ECLI:CZ:US:2007:3.US.768.06
sp. zn. III. ÚS 768/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. B., t. č. ve vazební věznici, právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. 0 Nt 757/2006, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2006 sp. zn. 11 To 383/2006, proti usnesení policejního orgánu SKPV Policie ČR Správy Východočeského kraje, Hradec Králové ze dne 18. 7. 2006 ČTS:PVC - 208/TČ- 84 - 2006 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2006 sp. zn. 2 KZV 30/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva na osobní svobodu a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z návrhu a jeho příloh Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (v trestní věci "obviněný") a několika dalším osobám bylo v záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání, v případě stěžovatele konkrétně pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona a pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, oba spáchané formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že se spoluobviněným L. K. jako bývalí jednatelé a společníci České obchodní a finanční servisní společnosti s. r. o. převedli tuto společnost na A. Z., přičemž ji a další spoluobviněné vedli ke sjednávání leasingových smluv s leasingovými společnostmi, a to na základě nepravdivých a padělaných podkladů. Na základě těchto smluv měli stěžovatelem řízení spoluobvinění posléze získat motorová vozidla, která však neuhradili.
Proti tomuto usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v záhlaví napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. V mezidobí byl stěžovatel vzat příslušným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové do vazby z důvodů podle §67 písm. b) a c) tr. řádu. I proti tomuto usnesení brojil stěžovatel stížností, jež však byla napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Porušení výše uvedených základních práv stěžovatel spatřuje (zkráceně řečeno) v tom, že Okresní soud v Hradci Králové při rozhodování o vzetí do vazby dle názoru stěžovatele důsledně neaplikoval ustanovení §67 trestního řádu, zejména jeho dovětku ohledně skutečností nasvědčujících důvodnosti trestního stíhání. Napadené usnesení okresního soudu je podle stěžovatele strohé a stručné a dle jeho názoru nesplňuje podmínky vyplývající z ust. §134 odst. 2 tr. řádu. Své tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvádí a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000. Stěžovatel namítá, že je stíhán podle příslušných ustanovení tr. zákona jako člen organizované skupiny, avšak tato skutková okolnost nevyplývá z výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, ani z jeho odůvodnění a není zřejmé, kdo z obviněných je do organizované skupiny zapojen. Obdobně stěžovatel argumentuje i ve vztahu ke kvalifikaci svého trestného jednání jako organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel dále upozorňuje na skutečnost, že z jeho pěti spoluobviněných tři nebyli vzati do vazby a z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové není zřejmé, zda soud zkoumal a individualizoval skutkové okolnosti u všech obviněných stejně. Dále stěžovatel upozorňuje na vady, jimiž dle jeho názoru trpí napadené usnesení policejního orgánu a na nepřítomnost svého obhájce při výslechu spoluobviněných, o jejichž výpovědi se podle jeho mínění opírají uvedená vazební rozhodnutí.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy] a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy je namítáno porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Případy, v nichž porušení jednoduchého práva je způsobilé současně zasáhnout do oblasti ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud proto již v minulosti formuloval (srov. např. sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, str. 95). Jako orgán ochrany ústavnosti není Ústavní soud pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, natož aby průběžně opravoval postup obecných soudů v řízeních, v nichž dosud nebylo meritorně rozhodnuto. V takových případech je zásah Ústavního soudu žádoucí pouze tam, kde jsou napadená nemeritorní rozhodnutí zatížena vadami natolik závažnými, že zakládají rozpor s kautelami práva ústavního, zejména pokud právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Dále je třeba zdůraznit, že z hlediska ochrany práva na spravedlivý proces přezkoumá Ústavní soud řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, vždy jako celek. Není třeba ingerence Ústavního soudu tam, kde jsou vady rozhodnutí prvého stupně zhojeny následným rozhodnutím o opravném prostředku.
Základem argumentace projednávané ústavní stížnosti jsou námitky proti napadenému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud však vady, které jsou tomuto rozhodnutí stěžovatelem vytýkány, neshledal.
Nejprve lze připomenout, že trestní stíhání se podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu zahajuje tehdy, je-li s určitou, byť vyšší, ale vždy jen mírou pravděpodobnosti doloženo, že byl spáchán trestný čin, a že jej spáchala určitá osoba. Dospěje-li policejní orgán prostředky prověřování k takovému závěru, je vzhledem k ust. §2 odst. 4 věta první tr. řádu jeho povinností trestní stíhání zahájit, byť jinak doposud shromážděný důkazní materiál nepostačuje k vylíčení skutkového děje do všech podrobností, včetně detailního zachycení formy účasti jednotlivých spoluobviněných na trestné činnosti, jíž se měli společně dopouštět.
Ač je napadené rozhodnutí policejního orgánu místy poněkud nepřehledné a nešťastně formulované, nevybočuje ze zákonných mezí stanovených požadavky v ust. §160 odst. 1 a §134 odst. 1, 2 tr. řádu. Ve výrokové části napadeného usnesení je dostatečným způsobem popsáno jednání stěžovatele, který měl společně s J. K. jako bývalý jednatel a společník České obchodní a finanční servisní společnosti s. r. o. převést tuto společnost na další spoluobviněné a vést je k podvodnému sjednávání leasingových smluv s leasingovými společnostmi na základě nepravdivých podkladů a k následnému odběru motorových vozidel. Tato vozidla měli stěžovatelem řízení spoluobvinění v podvodném úmyslu odebrat, neuhradit a následně převést na společnosti s ručením omezeným ovládané stěžovatelem. Podíl stěžovatele na trestné činnosti jako organizátora tak zřetelně vyplývá z dalších bodů výrokové části, kde je popsáno jednání jeho spoluobviněných s tím, že podvodným způsobem vylákaná vozidla převáděli na výše uvedené společnosti. Dále pod bodem 3. výrokové části je výslovně uvedeno, jakým způsobem měli stěžovatel a jeho spoluobviněný K. prostřednictvím dalších osob v podvodném úmyslu získávat od leasingových společností motorová vozidla, která buď sami užívali a nebo je předali dosud nezjištěným osobám, čímž měla být poškozeným způsobena škoda přes 2 miliony Kč. Skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, je vymezen tedy tak, že nese znaky trestných činů, pro něž je trestní stíhání proti stěžovateli vedeno. Pokud jde o místo a čas spáchání těchto trestných činů, zde se v daném případě lze spokojit s údaji uvedenými v bodech výrokové části věnovaných spoluobviněným stěžovatele, jejichž trestná činnost jím měla být řízena.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, uvádí-li, že napadené usnesení policejního orgánu dostatečným způsobem necharakterizuje objektivní stránku trestného činu, jehož se měl stěžovatel dopustit. Vyplývá z povahy věci, že v případě účastenství na trestném činu ve formě organizátorství nebude v usnesení, jímž se trestní stíhání zahajuje, vždy možné uvést větší podrobnosti o tom, jak obviněný postupoval, když osnoval a řídil trestnou činnost jiných pachatelů. Organizátorství je intelektuální činnost záležející především v komunikaci s ostatními pachateli. Objektivní stránka jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu je v případě organizátorství dostatečně charakterizována, popíše-li policejní orgán ve svém usnesení náležitě trestnou činnost jiných osob a skutečnost, že k páchání této trestné činnosti konkrétní obviněný tyto osoby úkoloval. V projednávaném případě lze odkázat i na odůvodnění napadeného usnesení, kde jsou blíže popsány vztahy mezi jednotlivými obviněnými a stěžovatelem. V zásadě totéž lze uvést ohledně okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u kvalifikovaných skutkových podstat podle §250 odst. 3 písm. a) a §250b odst. 4 písm. a) tr. zákona. Za organizovanou skupinu se v judikatuře trestních soudů i trestněprávní doktríně tradičně pokládá sdružení několika osob (nejméně tří), v němž dochází k určité dělbě úloh mezi jednotlivými členy a jehož činnost se proto vyznačuje jistou plánovitostí a koordinovaností, přičemž však sdružení nemusí mít trvalejší charakter. Z napadeného usnesení policejního orgánu zřetelně vyplývá, že stěžovatel a jeho spoluobvinění měli tvořit organizovanou skupinu podle uvedených kritérií. V daném stadiu trestního řízení není nutné, aby orgány činné v trestním řízení přesně znaly rozdělení úloh v organizované skupině pachatelů a podíl jednotlivých obviněných na páchání trestné činnosti, neboť to bude mimo jiné předmětem dalšího vyšetřování.
Pokud jde o namítaný nedostatek explicitního popisu subjektivní stránky trestného činu, ani zde Ústavní soud neshledal zásadnější vady. Stěžovatel správně upozorňuje na nezbytnost tohoto znaku skutkové podstaty, který musí být vyjádřen jednoznačně. Bylo by však přílišným formalismem požadovat výslovnou charakteristiku subjektivní stránky tam, kde tato dostatečně jasně vyplývá ze skutkového děje. V projednávaném případě lze dovodit důvodné podezření pro přímý úmysl stěžovatele organizovat podvodná jednání z toho, že spoluobvinění opakovaně převáděli vylákané automobily na základě kupních smluv na společnosti, v nichž byl stěžovatel jednatelem nebo společníkem. Totéž platí o znaku spáchání trestného činu "jako člen organizované skupiny". V případě napadeného usnesení policejního orgánu navíc nelze nevzpomenout, že s uvedenými námitkami stěžovatele se již ve svém rozhodnutí vypořádal státní zástupce krajského státního zastupitelství, který náležitě shrnul podstatu jednání, jehož se měl stěžovatel dopustit.
III.
Ústavní soud podrobně zkoumal rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodovaly o vazbě stěžovatele. Ač tato rozhodnutí vykazují některé formální nedostatky a neodpovídají po stránce odůvodnění plně nárokům, jež je na vazební rozhodnutí třeba vznášet, nedosahují tyto vady ústavně relevantní intenzity. I přes značný důraz, jež Ústavní soud ve své judikatuře vždy přikládá náležitostem odůvodnění rozhodnutí o vazbě, nelze odhlížet od podstaty a charakteru takových rozhodnutí a od okolností konkrétního případu. Lze shrnout, že posouzení odůvodněnosti trestního stíhání podle dovětku §67 tr. řádu soudem v rámci rozhodování o vazbě má ze samé své podstaty rámcový charakter. Vzhledem k předepsaným zákonným lhůtám se soudce rozhodující o vazbě u kauz s větším počtem spoluobviněných jen stěží může dopodrobna seznámit s rozsáhlým spisovým materiálem a pro jeho rozhodnutí musí stačit obecné zjištění, že trestní stíhání je rozumně zdůvodněno dostatečným množstvím důkazů. Opačný výklad by v přípravném řízení ve svém důsledku prakticky znemožňoval rozhodování o vazbě ve složitějších trestních věcech, resp. rozhodování o vazbě by muselo nahrazovat rozhodování o vině trestným činem. Ústavní soud nemohl přehlédnout nadměrnou stručnost zejména napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, jež je odůvodněno příliš paušálně co do konkrétních skutečností, o něž se mají příslušné vazební důvody opírat. Ústavní soud však konstatuje, že tyto vady v odůvodnění vlastního rozhodnutí zhojil soud krajský jako soud stížnostní.
Krajský soud se ve svém ústavní stížností rovněž napadeném rozhodnutí náležitě zabýval odůvodněností vazby koluzní i předstižné a vycházel zde z některých významných okolností na straně stěžovatele. Přitom není podstatné, že v části odůvodnění došlo k chybě v psaní, resp. k záměně jmen obviněného M. a stěžovatele B. Krajský soud konstatuje, že stěžovatel své spoluobviněné řídil, dával jim úkoly a pokyny, finančně se s nimi vyrovnával. Podle krajského soudu lze říci, že mezi stěžovatelem a ostatními spoluobviněnými existoval vztah nadřazenosti a podřazenosti, vyplývající právě z rozdílení úkolů a předávání finančních prostředků. V tom krajský soud spatřuje objektivní konstelaci vedoucí k závěrům o důvodnosti vazby podle §67 písm. b) tr. řádu, přičemž důkladně popisuje, k jakému jednání by ze strany stěžovatele mohlo dojít a proč. Krajský soud se náležitě vyrovnal i s odůvodněním vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu a uvedl skutečnosti, jež i Ústavní soud může přijmout jako ospravedlňující pro zásah do Listinou zaručeného práva na osobní svobodu. Krajský soud uvádí, že trestná činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, měla být páchána delší dobu a znamenala pro něho zjevný zdroj příjmů. Nebezpečí opakování trestné činnosti plyne dále z okolností, za nichž se jí stěžovatel měl dopouštět, zejména že tak měl činit v rámci svých podnikatelských aktivit a měl při ní řídit a úkolovat jiné osoby a finančně se s nimi spojovat.
Pokud jde o důvodnost trestního stíhání ve smyslu dovětku §67 tr. řádu, Ústavní soud zde nemohl přehlédnout tvrzení stěžovatele, že tuto důvodnost obecné soudy měly dovozovat toliko z výpovědí spoluobviněných M. a Ž., jejichž výslechu nemohl být přítomen obhájce stěžovatele, neboť probíhaly současně s výslechem jeho mandanta. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je však zjevné, že tyto neopíraly svá vazební rozhodnutí toliko o výpovědi výše uvedených obviněných, ale že vedle nich se uplatnily i důkazy další, listinného charakteru, vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání. Namítané pochybení nijak neovlivnilo důvodnost zahájení trestního stíhání.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu