ECLI:CZ:US:2001:3.US.723.2000
sp. zn. III. ÚS 723/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu K. J., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Finančního úřadu v Jilemnici, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem označeným jako ústavní stížnost domáhala. aby Ústavní soud přikázal Finačnímu úřadu v Jilemnici, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti dodatečného platebního výměru k č. 960000119, č.j. 7/174/96/PV, ze dne 25.3.1996. V návrhu uvedla, že dne 9.12.1999 požádala Finanční úřad v Jilemnici o ověření splnění podmínek neplatnosti uvedeného dodatečného platebního výměru. Adresát na její žádost reagoval dne 23.12.1999 sdělením, č.j. 46828/99. Stěžovatelka vedla s Finančním úřadem v Jilemnici další korespondenci, z jejíhož obsahu opakovaně vyplývá, že správce daně neshledal žádné důvody, které by vedly k vydání rozhodnutí o ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru. Stěžovatelka podala dne 3.10.2000 opakovanou žádost o ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, na níž správce daně odpověděl, že neshledal žádné důvody, které by vedly k ověření neplatnosti rozhodnutí.
Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci se stěžovatelka domáhá zahájení řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti a namítá, že Finanční úřad v Jilemnici odmítá ve věci vydat rozhodnutí. Z přiložených podkladů je patrné, že již sdělením ze dne 23.12.1999 jí správce daně oznámil, že její žádosti nelze vyhovět. Aniž by se Ústavní soud zabýval věcným posouzením podmínek pro rozhodnutí o ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru, včetně lhůty, je nucen konstatovat, že tvrzený zásah nastal již doručením sdělení ze dne 23.12.1999, přičemž toho dne započala běžet i lhůta k podání ústavní stížnosti. Doklad o dni jeho doručení již Ústavní soud nevyžadoval, protože z reakce stěžovatelky je patrné, že k doručení došlo před 4.1.2000; je tudíž evidentní, že lhůta uplynula několik měsíců před podáním stížnosti. Opakovanou žádost z 3.10.2000 hodnotí Ústavní soud pouze jako účelový úkon stěžovatelky směřující ke znovuvytvoření podmínek pro podání návrhu.
Podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podmínky citovaného ustanovení jsou splněny, neboť návrh byl podán po uplynutí lhůty vymezené šedesátidenní lhůty. Za tohoto stavu věcí nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle citovaného ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. 1. 2001
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj