ECLI:CZ:US:2001:3.US.766.2000
sp. zn. III. ÚS 766/2000
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. 6. 2001 v senátě o ústavní stížnosti JUDr. M. V. proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 Kzv 32/2000, ze dne 9. 11. 2000, ve spojení s usnesením vyšetřovatelky Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn. MVV-351/20-98 JAN, ze dne 2. 10. 2000, takto:
Usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn.
2 Kzv 32/2000, ze dne 9. 11. 2000 a usnesení vyšetřovatelky
Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn.
MVV-351/20-98 JAN, ze dne 2. 10. 2000, se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním
soudem ze dne 28. 12. 2000 se navrhovatel domáhá vydání nálezu,
kterým by ústavní soud zrušil usnesení Krajského státního
zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 Kzv 32/2000, ze dne 9. 11. 2000,
ve spojení s unesením vyšetřovatelky Policie ČR, Městského úřadu
vyšetřování v Brně (dále MÚV), sp. zn. MVV-351/20, ze dne 2. 10.
2000. Dále navrhl vyslovit, že obviněnému z důvodu jeho procesního
postavení nelze jako sankci za nesplnění výzvy k vydání věcí,
které by teoreticky mohly sloužit jako důkaz proti němu, uložit
pořádkovou pokutu, neboť tím by byla porušena jeho ústavní
i procesní práva a také požádal, aby vykonatelnost napadeného
rozhodnutí byla s poukazem na ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, odložena. V uvedeném postupu a vydání
napadených rozhodnutí spatřuje porušení svých základních práv
přiznaných mu čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod (dále Listina) a konečně jde i o porušení čl. 2
odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
Z obsahu spisu Policie ČR městského úřadu vyšetřování, sp.
zn. MVV 351/20-98 JAN, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl
dne 15. 8. 2000 vyzván vyšetřovatelkou MÚV v Brně k vydání věci,
a to kompletního seznamu pracovníků firmy A. R. T., s.r.o., Brno
od roku 1995 spolu s jejich pracovními smlouvami a dále účetnictví
firmy od roku 1995, a to v souvislosti s trestním řízení vedeným
proti osobě navrhovatele. Ve výzvě byl stanoven termín pro vydání
věci a obsahovala též upozornění pro případ, že výzvy neuposlechne
o možnosti uložení pořádkové pokuty až do výše 50.000,- Kč,
případně na možnost odnětí požadovaných věcí (§79 trestního
řádu). Uvedená výzva byla navrhovateli doručena dne 24. 8. 2000.
Ten na ni reagoval přípisem z téhož dne, ve kterém sdělil tento
fakt a zároveň uvedl, že požadované věci nemá ve své dispozici,
chce se poradit se svým právním zástupcem, zda některé požadované
materiály nespadají pod povinnost mlčenlivosti s tím, že se
počátkem příštího týdne jeho právní zástupce s vyšetřovatelkou
spojí a dohodne další postup. Tak se stalo přípisem právního
zástupce navrhovatele z 30. 8. 2000, ve kterém uvedl, že
s požadovanými doklady se nesetkává a tyto má ve svém držení
(kompetenci) ředitel společnosti ing. O., který by měl tedy být
k takovému úkonu vyzván. Dále polemizoval o případné nutnosti
vydat všechny požadované dokumenty, o jejich potřebném předložení
v rámci vedeného trestního řízení i s možnými dopady na porušení
obchodního tajemství firmy. Na toto vyjádření odpověděla
vyšetřovatelka přípisem, ve kterém požádala o přesné určení
adresy, na které se požadované materiály nacházejí a požádala
o doložení konkrétních věcí, ve kterých je navrhovatel vázán
mlčenlivostí. To vše znovu s upozorněním na možnost uložení
pořádkové pokuty či odnětí věci. Tento přípis byl navrhovateli
doručen dne 6. 9. 2000, jeho právnímu zástupci o dva dny dříve. Na
tento přípis odpověděl navrhovatel prostřednictvím svého právního
zástupce, který znovu odkázal na ing. O. a poukázal také opětovně
na charakter vyžadovaných materiálů z hlediska obchodního
tajemství firmy. Usnesením ze dne 2. 10. 2000, sp. zn.
MVV-351/20-98 JAN, byla navrhovateli vyšetřovatelkou MÚV Brno
uložena dle §66 odst. 1 trestního řádu (dále tř.ř.) pořádková
pokuta ve výši 25.000,- Kč. To proto, že bez dostatečné omluvy
nevyhověl výzvě dané mu vyšetřovatelkou ze dne 15. 8. 2000.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že požadované dokumenty
ve stanovené lhůtě nevydal, ani nesdělil, kde se požadované věci
nacházejí s tím, že je nevydá, neboť by došlo k vyzrazení
obchodního tajemství firmy a je vázán povinnosti mlčenlivosti,
kteroužto argumentaci na dotaz vyšetřovatelky užil opakovaně
(přípis ze dne 30. 8. 2000). Důvody uváděné navrhovatelem nebyly
(bez dalšího) shledány relevantními, a protože výzvu neuposlechl,
byla mu uložena uvedená pořádková pokuta. Proti uvedenému
rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, v rámci které uvedl, že
výzva k vydání věci mu byla doručena dne 24. 8. 2000 (tedy den
poté kdy ji měl splnit), že se řádně omluvil z nemožnosti lhůtu
splnit, požádal o její prodloužení s tím, že požadované materiály
nemá ve své dispozici a vyjádřil obavu zda některé z nich
nepodléhají povinnosti mlčenlivosti. Uvedl, že dále již
v naznačeném směru nebyl vyzýván, a to ani při svém výslechu na
MÚV v Brně konaném dne 29. 9. 2000. Přípis vyšetřovatelky ze dne
1. 9. 2000 k doplnění požadovaných informací již neobdržel, ten
byl doručen pouze jeho obhájci, který následně požadované
informace a materiály (doklady) poskytl. Poukázal také na to, že
z hlediska trestněprávních předpisů a ustálené judikatury není
obviněný - stručně řečeno - povinen shromažďovat důkazy, které by
mohly sloužit v jeho neprospěch. Odůvodnění napadeného rozhodnutí
pak označil jako nekonkrétní a zjevně účelové. O podané stížnosti
rozhodovala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství
v Brně, která ji usnesením ze dne 9. 11. 2000 pod sp. zn. 2 Kzv
32/2000 podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř., jako nedůvodnou,
zamítla. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se praví, že navrhovatel
byl opakovaně vyzván k vydání věci (materiálů), žádné z výzev
nevyhověl, nesdělil ani, kde se požadované (písemné) materiály
nacházejí. Důvodnost vyžádání materiálů byla dána, když pracovní
smlouvy zaměstnanců nebo účetnictví firmy nemohou být předmětem
obchodního tajemství. Postup vyšetřovatelky v naznačeném směru je
tak považován za správný, když šlo o zákonný prostředek k získání
dokladů důležitých pro trestní řízení; odpovídá i výši uložené
pokuty.
Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní
stížnost, ve které znovu popsal sled událostí kolem uložené
pořádkové pokuty s tím, že se na první výzvu omluvil, zaslal
následně své vyjádření, vysvětlil, že většinu požadovaných
materiálů nemá a ty že jsou v dispozici obchodního ředitele firmy
ing. O., kterého také informoval a ten je měl připravit. Vyhověl
i dodatečnému požadavku stran konkrétních spoluobviněných a znovu
sdělil, kde se požadované materiály nacházejí a na koho je
potřebné se obrátit. Dále již vyzýván nebyl, věc pokládal za
uzavřenou načež po svém výslechu (dne 29. 9. 2000 kdy využil svého
práva a odmítl vypovídat) bylo vydáno rozhodnutí o uložení
pořádkové pokuty. Poukázal na nekonkrétnost odůvodnění obou
napadených rozhodnutí, kdy nebylo bráno v potaz jeho vysvětlení
stran možností požadované doklady poskytnout, ani jeho odkazy na
osobu, která tak mohla učinit. Konečně poukázal i na problematiku
spojenou s vydáním dokladů takového charakteru požadovaných po
osobě, která je stíhána jako obviněný. V této souvislosti poukázal
na procesně právní postavení obviněného z hlediska ust. §78, §33 odst. 1 tr.ř. s analogií upravenou §92 odst. 1, §93 odst. 3
tr.ř. i s poukazem na postup dle §79 tr.ř., pro který byl v dané
chvíli již vytvořen prostor. Pořádkovou pokutou by mělo být
sankciováno protiprávní chování, kterého se však nedopustil. Ve
vydání napadených rozhodnutí spatřuje zasažení svých základních
práv obsažených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 1
a čl. 40 odst. 4 Listiny. Napadená rozhodnutí navrhl zrušit
a vyslovit obecně závěr, že obviněnému v důsledku jeho procesního
postavení nelze uložit sankci za nesplnění výzvy k vydání věci,
která by teoreticky mohla sloužit jako důkaz proti němu a konečně
požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
K věci se na žádost Ústavního soudu vyjádřilo i Krajské
státní zastupitelství v Brně. V podaném vyjádření se obsáhleji
zabývá povinností navrhovatele vydat určité doklady, které jsou
orgány činnými v trestním řízení považovány za důležité právě pro
vedení trestního řízení. K uložení pořádkové pokuty potom má zato,
že navrhovatel nevyhověl výzvě učiněné v souladu s trestním řádem,
bylo tedy možné učinit důvodný závěr, že požadované listiny má ve
svém držení, případně neučinil (ač tak mohl) opatření, aby listiny
byly vydány. S ohledem na uvedené má za to, že k namítanému
porušení základních práv navrhovatele nedošlo a podanou ústavní
stížnost navrhlo zamítnout.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní soudu se
souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho
očekávat další objasnění věci. Stěžovatel podáním ze dne 8. 6.
2001 vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, stejně
tak i účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Brně svým
podáním ze dne 5. 6. 2001. Vzhledem k tomu, že dle názoru
ústavního soudu nelze očekávat další objasnění věci, bylo od
ústního jednání upuštěno.
Z hlediska ústavněprávního, kterého zakládá ingerenci
Ústavního soudu i do rozhodování orgánů činných v trestním řízení takto:
Ústavní soud zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti
v dané věci postupovaly v rozporu i s obsahem hlavy páté Listiny
a z tohoto pohledu tak podanou ústavní stížnost shledal důvodnou.
Ustanovení §66 odst. 1 tr.ř. stanoví (mimo jiné), že kdo bez
dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které
mu byly dány podle tohoto zákona (trestního řádu), může být
i vyšetřovatelem potrestán pořádkovou pokutou do 50.000,- Kč.
Porušení stanovených podmínek (v daném případě výzva
vyšetřovatelky k vydání věci a následné neuposlechnutí příkazu
nebo nevyhovění výzvě) musí být ovšem nepochybně a jednoznačně
prokázáno a pouze v takovém případě může příslušný orgán uvažovat
o užití sankcí (pořádkové pokuty) a jedině za takto bezpečně
zjištěných podmínek (prokazatelně existujících) může zákonem
stanovenou sankci použít. Jak již ostatně konstatováno,
v projednávané věci porušení uvedených podmínek v dané věci nelze
mít za jednoznačné a nepochybné, když z uvedeného spisového
materiálu zjevně vyplývá, že požadavek vyšetřovatelky nebyl
jednoznačně odmítnut. Na užitou výzvu navrhovatel reagoval s tím,
že požadované věci ve výzvě k vydání u sebe nemá a navíc také
označil osobu, po které je na místě tyto věci vyžádat. Pouhá
obecná polemika vedená navrhovatelem v této souvislosti ohledně
toho zda se jedná či nikoli o materiály, které by mohly podléhat
mlčenlivosti na tom nic nemění a z hlediska konečného rozhodnutí
o uložení pořádkové pokuty jsou bez významu. V této souvislosti
také Ústavní soud konstatuje, že obsahem a jádrem ústavní
stížnosti bylo právě řízení o rozhodování o pořádkové pokutě,
a proto úvahami či námitkami navrhovatele o povinnosti vydat
v trestním řízení materiály, které by mohly podléhat povinnosti
mlčenlivosti se nezabýval, když tato problematika se týká již
samotného trestního řízení a dokazování v něm vedeného. Nelze tedy
než konstatovat, že zjištěné skutečnosti (skutkový stav) stran
uložené pokuty neodpovídají stanoveným podmínkám vymezeným zákonem
(trestním řádem v §66). V postupu kdy skutkovým zjištěním zjevně
neodpovídají učiněné právní závěry a rozhodnutí z nich dovozená
nelze než shledat porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny, tedy
v konečném důsledku právo, aby i v trestní věci bylo každému
zachováno právo na spravedlivý postup (proces) příslušných orgánů,
tedy postup, který musí respektovat příslušná ustanovení trestního
řádu za nezbytného souladu závěrů skutkových se závěry právními.
Proto také obě napadená rozhodnutí (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu) zrušil, když vzal v úvahu i zásady procesní
ekonomie. Přitom ještě před meritorním rozhodnutím vykonatelnost
usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 Kzv
23/200, ze dne 9. 11. 2000, svým usnesením, č.j. III. ÚS
766/2000-19, ze dne 24. 4. 2001, odložil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 21. června 2001