ECLI:CZ:US:2008:3.US.765.08.1
sp. zn. III. ÚS 765/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, č.j. 12 Cmo 510/2007-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným usnesením vrchního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a aby v důsledku toho toto rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci o nařízení předběžného opatření, zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2007, č.j. 2 Nc 1100/2007-65, k návrhu stěžovatelky nařídil předběžné opatření, kterým vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu financí ČR uložil povinnost zdržet se uzavření smlouvy, jakož i "činění jakýchkoli úkonů směřujících k uzavírání smluv nebo vzniku jiných závazkových právních vztahů" mezi ní a třetími osobami, jejichž předmětem "budou činnosti spojené se správou finančních prostředků na financování protipovodňových opatření ze státního rozpočtu (vč. prostředků z úvěru od Evropské investiční banky) a vlastních zdrojů účastníků programů a jejich používáním na financování jednotlivých akcí programů 129 120 - Podpora prevence před povodněmi II a 129 130 - Podpora obnovy, odbahnění a rekonstrukce rybníků a výstavby vodních nádrží formou úhrad zhotovitelům při zabezpečení účelového použití prostředků na tyto akce v souladu s úvěrovou smlouvou uzavřenou s Evropskou investiční bankou a s údaji informační databáze ISPROFIN", a současně stěžovatelce uložil, aby nejpozději do 31. 10. 2007 podala u soudu žalobu proti vedlejší účastnici o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o plnění předmětu veřejné zakázky.
K odvolání vedlejší účastnice, v němž namítla i nedostatek věcné příslušnosti Městského soudu v Praze (§104a odst. 5 o. s. ř.), Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu zrušil s tím, že se věc postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu věcně příslušnému. Vrchní soud konstatoval, že předmětem následného řízení ve věci samé má být splnění povinnosti [§80 písm. b) o. s. ř. ve vazbě na §82 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb., a §286 a §289 a násl. obchodního zákoníku] ve smyslu uložení povinnosti vedlejší účastnice uzavřít smlouvu se stěžovatelkou "na plnění předmětu veřejné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách", a to v souladu s jejím rozhodnutím ze dne 21. 5. 2007. Vedlejší účastnice však není podnikatelem, uvedl odvolací soud, a proto "není dána věcná příslušnost Městského soudu v Praze, který rozhodoval jako soud prvního stupně, v obchodních věcech podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. a nejedná se ani o věcnou příslušnost v dalších obchodních věcech, upravenou výslovně v ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř."
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak byl daný spor kvalifikován z hledisek, jež upravují věcnou příslušnost okresních a krajských soudů, zakotvených zejména v ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř. Namítá, že "na žádném místě citovaného usnesení Vrchní soud v Praze neuvedl, z jakého důvodu nenahlíží na daný závazkový právní vztah jako na vztah obchodně-právní ve smyslu §261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů". Sama je názoru, že právní vztah identifikovaný "smlouvou, jejímž předmětem je veřejná zakázka Správa finančních prostředků na financování protipovodňových opatření", je závazkovým vztahem "mezi státem a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, které se týkají zabezpečování veřejných potřeb" ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák., a tudíž vztahem "obchodně-právním"; tomu odpovídá, domnívá se stěžovatelka, i "procesní" podřazení odtud vyplývajícího sporu ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., k nimž je dána věcná příslušnost krajských soudů (Městského soudu v Praze). Podle stěžovatelky by mělo být vycházeno též z účelu §9 odst. 3 o. s. ř., jímž je nepochybně soustředit "všechny obchodně-právní spory, jakožto spory často skutkově a právně velmi složité" u soudů krajských již v prvním stupni.
Stěžovatelka pak zdůvodňuje, že ústavní stížnost je přípustná přesto, že směřuje proti nemeritornímu rozhodnutí obecných soudů, a nadto proti rozhodnutí kasačnímu. Dovozuje, že zrušením nařízeného předběžného opatření vrchní soud ignoroval jeho smysl ("bezodkladně upravit poměry účastníků"), a ve svých důsledcích je "de facto reálně zmařil", čímž zasáhl do jejích práv, ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným posouzením věcné příslušnosti pak podle stěžovatelky nastolil i situaci, kdy její věc byla "odňata zákonnému soudci", což představuje rovněž porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka namítá, že právě taková její práva - nesprávným rozhodnutím o věcné nepříslušnosti městského soudu ve věci předběžného opatření - vskutku porušena byla.
Jelikož se z obsahu ústavní stížnosti podává, že jejím těžištěm je kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně.
Zákonem, který ve smyslu citovaného čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), jmenovitě jeho ustanovení §9, jehož se dovolávala stěžovatelka.
Argumentací vtělenou do ústavní stížnosti však stěžovatelka zcela míjí důvody, pro něž bylo napadené usnesení Vrchním soudem v Praze vydáno, a nezohledňuje, co je podstatné; že totiž jeho rozhodnutí není založeno na právním názoru, podle kterého vztah, jenž by vznikl uzavřením předmětné smlouvy mezi jejími účastníky, nemůže založit "vztah obchodně-právní ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák.", nýbrž že spočívá výlučně na úsudku, že tím, že vedlejší účastník "není podnikatelem", nejde o spor subsumovatelný pod ustanovení §9 odst. 3 písm. r), resp. §9 odst. 3 o. s. ř. vůbec, a věcná příslušnost krajských soudů (zde Městského soudu v Praze) tudíž není dána.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., jehož se stěžovatelka dovolává, je dána věcná příslušnost krajských soudů též ve sporech "z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.).
Podmínky "vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" ve smyslu citovaného ustanovení si stěžovatelka nevšímá, což je zřejmým argumentačním nedostatkem proto, že ustálenou soudní praxi profiluje názor, že věcná příslušnost krajských soudů (v obchodních věcech) pro spory z "dalších obchodních závazkových vztahů" je dána jen za předpokladu, že jde současně o "spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1673/2006, a mnohá další). Tím byl odstraněn výkladový problém, zda se podmínka, aby šlo o "spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" vztahuje jen ku sporům "o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení" anebo ku všem sporům "z dalších obchodních závazkových vztahů". Je pak zjevné, a to stěžovatelka zcela přehlíží, že jí odkazované ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. zakládá - toliko - pro vztahy státu (za dalších podmínek) působnost obchodního zákoníku, z čehož však nikterak neplyne, že právě (a již) tím se stát stává "podnikatelem", který v těchto vztazích jedná "při (své) podnikatelské činnosti", jak zde klíčové ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. má na mysli.
V podrobnostech lze připomenout výklad, který je předestřen v komentáři k občanskému soudnímu řádu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 39).
Že ve sporech, vycházejících ze vztahů, na které dopadá ustanovení §261 odst. 2, případně i obdobné ustanovení §262 odst. 1 obch. zák., je přijímána standardně věcná příslušnost okresních soudů [a §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. se neuplatňuje], se podává též z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež jsou jistě stěžovatelce známa, kupříkladu z rozhodnutí ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004, ze dne 26. 1. 1999, sp. 29 Cdo 2115/98 (uveřejněné pod č. 41/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 0do 619/2002 (uveřejněné pod č. 26/2004 tamtéž), ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Odon 8/96 (uveřejněné pod č. 60/1998 v časopise Soudní judikatura), ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 0do 383/2001 (uveřejněné pod č. 198/2003 tamtéž) a další.
Jestliže je tedy ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu s těmito závěry (bez ohledu na ne zcela výstižnou stručnost jeho odůvodnění) v souladu, je pak samozřejmé, že je naopak nelze kvalifikovat ani jako "extrémní vybočení" z ustáleného výkladu, resp. jako projev "libovůle" soudu (viz výše); námitky stěžovatelky vycházející z čl. 38 odst. 1 Listiny, jimiž vytýkala odnětí její věci "zákonnému soudci", a potažmo i z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou tím vypořádány (což logicky platí i o tvrzení, že vrchní soud protiústavně "zmařil" možnost "bezodkladně upravit" její poměry předběžným opatřením).
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelčiny ústavní stížnosti.
Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Pak již nebylo zapotřebí věnovat zvláštní pozornost otázce přípustnosti ústavní stížnosti (jestliže směřovala proti kasačnímu a nemeritornímu rozhodnutí), včetně otázky důsledků nevyčerpání procesních postupů podle ustanovení §104a o. s. ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu