ECLI:CZ:US:2007:3.US.731.06
sp. zn. III. ÚS 731/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ICB, a. s., se sídlem v Tišnově, Malhostovice 230, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou v Brně, Štefánikova 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006, čj. 32 Odo 495/2004-120, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2003, čj. 7 Cmo 594/2001-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatelka výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo rovnosti a právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Mezi stěžovatelkou (resp. právním předchůdcem stěžovatelky) jako zhotovitelem a společností LOYOLA, akciová společnost, jako objednatelem (dále jen "objednatel"), byla uzavřena smlouva o dílo na vyhotovení reklamních materiálů. Objednatel převzal předmět smlouvy. Dohodnutou cenu objednatel nezaplatil a dne 19. 2. 1998 uplatnil u stěžovatelky vady. Dne 20. 3. 1998 stěžovatelka sdělila objednateli, že reklamaci pro neopodstatněnost a opožděnost neuznává a vyzvala jej k zaplacení dohodnuté ceny.
Stěžovatelka podala dne 6. 5. 1998 žalobu o zaplacení dohodnuté ceny s příslušenstvím. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 3. 2001, čj. 15 Cm 367/98-67, tak, že žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka plnila v souladu se smlouvou (§554 odst. 1 obchodního zákoníku), objednatel předmět plnění převzal a stěžovatelce vzniklo právo na zaplacení dohodnuté ceny (§546 odst. 1 obchodního zákoníku). Bez významu proto zůstává tvrzení objednatele, že u stěžovatelky reklamoval vady, a proto cenu nezaplatil.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podal objednatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, čj. 7 Cmo 594/2001-105, tak, že s odkazem na §132 občanského soudního řádu prvostupňový rozsudek změnil a žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka smlouvu řádně neplnila, a proto jí nevznikl nárok na zaplacení ceny za dílo (§536 odst. 1 obchodního zákoníku). Uvedl, že z textové části materiálu i z předložených nekvalitních fotografií jasně vyplývá zadávaná obsahová náplň propagačního materiálu (identifikace sportovišť), od které se stěžovatelka neměla odklonit. Jako profesionálka v oblasti propagace si také musela být vědoma následků použití záběrů objektů, k nimž objednatel nedisponoval žádnými právy.
Proti odvolacímu rozsudku podala stěžovatelka dovolání, ve kterém uvedla, že vady díla nebyly oznámeny včas a objednateli proto nemohlo být přiznáno právo z odpovědnosti za vady (§562 odst. 2 obchodního zákoníku). Dle stěžovatelky dále objednatel v rozporu s §436 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku neprovedl volbu nároku z odpovědnosti za vady. Třetí námitka stěžovatelky směřovala proti závěru, že nebylo plněno podle smlouvy, neboť podle stěžovatelky z neurčitých novinových výstřižků, výpovědí, ani z povahy věci nevyplývalo, které sportoviště mělo být vyfotografováno. Rozsudkem dovolacího soudu ze dne 30. 5. 2006, čj. 32 Odo 495/2004-120, bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud poukázal na §324 odst. 1 a 3, §548 odst. 1, §554 odst. 1, §560 odst. 1 obchodního zákoníku. Ztotožnil se s argumentací odvolacího soudu. Uvedl, že provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě, přičemž vady brání užívání díla. Stěžovatelka tak nesplnila povinnost provést dílo, která spočívá v jeho řádném ukončení a předání. Takové dílo nelze považovat za řádně ukončené, a to ani když je objednatel převezme. Právo na zaplacení ceny tedy nevzniklo (zde uvedl odkaz na jeho rozhodnutí ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001). Dodal, že zaplacení ceny bylo vázáno na řádné ukončení díla, nikoliv např. jen na předání díla.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výkladem §554 odst. 1 a §548 bez souvislosti s §560 an. obchodního zákoníku bylo porušeno její právo rovnosti, a popřením smyslu §560 an. obchodního zákoníku bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka namítla, že úprava smlouvy o dílo neobsahuje zakotvení splatnosti ceny. Je proto třeba dle analogie legis použít §450 obchodního zákoníku vztahující se ke kupní smlouvě.
Stěžovatelka také namítla, že nelze postupovat tak, že pokud dílo má vadu, nemá zhotovitel nárok na zaplacení ceny. Vady mohou v různé míře bránit užívání díla a tomu odpovídají nároky z vad díla dle §560 obchodního zákoníku. Mezi neprovedením díla a vadami díla existuje rozdíl v míře vad, kdy neprovedené dílo není vůbec schopné předání, zatímco vadné dílo je dílo předané, avšak vykazující vady do jisté míry bránící předpokládanému užívání. Řádným ukončením je třeba rozumět stav, kdy je dílo hotovo jako funkční celek a připraveno k předání, resp. kdy bez ohledu na vady objednatel dílo převezme a mezi stranami není sporu o tom, že jde o plnění z určité smlouvy. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že Nejvyšší soud, výkladem uvedeným v odůvodnění jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 11/2001, váže zaplacení ceny na nejistou podmínku neprojevení se vady, resp. nenamítnutí vady ze strany objednatele, a otevírá prostor pro účelová jednání s cílem znemožnit zhotovitelům vymožení ceny za dílo. Rozpor tohoto výkladu s principem rovnosti účastníků smluvních vztahů se projevil právě v dané věci, kdy se jednalo o vadu zjevnou, kterou však objednatel uplatnil až po zmeškání všech lhůt dle §560 an. obchodního zákoníku, a to poté, co v mezidobí předmět díla již užíval. Dle stěžovatelky nelze u takové interpretace ani spolehlivě odpovědět na otázku, kdy je již zřejmé, že dílo nevykazuje žádné vady, neboť skrytá vada se může projevit prakticky kdykoliv.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitce stěžovatelky, že v ustanoveních, týkajících se smlouvy o dílo, není úprava vzniku nároku na zaplacení ceny za dílo, nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z §548 odst. 1 obchodního zákoníku jednoznačně vyplývá, že nárok na zaplacení ceny je vázán na provedení díla. Jedná se však o úpravu dispozitivní, proto se od ní účastníci právního vztahu mohou odchýlit. Pokud tak neučiní, je třeba aplikovat §548 odst. 1 obchodního zákoníku a není tu tedy důvod pro použití analogie. Ústavní soud také dodává, že stěžovatelka tuto námitku nevznesla v předchozím řízení a v rozporu se zásadou subsidiarity ji uvádí až v ústavní stížnosti.
Ohledně druhé námitky Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, pokud současně shledá porušení ústavně zaručených práv a svobod. K takovému porušení dojde, pokud je norma jednoduchého práva porušena v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) nebo pokud je její interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V daném případě však Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv neshledal.
V předchozích řízeních byl spor o to, zda stěžovatelka splnila svůj závazek provést dílo dle smlouvy, resp. zda dílo bylo provedeno bez vad. V ústavní stížnosti stěžovatelka naproti tomu argumentuje tím, že soudy měly rozlišovat mezi vadami díla a neprovedením díla (řádným neukončením díla). Stěžovatelka tedy již nezpochybňuje závěry o vadnosti díla, ale uvádí, že i při vadách díla se jedná o dílo provedené (řádně ukončené) a vzniká tak nárok na zaplacení ceny díla. Současně uvádí vlastní definice toho, co je "řádné ukončení", "neprovedené dílo" a "vadné dílo". I v tomto případě tedy stěžovatelka, v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, uvádí jinou argumentaci než v předchozích řízeních. Ústavní soud se přesto námitkou zabýval, a má za to, že výklad příslušných ustanovení obchodního zákoníku, provedený odvolacím a dovolacím soudem, je v souladu s obsahem a smyslem daných ustanovení a nevychyluje se ani z ústavních kautel. Ústavní soud musí upozornit, že přísnost kladenou na zhotovitele, spočívající v tom, že dílo má být provedeno bezvadně, nezaložil Nejvyšší soud svým výkladem (jak uvádí stěžovatelka), nýbrž zákonodárce tím, že koncipoval úpravu smlouvy o dílo v obchodním zákoníku odlišně od předchozího zákoníku hospodářského (přísnost požadavků kladených na zhotovitele, který má při provádění díla postupovat s odbornou péčí, se projevuje také v jiných ustanoveních úpravy smlouvy o dílo). Zatímco dle hospodářského zákoníku vznikl nárok na zaplacení ceny i přes vady díla, dle obchodního zákoníku vadné plnění není plněním řádným, resp. řádně ukončeným. Ex lege pak v takovém případě dochází ke změně obsahu závazku (§324 odst. 3 obchodního zákoníku). Definice, které stěžovatelka uvádí, jsou odlišné od definic zavedených obchodním zákoníkem a představují tak jiné pojetí. I z hlediska pojetí uvedeného stěžovatelkou však Ústavní soud dodává, že zatímco stěžovatelka ve své argumentaci operuje s možností skryté vady a drobné vady, kdy tato by (dle stěžovatelky) neměla ovlivnit zaplacení ceny, v jejím případě se naopak jedná o vadu zjevnou, kdy stěžovatelka neprováděla dílo s odbornou péčí, a která absolutně brání užívání díla (tj. nejde např. o vadu kosmetickou).
Ústavní soud má také za to, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, zjištěné skutečnosti hodnotily v souladu s §132 občanského soudního řádu a své právní závěry řádně odůvodnily. V jejich rozhodování tedy Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007