda umožnění styku otce s nezletilým v přiměřené míře je či není v zájmu nezletilého, je v zásadně odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Ve věci je tedy nezbytné získat takové objektivní poklady a poznatky, které při rozhodování obecným soudům umožní dosáhnout spravedlivé rovnováhy (ve smyslu čl. 8 Úmluvy) mezi zájmy nezletilého na straně jedné a jeho rodičů na straně druhé, případně nezletilého, stěžovatelky a otce. Tento úkol obecné soudy v projednávané věci splnily. Obecné soudy správně, vědomy si výjimečnosti a závažnosti navrhovaného zásahu do rodičovských práv, přihlédly jak k výsledkům znaleckého zkoumání a ke stanovisku nezletilého, tak důsledným dodržením zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu vyhodnotily rozpor mezi doporučením znalců nenutit nezletilého do pravidelných kontaktů s otcem na straně jedné a na druhé straně s vyjádřením znalkyně, že úplný zákaz styku nezletilého s otcem by do budoucna nijak neřešil možnost korekce narůstajícího negativního postoje nezletilého k otci na základě vlastních zkušeností s ním, které by nebyly jen postoji převzatými či sdílenými jinými osobami, např. novou rodinou nezletilého. Odvolací soud po doplnění dokazování o výslech nezletilého zvažoval i hledisko nezletilého k projednávané věci. Výsledný závěr, kterým odvolací soud částečně přisvědčil námitkám stěžovatelky a omezil styk nezletilého s otcem na jakousi minimální "testovací mez", odpovídá skutkovým zjištěním obsaženým v předmětném spise Obvodního soudu pro Prahu 10.
Tomuto postupu obecných soudů nelze cokoli vytknout.
K tomuto zjištění dospěl Ústavní soud i pod zorným úhlem své dosavadní rozhodovací činnosti, při níž vychází z principu, že je nezbytné respektovat nezávislou rozhodovací činnost obecných soudů, která vyplývá přímo z Ústavy. Protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, ve smyslu jemu ústavně vymezených pravomocí, a není tedy součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší mu přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů, pokud nejsou dotčena základní práva a svobody.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by obecné soudy porušily právo na soudní ochranu a spravedlivý proces tím, že odmítly provést jí navrhované důkazy. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jaké důvody ho vedly k odmítnutí návrhů stěžovatelky na doplnění dokazování listinnými důkazy a svědeckou výpovědí. Nejedná se tedy o porušení základních práv a svobod, pokud obecné soudy neprovedou všechny navrhované důkazy a tento procesní postup zákonu odpovídajícím způsobem odůvodní, jak tomu bylo i v projednávané věci.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu