ECLI:CZ:US:2005:3.US.79.04
sp. zn. III. ÚS 79/04
Usnesení
III.ÚS 79/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2003, sp. zn. 27 RTo 2/2003, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. února 2004, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jeho vydáním byl dotčen na svých právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Košicích ze dne 7. února 1951, sp. zn. Vt 290/50-I., ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 30. října 1951, sp. zn. Pz-278/51, uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, trest vykonával od 29. října 1950 do 11. května 1955.
Usnesením Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 25. února 1998, sp. zn. Nt 368/97, byly v uvedených rozsudcích, pokud jde o stěžovatele, zrušeny celé výroky o trestu a od uložení jakéhokoliv trestu bylo upuštěno. Ministerstvo spravedlnosti SR přiznalo dne 12. června 2001 stěžovateli náhradu škody dle zákona č. 119/1990 Sb. v celkové výši 145.660,- Sk.
Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu za způsobenou škodu rovněž u příslušných orgánů České republiky, nejdříve žádostí o její vyplacení Vojenskému úřadu pro zastupování a po jejím zamítnutí žalobou o náhradu škody, která však byla ze strany obecných soudů rovněž zamítnuta (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. září 2000, sp. zn. 10 C 392/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 19 Co 68/2001). Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud se stížností proti oběma soudním rozhodnutím. Ústavní soud usnesením ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. II. ÚS 402/01, stížnost odmítl jako zjevně nedůvodnou. Poukázal na to, že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově je rozhodnutím cizozemského soudu a nebylo uznáno mezinárodní smlouvou či zákonem, tedy ani nemůže být považováno za podklad pro jakékoliv nároky na území České republiky. Stěžovatel o uznání tohoto rozhodnutí usiloval prostřednictvím ministra spravedlnosti, avšak nebyl úspěšný. Proto se obrátil na Okresní soud v Karviné se žádostí o přezkum dle ust. §6 zákona č. 198/1993 Sb., přičemž ohledně určení místní příslušnosti vycházel z ustanovení §18 odst. 2 trestního řádu.
Okresní soud v Karviné zamítl žádost usnesením ze dne 18. března 2003, sp. zn. 8 Nt 2505/2002, s odůvodněním, že návrh směřuje proti rozhodnutí soudu I. stupně se sídlem na území Slovenské republiky, tedy cizího státu, není tak dána věcná ani místní příslušnost, a proto neshledal návrh důvodným. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 30. října 2003, sp. zn. 27 RTo 2/2003, tak, že napadené rozhodnutí zrušil, aniž by rozhodl sám nebo vrátil věc soudu prvního stupně. Své rozhodnutí zdůvodnil rovněž skutečností, že věc měl rozhodovat soud na území Slovenské republiky a soud prvního stupně pochybil, pokud rozhodl o věci sám, přestože toto rozhodnutí bylo zamítavé. Uvedené stanovisko měl dle něj okresní soud sdělit přípisem s tím, že o tomto návrhu je oprávněn jednat soud Slovenské republiky.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadá ústavní stížností, odvolávaje se přitom na právní závěr Ústavního soudu uvedený v odůvodnění usnesení, sp. zn. II. ÚS 402/01, kdy je konstatováno, že "v důsledku rozdělení společného státu vznikají určité diskrepance v právní úpravě, když podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. ve spojení s §7 zákona č. 119/1990 Sb. je v přezkumném řízení příslušným soudem ten, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni, a neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni; žádný z těchto soudů se však v daném případě na území České republiky nenalézá. S ohledem na to, že daná úprava nedoznala změny, je třeba vycházet z toho, že k odpovědnosti za své jednání se primárně hlásí ten stát, na jehož území sídlil právě prvostupňový soud, když zadostiučinění (i ve formě odškodnění) je nutno hledat v první řadě u tohoto státu. Pokud by však tato cesta selhala, příp. pokud by vyvstaly jiné závažné důvody, což připadá v úvahu i v daném případě, neboť slovenský zákon č. 125/1996 Zb. byl vydán o tři roky později než jeho český protějšek, nebylo dle názoru Ústavního soudu vyloučeno, aby se občan České republiky v zákonem stanovené lhůtě obrátil na soud se sídlem v České republice. Řešení právních otázek s tím spojených však přesahuje rámec ústavní stížnosti, nehledě na to, že stěžovatel návrh podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. zřejmě nepodal."
Stěžovatel v tomto názoru spatřuje doporučení, jak měl postupovat, avšak obecné soudy se přesto jeho návrhem nezabývaly. Stěžovatel má za to, že jako občan České republiky má právo na ochranu českým soudem a na území tohoto státu. Přitom mu jde v daném případě především o to, aby byl v České republice uznán za bezúhonnou osobu, nikoli za toho, kdo byl oprávněně odsouzen k sedmi letům vězení. Navrhuje tedy, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na čl. 13 Úmluvy o předávání odsouzených osob (publikována pod č. 553/1992 Sb.), dle nějž pouze odsuzující stát má právo rozhodovat o žádosti o přezkoumání rozsudku. Pravomoc soudů České republiky a Slovenské republiky jako nástupnických států po ČSFR je zásadně odvislá od sídla soudu, který ve věci rozhodoval jako soud I. stupně. Jelikož v předmětné trestní věci byl soudem I. stupně soud mající sídlo mimo území České republiky, není dána pravomoc soudu České republiky, a to ani zamítavým rozhodnutím. Navrhl tedy, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Článek 2 odst. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Státní orgán, a tedy i soud, může činit pouze to, co je mu zákonem výslovně umožněno a způsobem, který zákon stanoví. Tento princip se promítá do procesních předpisů v podobě stanovení věcné, místní a funkční příslušnosti, přičemž zákonné vymezení nelze ze strany soudů nebo jiných státních orgánů překročit. K tomu by došlo, pokud by soud rozhodoval ve věci, která mu z hlediska jeho příslušnosti, v daném případě zejména příslušnosti místní, nenáleží. Takový postup by vedl právě k narušení uvedeného ústavního principu, jež tvoří jeden ze základních pilířů právního státu a přesáhl-li by hranice autority tohoto státu, i k nepřípustnému zásahu do suverenity státu druhého.
Ústavní soud má za to, že zde stačí poukázat na již učiněné závěry obecných soudů v obdobných případech, patrné např. ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Stn 1/95, publikovaného pod č. 37/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a nově např. z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. 13 To 325/2003, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2004, dle nichž "po rozdělení společného státu, kdy se podle čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb. nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky staly Česká republika a Slovenská republika, je zřejmé, že další trestní řízení mohou konat jen soudy jednoho z těchto států, a to ty, které vyhlásily rozsudek. Taková je původní právní úprava trestního řízení ČSFR, kterou převzala Česká republika jako nástupnický stát ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb. Další trestní řízení v takové věci nemohou bez dalšího konat soudy druhého nástupnického státu, v posuzovaném případě České republiky. Tyto důsledky rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky jsou pro Českou republiku nepochybné a nasvědčují tomu, že rozsudek soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, má za těchto okolností v uvedených směrech povahu trestního rozsudku cizího státu, byť byl vyhlášen soudem dříve společné soudní soustavy. Ze stejného názoru zřejmě vycházel i zákonodárce při přijetí čl. II bod 7 zákona č. 25/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád, jakož i při souhlasu s čl. 6 Závěrečného protokolu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, publikované pod č. 209/1993 Sb., jejímž cílem bylo vyřešit nejdůležitější otázky nástupnictví v této oblasti.
Formulace použitá v uvedených právních normách naznačuje, že zákonodárce rozsudky uvedených soudů nepokládá z hlediska možného výkonu za rozsudky státu, na jehož území se mají vykonat, tedy v podstatě tak naznačuje, že jde o rozsudky cizího státu. Rozsudek uložený soudem se sídlem ve Slovenské republice, který byl vyhlášen před 1. 1. 1993 a nebylo započato s jeho výkonem před účinností citovaného zákona, lze proto vykonat v České republice jen za splnění podmínek druhé výjimky ustanovení §21 odst. 2 tr. zák., tedy stanoví-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Výše uvedenou argumentaci lze vztáhnout nejen na otázky výkonu uloženého trestu, ale i na případy pokračování v původním řízení, tedy i na posuzovaný případ. Jestliže tedy z hlediska výkonu uloženého trestu je nutno uvedené rozhodnutí pokládat za rozsudek cizího státu, platí totéž, pokud jde o pokračování v původním řízení, a to jak ve vztahu k řádným, tak i k mimořádným opravným prostředkům, jakým je i obnova řízení.
Nelze pokládat za přípustné, aby soud České republiky mohl zasahovat do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky v době, kdy jde již o jiný suverénní stát, a aby mohl jeho pravomocné rozhodnutí jakýmkoliv způsobem měnit. Takový postup neumožňuje ani mezinárodní smlouva."
Lze si jen stěží představit, že by soud České republiky mohl zasahovat do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky v době, kdy jde již o jiný suverénní stát a jakkoliv je měnit.
Ústavní soud pouze poznamenává, že jeho právní názor vyslovený v usnesení sp. zn. II. ÚS 402/01 nelze vykládat jako doporučení poskytnuté stěžovateli. Ústavní soud se při posuzování dané ústavní stížnosti otázkami příslušnosti soudů k přezkumu trestních rozhodnutí ani nezabýval, nýbrž připustil, že by bylo možné a potřebné hledat cestu k odškodnění jeho občanů odsouzených soudy na dnešním území Slovenské republiky tam, kde se jim ze strany slovenského státu odškodnění nedostalo, neboť zákon č. 125/1996 Zb. nabyl účinnosti s tříletým zpožděním za českou právní úpravou. Takový právní prostředek by však musel být v zájmu zachování rovnosti před zákonem vytvořen, kdyby se příslušný nástupnický stát ke své odpovědnosti nepřihlásil. Tato cesta by však ani v takovém případě nemohla vést skrze oprávnění k modifikaci rozhodnutí cizího státu. Po přijetí uvedeného zákona však takového právního prostředku není třeba a nebyl by účelný.
Ústavní soud proto uzavírá, že při řízení o návrhu stěžovatele na přezkum soudního rozhodnutí soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze dospět k závěru, že by svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2005
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
předseda senátu