ECLI:CZ:US:2011:3.US.860.11.1
sp. zn. III. ÚS 860/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem v Praze 2, Slezská 36, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 č. j. 4 Nd 469/2010-31 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011 č. j. 1 Co 355/2010-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 3. 2011, řádně doplněnou podáním ze dne 7. 4. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 č. j. 4 Nd 469/2010-31 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011 č. j. 1 Co 355/2010-36. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci bylo zahájeno řízení o ochraně osobnosti mezi žalobcem a stěžovatelem (žalovaným). Krajský soud usnesením vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena místně příslušnému Krajskému soudu v Brně, neboť stěžovatel má bydliště v Brně. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání (namítal, že má bydliště v Praze) a současně namítl podjatost konkrétních soudců Vrchního soudu v Praze z důvodu jejich dřívějšího členství v politické straně - Komunistické straně Československa. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2011 č. j. 4 Nd 469/2010-31 rozhodl, že osm konkrétních soudců Vrchního soudu v Praze není vyloučeno z projednávání a rozhodnutí věci. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2011 č. j. 1 Co 355/2010-36 shledal odvolání stěžovatele důvodným a změnil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že věc bude postoupena místně příslušnému Městskému soudu v Praze, neboť stěžovatel má bydliště v Praze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho argumenty o podjatosti soudců vrchního soudu s tím, že soudci vrchního soudu byli členy KSČ a ztotožnili se s komunistickou ideologií, čemuž odpovídají i jejich povahové vlastnosti a snížená citlivost k lidským právům; Nejvyšší soud neuvedl, zda a jak se tito soudci zbavili svého dřívějšího pohledu na svět a nenávisti k disidentům. V řízení o ochraně osobnosti jsou přitom účastníky stěžovatel jako bývalý odpůrce komunismu a disident, a na druhé straně žalobce jako bývalý spolupracovník StB; důvodem řízení o žalobě na ochranu osobnosti je pak právě zveřejnění této skutečnosti. Dle stěžovatele je zřejmé, že soudce, bývalý člen KSČ, bude stranit bývalému spolupracovníkovi StB, neboť StB byla KSČ ideologicky řízena a soudci komunisté plnili v rámci represivních složek naprosto stejnou funkci jako StB. Stěžovatel odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 517/2010 a I. ÚS 722/05, z nichž i citoval. Stěžovatel dále namítl, že rovněž soudci Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o námitce podjatosti soudců vrchního soudu, byli členové KSČ. Dle stěžovatele nemohou již z povahy věci soudci - bývalí členové KSČ rozhodovat o námitce podjatosti, jejíž podstatou je členství v KSČ soudců nižšího stupně. Dle stěžovatele je tak v podstatě rozhodnutí soudců Nejvyššího soudu - bývalých členů KSČ rozhodnutím ve vlastní věci v budoucnu (tito byli také členy KSČ).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Uvedenou argumentací stěžovatele se III. senát Ústavního soudu již zabýval, a to ve věci sp. zn. III. ÚS 3268/10. Závěry Ústavního soudu uvedené v usnesení sp. zn. III. ÚS 3268/10 lze přitom zcela vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť rovněž v nyní projednávané věci stěžovatel opíral námitku podjatosti určitých soudců vrchního soudu pouze obecně o jejich bývalé členství v Komunistické straně Československa, přičemž v předchozím řízení neuvedl k žádnému soudci vrchního soudu konkrétní skutečnosti nasvědčující podjatosti a tyto neuvádí ani nyní v ústavní stížnosti; Nejvyšší soud se přitom ve svém usnesení dostatečně s námitkou stěžovatele o podjatosti soudců vrchního soudu vypořádal. Ústavní soud proto odkazuje na své závěry uvedené v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 3268/10. V nyní projednávané věci je pak třeba ještě dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nyní namítá podjatost i tří soudců Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali usnesením ze dne 12. 1. 2011 o stěžovatelově námitce podjatosti soudců vrchního soudu, rovněž v tomto případě námitku podjatosti opírá toliko obecně o jejich bývalé členství v Komunistické straně Československa a neuvádí žádné konkrétní skutečnosti ve smyslu nastíněném již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3268/10, které by měly nasvědčovat podjatosti těchto tří soudců Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť v postupu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu neshledal porušení stěžovatelem poukazovaných ústavně zaručených práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu