ECLI:CZ:US:2006:3.US.8.06
sp. zn. III. ÚS 8/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti a/ V. N., b/ O. N. a c/ V. N. ml., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, č.j. 36 C 16/2004-58, Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, č.j. 1 Co 209/2004-84, a Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, č.j. 30 Cdo 1051/2005-100, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, a vedlejšího účastníka Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, kterými mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy české republiky, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé - vycházejíce z ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. - domáhali proti vedlejšímu účastníku (pojišťovně) náhrady nemajetkové újmy, kterou jim způsobil pojištěný M. P. tím, že dne 17.3.2001 zavinil dopravní nehodu, při níž byl usmrcen jejich syn, resp. bratr. Soud dospěl k závěru, že se stěžovatelé důvodně dovolávali ustanovení §11 a násl. obč. zák., neboť jejich soukromí, zde rovněž chráněné, bylo vskutku dotčeno; zahrnuje totiž "i soužití s jinými osobami, zejména pak s členy rodiny", protože také "citové, kulturní, sociální a morální vztahy v rodině jsou ...podstatnou složkou osobnosti". Stěžovatelům však soud nepřisvědčil v názoru, že odpovědnost za důsledky uvedeného zásahu "přechází na pojišťovnu, která má s původcem zásahu sjednané zákonné pojištění"; naopak dospěl k závěru, že z rozhodného ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., "v platném znění" (dále jen "zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"), plyne, že povinnost pojišťovny se váže výlučně k náhradě škody, a nikoli k nárokům na ochranu osobnosti, jež byly uplatněny. Nehledě na to, povinnost poskytnout zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. je subjektově spjata s tím, kdo se zásahu do těchto práv jiného dopustil, a má tedy "osobní charakter"; proto smrtí povinné osoby M. P. (k níž při dopravní nehodě došlo) zaniká.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, sdíleje jeho právní závěry. Odmítl výslovně argument stěžovatelů vycházející z čl. 3 Směrnice 2000/26/EC s tím, že stát, jemuž jí je ukládána (normotvorná) povinnost, není zde účastníkem řízení, a nebylo ani tvrzeno, že by vedlejší účastník "povinnosti státu v tomto směru převzal".
Dovolací soud seznal, že dovolání stěžovatelů jest mít za přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), věcně je však posoudil jako nedůvodné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Položil důraz na osobní povahu povinnosti podle §13 obč. zák. a tomu odpovídající důsledek, že smrtí původce neoprávněného zásahu do osobních práv zaniká (§579 odst. 1 obč. zák.).
Porušení shora uvedených "základních" práv spatřují stěžovatelé v tom, že obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení §6 odst. 2 písm. a/ zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle kterého má pojištěný nárok (uplatnitelný podle §9 zákona přímo u příslušného pojistitele), aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody na zdraví nebo usmrcením. Oproti obecným soudům stěžovatelé zastávají názor, že odkaz na "zvláštní právní předpis" zahrnuje celý občanský zákoník, a nikoli jen jeho ustanovení §442 a násl., neboť připojená tzv. poznámka pod čarou "není zákonem". Pojistitel by měl odpovídat nikoli jen za materiální, nýbrž i za imateriální újmu; podle stěžovatelů výklad odvolacího soudu, že pojem "usmrcení" se gramaticky vztahuje k pojmu škoda, ještě sám o sobě neznamená, že pojistitel není povinen poskytnout náhradu "z titulu ochrany osobnosti". Stěžovatelé poukazují též na to, že dle čl. 3 Směrnice č.2000/26/ES, o povinném pojištění odpovědnosti za motorové vozidlo, je každý stát zavázán zajistit, aby poškozený nakládal přímým nárokem proti odpovědnostnímu pojistiteli, ať už se jedná o jakoukoli škodu nebo újmu způsobenou provozem motorového vozidla, a odtud dovozují, že tato směrnice postihuje i případy odškodnění újmy vzniklé neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení §6 odst. 2 písm. a/ zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelé výslovně odvolali. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nárok, který stěžovatelé uplatnili, je v praxi obecných soudů akceptován, a pochopen jakožto nárok na "přiměřené zadostiučinění" (§13 odst. 1 obč. zák.), jejž lze žádat k uspokojení v penězích, coby "náhradu nemajetkové újmy" (§13 odst. 2 obč. zák.). O tom, včetně odkazů na konkrétní judikaturu, vypovídají i rozhodnutí vydaná v dané věci.
Shodně vyznívá i rozhodovací praxe Ústavního soudu; v nálezu ze dne 1.3.2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, uvedl, že soukromý život chráněný v ustanovení §11 obč. zák. zahrnuje i život rodinný, resp. vztahy mezi blízkými příbuznými, a jejich vztahy sociální, citové a morální, jakož i zájmy materiální povahy. Tento názor podrobněji Ústavní soud rozvinul v usnesení ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, v němž vyslovil, že "v souladu s úctou k právům člověka jakožto lidské bytosti s jejími jedinečnými a neopakovatelnými projevy a současně úctou k jakémukoliv lidskému společenství, vycházejícímu ze vzájemného sepětí jej tvořících jedinců, založenému především na vazbách citových, morálních a kulturních, a ve světle výkladu tohoto nezadatelného lidského práva vyzařujícího i do pozitivní úpravy soukromého práva, je významným a nezanedbatelným komponentem práva na ochranu soukromí i jeho negativní složka nacházející své vyjádření v právně podpořené možnosti bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením".
Z žádného z těchto rozhodnutí se však nikterak nenaznačuje jakákoliv souvislost s institutem náhrady škody podle §420 a násl. obč. zák.
V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1409/2001, odůvodnil Nejvyšší soud názor, že za odškodnitelnou újmu (škodu) "při usmrcení" lze považovat jen tu, již zakotvuje občanský zákoník v ustanoveních §448 a §449 odst. 2 a 3, a proto jí není ani ztráta možnosti budoucí pomoci "v podnikání a v péči o osobu (pozůstalého) žalobce", stejně jako citová újma vzniklá smrtí žalobcova syna. Nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu (příp. mu pomáhat v zaměstnání, v domácnosti či v péči o jeho osobu), nelze podle jeho názoru konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení §448 a §449 odst. 2 a 3 obč. zák s ustanoveními §11 a 13 obč. zák., neboť "tato ustanovení zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce". Není tedy vyloučeno, uvedl Nejvyšší soud, že "zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že ji lze kvalifikovat jako újmu snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti"; nárok, který odtud vyplývá, je však odlišným od nároků na náhradu škody, jež jsou předznamenány ustanoveními §448 a §449 obč. zák.
V navazujícím nálezu ze dne 4. 5. 2005 (ve věci návrhu na zrušení ustanovení §442 odst. 1 a §449 odst. 2 obč. zák.), uveřejněném pod č. 265/2005 Sb., se Ústavní soud k uvedenému závěru připojil potud, že nárok na náhradu kompenzující budoucí pomoc zemřelého z výše uvedených ustanovení vskutku neplyne, a s odkazem na nález ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, opětovně připomněl, že zaviněná smrt blízké osoby může za vyslovených předpokladů představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že ji lze kvalifikovat "jako újmu snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti". Tím ale "z hlediska stávající legislativní úpravy" jde o "jiný nárok, než je náhrada škody". Otázka, zda "lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody spočívající ve ztrátě blízké osoby", se stala podle Ústavního soudu definitivně nezodpověditelná poté, co "byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením §444 občanského zákoníku", neboť "tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad". Podle Ústavního soudu však nevylučuje, "pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech", aby se oprávněná osoba domáhala dalšího plnění, avšak již jen "podle ustanovení na ochranu osobnosti".
Ač uvedené závěry jsou postačující, lze k tomu dodat, že občanský zákoník sice pojem škody nedefinuje, jestliže však upravuje, co se nahrazuje (srov. §442 a násl. obč. zák.), dává najevo, co z tzv. imateriálních újem pokládá za odškodnitelnou újmu (§442 odst. 1 obč. zák.); to se týká bolestného, ztížení společenského uplatnění, a od 1.5.2004 i nároků podle §444 odst. 3 obč. zák. Není důvod takto vymezenou "škodu" neidentifikovat se shodně vyjádřenou "škodou" podle §6 zákona odst. 2 písm. a/ zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla; z poznámky pod čarou (k tomuto ustanovení) lze vskutku činit závěry jen v širších (výkladových) souvislostech, odkazuje-li se zde však - právě - na §442 a násl. obč. zák., není bez významu, že podobný odkaz na §11 a násl. obč. zák. chybí. Vymezeným chráněným statkem, na němž lze způsobit škodu, která má být podle zákona a smlouvy s pojistitelem za pojištěného uhrazena, je podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla "zdraví a život", a nikoli soukromí a život rodinný, resp. jiné obdobné kategorie, z nichž teprve by bylo možné - jak činí stěžovatelé - usuzovat, že ustanovení §6 odst. 2 písm. a/ zákona odkazuje i na ustanovení §11, resp. §13 obč. zák.
Odlišnost imateriální újmy, již reflektuje nárok podle §13 odst. 2 obč. zák., od škody podle ustanovení §420 a násl obč. zák. dokumentuje i ustanovení §16 obč. zák., podle něhož platí, že ten, kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.
Ve stejném směru působí okolnost, že zákonem č. 47/2004 Sb. byl s účinností od 1. 5. 2004 doplněn §444 obč. zák. o odstavec 3, který zakotvil tzv. jednorázové odškodnění pozůstalých; do uvedeného dne tomu korespondující imateriální újma tím mohla být vystižena jen mimo rámec institutu odpovědnosti za škodu (§11 a násl. obč. zák.).
Obecné soudy tedy v dané věci rozhodly ve shodě s názory, jež byly vyloženy. Nelze než přisvědčit závěru, že uplatněný nárok nebylo možné podřadit institutu odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. obč. zák., a nárok posuzovaný podle §13 odst. 2 obč. zák. nebyl podřaditelný ustanovení §6 odst. 2 písm. a/ zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Co do argumentovaného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, postačí rovněž odkázat na již zmíněný judikát Ústavního soudu (IV. ÚS 315/01), v jehož odůvodnění se připomíná, že "lze dovodit dotčení práva na ochranu soukromí toliko tehdy, došlo-li k předmětnému zásahu ze strany orgánů veřejné moci, nikoliv osob s rovným právním postavením, na které se v naznačeném směru vztahují toliko citovaná ustanovení občanského zákoníku".
Ne zcela srozumitelná námitka, že obecné soudy porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy, je vyložitelná zřejmě jen v souvislosti s poukazem na čl. 3 Směrnice 2000/26/ES. Je nicméně namístě předeslat, že Ústavní soud není orgánem povolaným ke kontrole, zda byla směrnice transponována (implementována) do vnitrostátního práva (z pohledu jejího cíle) řádně či nikoli (viz zákon č. 47/2004 Sb., kterým se - mimo jiné - mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Označená směrnice deklaruje, že v současnosti existují v členských zemích v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel rozdíly mezi právními a správními předpisy a tyto rozdíly představují překážku volného pohybu osob a pojišťovacích služeb. Jejím cílem je tyto předpisy sblížit, aby bylo zajištěno řádné fungování jednotného trhu. Z žádného ustanovení směrnice však nelze dovodit, že by sbližování předpisů mělo nutně vést k rozšiřování subjektivních práv vůči odpovědnostním pojistitelům. Citované ustanovení nesměřuje k rozšíření práv o práva na náhradu nehmotné újmy, ale klade si za cíl vybavit poškozené, kteří utrpěli újmu v jiném členském státě než státě svého pobytu, též nárokem přímo uplatnitelným vůči zmocněnci povinné strany. Členské státy jsou nuceny se postarat o stanovení příslušných zmocněnců jednotlivých pojišťoven a poškozený tím nemusí uplatňovat svá práva v zemi nehody vůči tamnímu škůdci a tamnímu pojistiteli.
Stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že by směrnice mohla splňovat podmínky přímé aplikace ve vnitrostátních poměrech, resp. že je vybavuje proti pojišťovně (vedlejšímu účastníku) použitelným subjektivním právem.
Nepřípustný svévolný výklad (a aplikaci) právní normy konečně zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy všech stupňů uplatněné právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, jež vycházejí z procesu, jehož vedení (včetně dokazování) stěžovatelé nenapadli.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Jan Musil
předseda senátu