ECLI:CZ:US:2003:3.US.738.02
sp. zn. III. ÚS 738/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů M. Ž. a Č. Ž., oba právně zastoupeni JUDr. P. V., advokátem, proti usnesení Krajského osudu v Plzni ze dne 7. 3. 1997, čj. 10 Co 122/97-105, rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 6. 1996, čj. 11 C 25/94-82 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 10. 1998, čj. 11 C 25/94-131, spojeném s návrhem na zrušení §49 odst. 1 věta prvá občanského osudního řádu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2003, domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 1997, čj. 10 Co 122/97-105, rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 6. 1996, čj. 11 C 25/94-82 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 10. 1998, čj. 11 C 25/94-131. Návrh byl spojen s návrhem na zrušení §49 odst. 1 věta prvá občanského osudního řádu.
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp.zn. 11 C 25/94, který si vyžádal, zjistil, že navrhovatelé podali dne 29. 9. 1993 žalobu proti Pozemkovému fondu ČR, A. L. a M. C. o neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13. 6. 1996, čj. 11 C 25/94-82 žalobu zamítl. Rozsudek byl doručen dne 9. 7. 1996 právnímu zástupci navrhovatelů JUDr. V. J. Dne 6. 8. 1996 napadli uvedený rozsudek navrhovatelé odvoláním. Protože si byli vědomi skutečnosti, že odvolání je podáno opožděně, dne 13. 8. 1996 požádali soud o prominutí zmeškání lhůty, které Okresní soud v Karlových Varech dne 18. 12. 1996 usnesením, čj. 11 C 25/94-95, zamítl s odůvodněním, že důvodem pozdního podání odvolání bylo opomenutí právního zástupce žalobců. Toto usnesení napadli navrhovatelé odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni dne 28. 2. 1997 usnesením čj. 10 Co 144/97-101 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. Dne 7. 3. 1997 pak Krajský soud v Plzni usnesením čj. 10 Co 122/97-105 odmítl odvolání žalobců jako opožděné a ve výroku o nákladech řízení rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Karlových Varech, usnesením ze dne 1. 7. 1997, čj. 11 C 25/94-112, určil žalobcům povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou náklady řízení. Na základě odvolání žalobců pak Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 3. 1998, čj. 10 Co 557/97-123, napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 6. 10. 1998, čj. 11 C 25/94-131, znovu určil povinnost žalobců zaplatit rukou společnou a nerozdílnou náklady řízení. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatelů dne 15. 10. 1998, nebylo napadeno odvoláním a nabylo právní moci 31. 10. 1998.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 1997, čj. 10 Co 122/97-105, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 6. 1996, čj. 11 C 25/94-82 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 10. 1998, čj. 11 C 25/94-131, napadli žalobci (ústavní stěžovatelé) ústavní stížností, v níž uvedli, že postupem Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp.zn. 11 C 25/94, kdy soud doručil rozhodnutí toliko právnímu zástupci, bylo zasaženo do jejich základních práv daných čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s uvedeným názorem stěžovatelů na protiústavnost potupu soudů, požadovali zrušení §49 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu.
Podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 1997, čj. 10 Co 122/97-105, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 6. 1996, čj. 11 C 25/94-82, bylo ústavní stížností napadeno po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
K meritu věci pak Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že Okresní soud v Karlových Varech nikterak nepochybil, jestliže rozsudek doručoval toliko právnímu zástupci žalobců, neboť tento právní zástupce měl příslušnou procesní plnou moc. Jestliže právní zástupce podal opožděné odvolání a při žádosti o prominutí zmeškání lhůty neprokázal existenci omluvitelného důvodu, jak se stalo v souzeném případě, soud nemohl než žádost o prominutí zmeškání lhůty zamítnout. Pokud dojde k chybě v komunikaci mezi právním zástupcem a účastníky, nelze to přičítat k tíži soudu.
V případě napadeného usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 10. 1998, čj. 11 C 25/94-131, ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatelé nevyužili všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, neboť toto usnesení nenapadli odvoláním. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh týkající se tohoto usnesení, podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §49 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2003