ECLI:CZ:US:2010:3.US.789.10.1
sp. zn. III. ÚS 789/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 10 To 132/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv dle článku 36 odst. 2, článku 38 odst. 1 a 2 a článku 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 90, článku 91, článku 93 odst. 2 a článku 96 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ústní nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2001 sp. zn. 28 T 1/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2001 sp. zn. 10 To 76/01, shledán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 odst. 2 písm. c) tr. zák., pokusu tr. činu pohlavního zneužívání dle §8 odst. 1 tr. zák. k §242 odst. l, odst. 2 tr. zák., dále tr. činu vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. a tr. činu pohlavního zneužívání dle §8 odst. 1 tr. zák. a §242 odst. l, odst. 2 tr. zák., a dále tr. činu znásilnění dle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a konečně tr. činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Těchto trestných činů se stěžovatel dle citovaného rozsudku nalézacího soudu dopustil v několika navzájem navazujících případech vůči dceři své bývalé družky, tehdy nezletilé L. L. Trestné činy spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Byl mu proto uložen trest odnětí svobody v trvání 12 roků, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento trest stěžovatel v současnosti vykonává.
Stěžovatel podal (již opakovaný) návrh na povolení obnovy řízení dle §278 a násl. tr. řádu. Důvodem pro povolení obnovy měl být fakt, že soudce Mgr. K., který jako předseda senátu původní trestní věc vyřizoval, je dle tvrzení stěžovatele veden ve svazcích bývalé Státní bezpečnosti v registračním č. svazku 76935 pod krycím jménem Zvíkov. V tomto směru stěžovatel odkázal na zákon č. 451/1991 Sb., o stanovení některých předpokladů pro výkon funkcí ve státních orgánech. Další důvod pro obnovu řízení stěžovatel spatřoval v údajném zjištění, že policejní spisy s označením "Mlýn" a "Krakatice" obsahují důležité informace, které orgány činné v trestním řízení o stěžovateli získaly. V návrhu na povolení obnovy stěžovatel dále odkázal na údajná pochybení v přípravném řízení a v řízení před soudem v jeho trestní věci, především na údajnou protiprávnost získání výpovědí svědků, kteří prý nebyli poučeni před jednotlivými výslechy o možnosti nevypovídat, přičemž jejich výpovědi měly být i jinak zmanipulovány a ovlivněny. Dále stěžovatel v návrhu na povolení obnovy uvedl, že v původním řízení došlo k pochybení při hodnocení jednotlivých důkazů, např. pokud jde o výsledky zkoumání biologických stop. Dále stěžovatel předložil soudu materiály, jež považuje za nové důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, a to fotodokumentaci penzionu Propag, dopisy od O. Č., M. P., T. P., které, jak stěžovatel tvrdí, nebyly provedeny v původním řízení a jsou zároveň s to prokázat obhajobu stěžovatele.
O návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení rozhodl v prvním stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který shledal, že žádná ze stěžovatelem uváděných skutečností či navrhovaných důkazů nemá charakter zákonem požadovaný dle §278 odst. 1 tr. řádu. Krajský soudu proto návrh stěžovatele usnesením ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 28 T 1/2001 dle §283 písm. d) tr. řádu zamítl. Proti citovanému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 12. 1. 2010 jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obsáhle citoval z jednotlivých ustanovení Listiny a Ústavy ČR a zopakoval svá tvrzení, uvedená již v návrhu na povolení obnovy řízení. Je toho názoru, že soud, který v jeho trestní věci meritorně rozhodoval, byl obsazen v rozporu s platnými předpisy. Ve svém odsouzení za jmenované sexuální delikty stěžovatel spatřuje důsledek své údajné "aktivní účasti na protikomunistickém odboji", který by měl být v rámci obnovy řízení doložen právě spisy "Krakatice" a "Mlýn". Stěžovatel byl prý pro své protikomunistické postoje pro soudce Mgr. K. osobou nepohodlnou, a uvedený soudce byl tudíž podjatý a měl být z rozhodování ve věci vyloučen. Stěžovatel byl tímto způsobem prý odňat svému zákonnému soudci ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny.
Porušení svého práva na spravedlivý proces v samotném řízení o povolení obnovy stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy ignorovaly jím předložené nové důkazy a tvrzené nové skutečnosti. Soudy dle stěžovatele svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy odkázaly při výkladu §278 tr. řádu na judikát č. 17/1968 Sb. rozh. tr., který prý pochází z doby totalitního komunistického režimu. Tento judikát není dle stěžovatele v dnešní době aplikovatelný. Stěžovatel zdůraznil, že zásah do osobní svobody jednotlivce je natolik významný, že je všechna ustanovení tr. řádu nutné vykládat ve prospěch obžalovaných, resp. odsouzených. Pod ust. §278 tr. řádu lze dle názoru stěžovatele podřadit i situaci, kdy se okolnosti a důkazy netýkají skutku samotného, ale právě např. obsazení orgánu, který o vině a trestu rozhodoval.
Spolu s ústavní stížností sepsanou advokátem byl Ústavnímu soudu doručen ještě podrobný "dodatek", sepsaný vlastnoručně stěžovatelem, k němuž však Ústavní soud nemohl v řízení o ústavní stížnosti jakkoli přihlížet, neboť by se jednalo o obcházení požadavku povinného zastoupení advokátem dle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež se vztahuje právě a především na vlastní sepsání samotného návrhu (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2652/08, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
III.
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V řízení obnovovacím (iudicium rescidens) se vychází ze správnosti pravomocných rozhodnutí a je v zásadě na navrhovateli, aby nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu označil. Ústavní soud proto v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07 dostupná v databázi NALUS).
V projednávané věci je vhodné připomenout, že jde již o sedmý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, v němž stěžovatel opětovně uplatňuje tatáž či obdobná tvrzení a důkazní návrhy, jimiž se již obecné soudy dříve podrobně zabývaly a dospěly k závěru o jejich nezpůsobilosti odůvodnit jiné meritorní rozhodnutí ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu. Rovněž Ústavní soud sám se již trestní věcí stěžovatele i výše uvedenými námitkami opakovaně zabýval v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti předchozím rozhodnutím obecných soudů. Šlo jednak o usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 734/01, jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost zamítnuta ústavní stížnost proti odsuzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 10 To 76/01. Dále se jednalo o usnesení odmítající pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti stěžovatele proti předchozím zamítavým rozhodnutím ve věci jeho opětovných návrhů na povolení obnovy. Ústavní soud odkazuje zejména na podrobné odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 321/04 a opětovně konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu nejsou zjevně zatíženy znaky libovůle.
Je třeba se ztotožnit s názorem obecných soudů, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy neuplatnil důkazy či skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, jež by byly navíc s to odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Jím uplatňovaná argumentace má převážně ráz procesní a nikoli skutkový. Valná část námitek a nařčení stěžovatele je zároveň absurdní a nesmyslná a má spíše charakter zneužívání procesních práv za účelem zlovolné difamace soudců. Účelově negativistický postoj stěžovatele k představitelům orgánů veřejné moci je Ústavnímu soudu znám již z předchozích řízení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 668/03, sp. zn. IV. ÚS 576/09).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu