ECLI:CZ:US:2007:3.US.852.07.1
sp. zn. III. ÚS 852/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru č. 66, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi, č. j. 26 Ro 793/2006-27, ze dne 7. února 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. března 2007 napadl stěžovatel shora uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi, neboť se jeho vydáním cítí být dotčen na svých základních právech zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „listina“). Stěžovatel především namítá, že závěr o tom, že ke zmeškání lhůty pro podání odporu žalovanou došlo z omluvitelného důvodu (zdravotní indispozice zaměstnankyně žalované, pro niž došlo z její strany k pozdnímu odevzdání doručené pošty zaměstnavateli), je neopodstatněný a nemá oporu v provedených skutkových zjištěních. Z vylíčení skutkového děje žalovanou přitom dle stěžovatele vyplývá, že ke zmeškání lhůty k podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu došlo proto, že si žalovaná na doručenou poštu vyznačila nesprávné datum. Takový omyl však dle něj není možné považovat za omluvitelný. Stěžovatel hodnotí postup soudu jako objektivně nespravedlivý, vedoucí k porušení rovnosti zbraní, neboť vydáním napadeného rozhodnutí došlo k poskytnutí neoprávněné výhody žalované. Skutkový děj zjištěný soudem dle něj nelze subsumovat pod hypotézu ust. §58 o.s. ř. a i z tohoto důvodu jde ze strany obecného soudu o svévolnou aplikaci normy jednoduchého práva. Navrhuje tedy, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v obou jeho výrocích zrušil.
Ze spisu Obvodního soudu v Chrudimi, sp. zn. 8 C 97/2007, který si Ústavní soud vyžádal k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatel u tohoto soudu podal dne 13. listopadu 2006 návrh na vydání platebního rozkazu proti společnosti AMBIENTE, s. r. o., o zaplacení částky 25.000,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Chrudimi návrhu vyhověl a dne 15. prosince 2006 vydal platební rozkaz, č. j. 26 Ro 793/2006-15, zásilku obsahující platební rozkaz dle doručenky převzala dne 22. prosince (2006) J. T., zmocněnec k přebírání poštovních zásilek žalované. Dne 12. ledna 2007 podala žalovaná proti vydanému platebnímu rozkazu odpor; usnesením ze dne 15. ledna 2007, č. j. 26 Ro 793/2006-21, byl její odpor odmítnut jako pozdě podaný. Dne 29. ledna 2007 podala žalovaná žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu podle §58 o. s. ř. spojenou jednak s novým podáním odporu, jednak se žádostí o odklad vykonatelnosti vydaného platebního rozkazu až do právní moci rozhodnutí o prominutí o její žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu. Žalovaná svou žádost odůvodnila tím, že pracovnice žalované převzala zásilku dne 22. 12. 2006, avšak pro akutní nevolnost jí na pracovišti odevzdala až dne 28. 12. 2006. Datem odevzdání pak byla zásilka omylem označena (jako datem doručení) a z tohoto data vycházela žalovaná při podání odporu dne 12. ledna 2007. Že datum doručení na zásilce není správné, se dozvěděla až 16. ledna 2007, kdy jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Chrudimi o odmítnutí odporu pro opožděnost. K žádosti a podanému odporu byl přiložen výměnný list – poukaz vystavený praktickým lékařem dokládající skutečnosti uvedené žalovanou ohledně zdravotního stavu své zaměstnankyně J. T. Stížností napadeným usnesením této žádosti soud vyhověl. Dle odůvodnění tohoto usnesení byly splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ust. §58 o. s. ř., neboť ke zmeškání lhůty pro podání odporu u žalované nastaly v důsledku zdravotních komplikací jí pověřené zaměstnankyně, což lze považovat za tzv. omluvitelný důvod.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení obecného soudu, jímž se upravuje vedení řízení, a tvrdí, že jeho postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v Listině. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu a s právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených usneseních vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Námitky stěžovatele se zcela vyčerpávají polemikou se závěrem soudu, že v případě žalované ve sporu šlo o tzv. omluvitelný omyl.
Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že dodržování principů spravedlivého procesu je zaručeno všem účastníkům řízení, v posuzovaném případě jak žalobci, tak i žalovanému. Ustanovení §58 o. s. ř. umožňující soudu ze subjektivních důvodů stojících na straně některého účastníků prominout zmeškanou lhůtu, je součástí těchto garancí. Lhůty stanovené občanským soudním řádem pro určité úkony jsou lhůtami zajišťujícími jednak rychlost řízení, jednak skutečnou ochranu oprávněných zájmů účastníků aktivně jednajících ve sporu proti účastníkům, kteří by svou pasivitou neúměrně řízení komplikovali. Nejsou však obranou proti těm, kteří v řízení aktivní být chtěli, ovšem v důsledku vlastního omylu tuto aktivitu projevit nemohli. Jejich omyl a jeho důsledky jsou pak napravitelné cestou prominutí zmeškání lhůty. Omluvitelnost omylu, v jehož důsledku účastníku uplynula lhůta, jejíhož prominutí se následně domáhá, je pak věcí posouzení soudu podle okolností konkrétního případu. Omyl, pro který došlo ke zmeškání lhůty, je vždy subjektivní okolností na straně účastníka, začasté přitom jde o omyl v úsudku o skutečnostech rozhodných pro plynutí lhůty. V posuzovaném případě jde o omyl způsobený v důsledku jednání (resp. opomenutí) zaměstnankyně žalované, toto pominutí však nastalo v návaznosti na zhoršení jejího zdravotního stavu, v důsledku kterého neučinila obvyklé kroky směřující k řádné evidenci písemností u žalované. Byť jde o omyl způsobený jednáním osoby, jejíž konání lze přičítat žalované, nelze bez dalšího dovozovat, že by nebyl omluvitelný. Zvláště v situaci, kdy žalovaná podala odpor vycházející z mylně stanovené lhůty k jeho podání a dále se žádostí o prominutí zmeškání lhůty poté, co svůj omyl zjistila, aktivně domáhala pokračování v řízení. Nelze jí tedy beneficium v zákoně zakotvené upírat, pokud k němu dosáhla prostředky, které zákon připouští, pouze proto, že s tím druhá strana sporu nesouhlasí. Takovým postupem by došlo k narušení principů spravedlivého procesu samo o sobě.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před Okresním soudem v Chrudimi nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR nepřichází ve zkoumané věci v úvahu, protože se jedná o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody
Vzhledem k výše uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu