ECLI:CZ:US:2001:3.US.77.01
sp. zn. III. ÚS 77/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. J., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 360/2000, ze dne 23. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 200/98, ze dne 15. 6. 2000, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 360/2000, ze
dne 23. 8. 2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn.
7 T 200/98, ze dne 15. 6. 2000, se zrušují.
Odůvodnění:
Svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne
3. 2. 2001 se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu
v Praze, sp. zn. 5 To 360/2000, ze dne 23. 8. 2000 a také s ním
spojeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7
T 200/98, ze dne 15. 6. 2000 s tím, že vydáním obou rozhodnutí
bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud
zjistil, že citovaným rozsudkem byl navrhovatel uznán vinným
trestnými činy omezování osobní svobody dle §231 odst. 1
trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a ublížení na zdraví dle
§221 odst. 1 tr. zák. Skutkově šlo o to, že dne 4. 7. 1998 kolem
3.30 hod. v Praze 1 na křižovatce ulic Křemencova a Myslíkova
vtáhl za ruku do svého vozidla taxi VW Vento, H. M., a to proti
její vůli, s vozidlem se rozjel a když zpozoroval, že za autem
běží manžel poškozené, z auta ji vystrčil (již v Myslíkově ulici
před domem čl. 17), přičemž poškozená pádem na vozovku utrpěla
podvrtnutí levého hlezenního kloubu, pohmoždění levé ruky,
pohmoždění hlavy s krevním výronem a podvrtnutí krční páteře
s následnou poúrazovou blokádou s poruchou hybnosti. Navrhovatel
jednání, pro které byl uznán vinným, od samého počátku trestního
stíhání, které bylo proti němu vedeno popíral a poukazoval zejména
na to, že kritického dne se vrátil domů již ve dvě hodiny po
půlnoci, což potvrdila jeho matka, předložil také kopii záznamu
jízd s taxametrem i účetní doklady z té doby. S ohledem na tvrzení
poškozené (měl ji požádat o připálení cigarety) zdůraznil, že je
nekuřák. Proti jeho tvrzení stojí výpovědi poškozené a jejího
manžela, které popisují skutkový děj způsobem, který soudy
akceptovaly a takto dospěly k odsuzujícímu rozhodnutí.
Soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku, sp. zn. 7
T 200/98, ze dne 15. 6. 2000 uvedl, že při svém rozhodování
vycházel z výpovědí svědků (na jedné straně poškozená a její
manžel, na straně druhé matka navrhovatele), ze znaleckého posudku
soudního znalce, který se vyjádřil ke zranění poškozené,
z protokolu o rekognici, lékařských zpráv o zranění poškozené,
dokladů poskytnutých navrhovatelem (záznamy provozu vozidla
taxislužby), jakož i z provedeného vyšetřovacího pokusu, který byl
zachycen na videozáznamu, fotograficky dokumentován a o jehož
průběhu byl pořízen protokol.
Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, ve
kterém znovu zdůraznil, že se popsaného skutku nedopustil,
v kritickou dobu na místě nemohl být, protože ve dvě hodiny po
půlnoci byl již doma, což také potvrdila jeho matka, se kterou
žije ve společné domácnosti. V tomto směru má za to, že soud
nalézací neuvedl důvod, proč svědectví učiněné jeho matkou
neuvěřil, když naopak uvěřil poškozené a jejímu manželovi, tedy
osobám vícekrát (a to i v poslední době) soudně trestanými.
Poukázal na rozpory ve výpovědích obou těchto svědků i na
skutečnost, že trestní oznámení podala poškozená až dva dny poté,
co se měl zmíněné trestné činnosti dopustit. Zejména však poukázal
na znalecký posudek znalce z oboru soudního lékařství i jeho
výpověď před nalézacím soudem, kdy soudní znalec nepochybně dospěl
k závěru, že charakter objektivně zjištěného zranění poškozené
nemohl vzniknout takovým způsobem, který poškozená popsala.
Konečně vznesl námitky proti hodnocení provedeného vyšetřovacího
pokusu nalézacím soudem, zejména zjišťované vtažení poškozené do
vozidla a její vyhození za jízdy způsobem popsaným poškozenou
(a takto dovozených jejích zranění) s tím, že to není reálné.
Odvolací soud usnesením, sp. zn. 5 To 360/2000, ze dne 23.
8. 2000, odvolání navrhovatele zamítl s tím, že vůči rozsahu
a způsobu provedeného dokazování soudem I. stupně nelze tomuto nic
vytknout. Souhlasil se závěry nalézacího soudu i stran
věrohodnosti jednotlivých svědků, provedení vyšetřovacího pokusu
označil za důsledné s tím, že jeho provedením nebylo vyloučeno, že
k uvedenému skutku nedošlo či nemohlo dojít. K hodnocení
znaleckého posudku z oboru soudního lékařství obecně konstatoval,
že znalecký posudek hodnotí soud, není jeho závěry vázán a jde
o důkaz, se kterým se nalézací soud řádně vypořádal a s jeho
hodnocením se odvolací soud shodl. Navíc odvolací soud uvedl, že
znalec vycházel z odhadované rychlosti vozidla (kolem 40
km/hod.), což se podle jeho přesvědčení s ohledem na krátkou dobu,
po kterou byla ve vozidle poškozená, jeví jako rychlost značně
nadsazená. Uzavřel, že skutkovým zjištěním, provedeným důkazům
a zákonu odpovídá i užitá právní kvalifikace soudem prvního
stupně.
V ústavní stížnosti navrhovatel poukázal na svou argumentaci
uplatněnou v rámci podaného odvolání. Především na to, že skutkový
stav konstatovaný soudy neodpovídá objektivně zjištěným
skutečnostem a obsahuje rozpory s důkazy, které byly před
nalézacím soudem provedeny. V těchto souvislostech poukázal na
knihu jízd svého vozidla (taxislužba) ze které lze dovodit, že
v rozhodnou dobu byl již doma, což potvrzuje i jeho matka, takto:
osoba bezúhonná, které však soud neuvěřil. Naopak uvěřil poškozené
a jejímu manželovi, osobám prokazatelně vícekrát soudy trestanými,
kdy v trestním spisu poškozené, ve kterém byl vypracován znalecký
posudek z oboru psychiatrie znalci uvedli, že poškozená je osobou
psychicky nevyrovnanou, labilní se sklony ke lhaní. Poukázal i na
závěry učiněné v projednávané věci znalcem z oboru soudního
lékařství, který se vyjádřil ke zraněním poškozené a mechanismu
jejich vzniku. Znalec totiž uvedl, že zjištěná zranění s největší
pravděpodobností nemohla vzniknout způsobem, který uvedla
poškozená, tedy jejím vyhozením (vytlačením) z jedoucího vozidla,
ale dospěl k závěru, že zjištěná zranění lze vysvětlit pádem,
který nebyl provázen smykem či sunutím po terénu, k němuž by za
situace popsané poškozenou muselo dojít.
V postupu obecných soudů a v závěrech z něj vyvozených
navrhovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 a následujících Listiny. To tím, že nebyla
respektována stěžejní zásada trestního řádu (dále jen "tr.ř.")
stanovená v jeho §2 odst. 5, tedy povinnost zjistit skutkový stav
věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí soudu. Stejné výhrady potom vznesl i stran
hodnocení důkazů, kdy s ohledem na stav dokazování v dané věci
vyvolává důvodné pochybnosti o vině a k odsouzení navrhovatele
došlo pouze v důsledku přesvědčení soudce, bez ohledu na závěry
plynoucí z provedených důkazů. Proto také navrhl, aby obě citovaná
rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil i Městský soud
v Praze. Poukázal na to, že oba soudy se předmětnou věcí podrobně
zabývaly, na námitky navrhovatele bylo reagováno, přičemž jejich
rozsah byl stanoven již v podaném odvolání. V tomto směru Městský
soud v Praze odkázal na příslušnou pasáž obsaženou v odůvodnění
jeho (napadeného) rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 1.
3. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci
vzdalo.
Po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového
materiálu, argumentace užité navrhovatelem i vyjádření dalšího
účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní
stížnost je důvodná, takto i z hlediska ústavněprávního, které
zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných
soudů. Je na místě souhlasit se stěžovatelem, že v projednávané
věci provedené dokazování neumožnilo zjevně učinit závěry, ke
kterým posléze obecné soudy z hlediska úvah o vině dospěly.
Jistěže se nejedná o jednoduchý a jednoznačný případ, když jeho
složitost neplyne ani tak z rozsahu vedeného dokazování, jako
z nesnadného hodnocení provedených důkazů za stavu, kdy proti sobě
stojí výpovědi navrhovatele (obviněného) a jeho matky na straně
jedné a svědků (poškozené a jejího manžela) na straně druhé, při
zjevné absenci motivu souzeného jednání ze strany navrhovatele.
V takovém případě je potom důkaznímu řízení a jeho rozsahu
i vedení nezbytné věnovat mimořádnou pozornost, zejména i co do
důvodů vztahujících se k jeho samotnému zhodnocení. Za daného
stavu tak vystupuje do popředí zejména charakter zranění poškozené
a samozřejmě důsledná analýza způsobu, jakým objektivně zjištěná
zranění poškozené vůbec mohla vzniknout. Zjištění skutkového stavu
bez důvodných pochybností (vyjádřené formou jedné ze základních
zásad trestního řízení - §2 odst. 5 tr.ř.) je nezbytné chápat
i ve spojení s nezbytností takového rozsahu dokazování, který je
přesvědčivě schopen ony důvodné pochybnosti odstranit. Je totiž
povinností všech orgánů činných v trestním řízení využít všech
nabízejících se důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty
o průběhu skutkového děje byl co nejvyšší a takto byl také
v odůvodnění každého rozhodnutí co nejpřesněji popsán
a přesvědčivě vyložen. K provedení jednotlivých důkazů je potom na
místě zdůraznit, že zejména těmi, které se s ohledem na charakter
trestní věci a dané stadium trestního řízení nepochybně jeví jako
důkazy zásadní, je zapotřebí zabývat se vyčerpávajícím způsobem,
když jejich povrchní provedení přináší rizika, jejich nesprávného
(nepřesného) hodnocení a tedy s možností nesprávných dopadů na
rozhodnutí samé. V dané věci, s ohledem na již řečené, byl podán
znalecký posudek z oboru soudního lékařství, ve kterém se znalec
vyjadřoval ke zraněním poškozené, zejména však i ke způsobu
(možnostem) vzniku těchto zranění. Dospěl k závěru (na něm setrval
i při své výpovědi u hlavního líčení), že všechna zranění byla
způsobena nástrojem tupým, který až střední intenzitou účinkoval
na její hlavu v oblasti temene a na oblast levého kotníku, menší
silou pak na levou ruku. Úrazové změny označil za dobře
vysvětlitelné pádem, který nebyl provázen smykem ani sunutím po
terénu - vozovce. Při pádu z jedoucího automobilu (rychlosti 30
- 40 km/hod.) by bylo lze s vysokou mírou pravděpodobnosti
předpokládat vznik rozsáhlejších oděrek na hlavě, rukou anebo
kolenou - taková zranění však objektivně zjištěna nebyla. Při své
výpovědi před soudem závěry, ke kterým dospěl, ještě zvýraznil
nepřítomností oděrek, které při jednání popsaném poškozenou musely
vzniknout (určitě na vyčnívajících partiích těla) a poukázal i na
to, že pokud (jak bylo zjištěno) byla poškozená vyhozena z pravé
strany (z místa spolujezdce), měla by také zjištěná ostatní
zranění být situována na pravou stranu těla. Z lékařské zprávy
však plyne, že zranění byla shledána na levé straně. Za
vysvětlující původ zjištěných zranění pokládal znalec podvrtnutí
levého kotníku a následný pád na levou ruku a levou stranu těla
s úderem hlavy o zem. K podanému znaleckému posudku ani k výpovědi
znalce před soudem nebyly vzneseny ani žádné námitky a nebyl
položen ani žádný doplňující dotaz.
Na tomto místě nutno uvést, že na základě rozhodnutí
Městského soudu v Praze (který usnesením, sp. zn. 5 To 551/99, ze
dne 9. 11. 1999, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.
zn. 7 T 200/98, ze dne 10. 6. 1999 a věc mu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí) byl nalézacím soudem dne 29. 5. 2000
konán vyšetřovací pokus, který měl zřejmě ověřit, zda byl
navrhovatel schopen poškozenou vtáhnout do vozidla, rozjet se
a z vozidla ji následně vytlačit (vyhodit). Takto konaného
vyšetřovacího pokusu se zúčastnil navrhovatel (jako obviněný),
nikoliv však poškozená či její manžel, případně zmíněný soudní
znalec. Za dané situace zmíněný vyšetřovací pokus vyzněl poněkud
rozpačitě, když jeho provedením bylo takto zjištěno, že vtažení
poškozené (takto figurantky) do vozidla je spíše obtížné, kdy
v konečné fázi nohy poškozené musely zůstat mimo vozidlo. Navíc
potom v rámci vyšetřovacího pokusu nebyly ani zjišťovány
(ověřovány) další pro vedení věci důležité skutečnosti, jakými
bezpochyby je vzdálenost kterou navrhovatel ve vozidle
s poškozenou ujel a jaké rychlosti mohlo vozidlo dosáhnout v době
kdy měl poškozenou z auta vytlačit. Tato skutečnost je ovšem
v rozhodnutích obecných soudů zmiňována, a to pouze hypoteticky,
když i odvolací soud bez jakékoli důkazní opory uvažuje o tom, že
odhadovaná rychlost vozidla (znalcem) se jeví jako značně
nadsazená. Znalec při úvaze o rychlosti vozidla vycházel přitom
pouze z odhadu svědků, který nebyl nijak verifikován, a to přesto,
že místo kde měla být poškozená do vozidla vtažena a místo, kde
měla být z vozidla vytlačena, jsou lokalizovány dostatečně určitě.
Ani dodatečné výpovědi svědků po shlédnutí videozáznamu
z provedeného vyšetřovacího pokusu nevnesly do skutkových zjištění
nové prvky, které by umožnily učinit soudům závěry, ke kterým
nakonec dospěly. Vyšetřovacím pokusem totiž nebylo především
zjištěno, jakým způsobem a v jaké rychlosti byla poškozená
vytlačena z vozidla a soudy tak vycházely ve svých úvahách v tomto
směru prakticky pouze z výpovědi poškozené a mechanismus vzniku
zranění dovodily (vzdor podanému znaleckému posudku) svou vlastní
úvahou a vlastním popisem poměrně složitého pohybu poškozené.
Soud jistěže znalecký posudek hodnotí jako každý další
(jiný) důkaz, který je v rámci trestního řízení veden, je však
jeho povinností i z pohledu podaného znaleckého posudku hodnotit
jej v kontextu s důkazy ostatními. Účelem znaleckého posudku je
objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí
v příslušném oboru. Pokud tedy soud se závěry znaleckého posudku
nesouhlasí (a v této souvislosti nevyžádá znalecký posudek
revizní), musí svůj odlišný názor ve vztahu k hodnocení skutkové
okolnosti pečlivě a přesvědčivě zdůvodnit, a to i s ohledem na
obor, ve kterém znalec svou odbornost uplatnil. V daném případě se
tak dle přesvědčení Ústavního soudu nestalo, úvahy soudu stran
vzniku zranění poškozené zůstávají pouze úvahami, které postrádají
zejména dostatečně přesně a rozsáhle zjištěné skutkové okolnosti,
na kterých by zmíněné úvahy mohly být zřetelně založeny. Nalézací
soud (stejně jako odvolací) se blíže nezabýval ani předloženými
záznamy jízd navrhovatele z kritické doby a úvaha, že nelze
dovodit, jak pokračoval (zřejmě v jízdách) dne 5. 7. 1998, je
bezobsažná. Konečně stran hodnocení věrohodnosti svědky učiněných
výpovědí je zdůvodnění úvah v tomto směru soudy poskytnutých
v zásadě formální, kdy vysvětlení matky navrhovatele soudy
pokládaly za ne zcela věrohodné (přes obsáhlé vysvětlení svědkyně)
a k věrohodnosti výpovědi zejména poškozené pouze uvedly, že
i osoba kriminálně závadová se může stát obětí trestného činu,
přičemž nelze její výpověď pouze z tohoto důvodu mít za
nevěrohodnou. S touto obecnou úvahou lze souhlasit, z trestních
spisů (jejich obsah byl soudem nalézacím konstatován v hlavním
líčení, aniž by byl v příslušné pasáži citován a do rozsudku
u hlavního líčení zachycen) ovšem je zřejmé, že na poškozenou byl
podán znalecký posudek zabývající se její osobou (o jaký přesně
posudek šlo však z protokolů o hlavním líčení nelze zjistit), ze
kterého mělo vyplynout (jak tvrdí navrhovatel), že poškozená je
osoba nevyrovnaná, psychicky labilní se sklony ke lhaní.
Na tomto místě pokládá Ústavní soud za potřebné zdůraznit,
že důkazní řízení v projednávané věci nebylo vedeno způsobem,
který vyžaduje příslušný procesní předpis, trestní řád. Především
je nelze pokládat za úplné (dostatečného rozsahu) z hlediska
nároků na vedení dokazování orgány činnými v trestním řízení
vytyčených zejména ust. §2 odst. 5 tr.ř. Postup soudů v rámci
vedeného dokazování musí být takový, aby byl zjištěn skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro jejich rozhodnutí s tím, že i bez návrhu stran
objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch obviněného. V daném případě se tak dle přesvědčení
Ústavního soudu nestalo, když soudy nevyčerpaly všechny důkazní
možnosti, které se v projednávané věci nabízejí a jejich závěry
vyjádřené v odůvodněních jejich rozhodnutí se tak jeví
přinejmenším jako předčasné. To i z pohledu víceméně formálně
provedeného vyšetřovacího pokusu, který může být v trestním řízení
důkazem jen tehdy, když je vykonán za podmínek ust. §113 tr.ř.
a je o něm sepsán protokol.
Koná-li se vyšetřovací pokus za účasti obviněného, jak tomu
bylo v daném případě, je nutno jej před zahájením poučit ve smyslu
příslušných ustanovení trestního řádu o výslechu těchto osob.
V protokolu pořízeném o tomto vyšetřovacím pokusu však tento
zákonem požadovaný postup zachycen není. Stejně tak i z pohledu
neurčitého hodnocení poskytnutých záznamů o jízdách navrhovatele
i vyjádřeného stanoviska k věrohodnosti vypovědí jednotlivých
svědků. Takto provedené dokazování a závěry z něj plynoucí (jeho
hodnocení soudy) nelze mít za adhezní, za takové, které by
nevyslovilo důvodné pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti.
Závěry, ke kterým soudy za daných skutkových zjištění dospěly
jednoduše těmto skutkovým zjištění nekorespondují v rozsahu, který
již dosahuje hranice protiústavnosti, a to z hledisek zásad, které
upravují spravedlivý proces. Jinými slovy způsob a rozsah vedeného
dokazování v předmětné věci z pohledu rozhodnutí učiněných soudy,
včetně hodnocení provedených důkazů je do té míry výrazně
nesouladný a nepřesvědčivý, že právě i z požadovaných, alespoň
minimálních nároků na zásady spravedlivého procesu v daném
případě, tedy přesvědčivé vyjádření souladu skutkových zjištění
s jejich celkovým a vyčerpávajícím hodnocením i z hlediska posléze
zjišťované viny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který byl uvedenými
rozhodnutími zasažen, jde nejenom o stanovený postup z hlediska
přístupu lidí k soudu, ale především i o možnost domáhat se svého
práva stanoveným postupem vyjádřeným zákony zejména procesního
typu (tak i nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II.
ÚS 215/99, ze dne 29. 3. 2000. sp. zn. II. ÚS 441/99 a ze dne 9.
5. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než obě
rozhodnutí obecných soudů označená ve výroku tohoto nálezu zrušit,
když shledaný protiústavní postup byl založen již v rozhodnutí
soudu prvního stupně, přičemž k přijetí takto formulovaného nálezu
vedla Ústavní soud i hlediska procesní ekonomie.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. července 2001