ECLI:CZ:US:2014:3.US.879.14.1
sp. zn. III. ÚS 879/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Jirouska, advokáta se sídlem Preslova 9, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013 č. j. 68 Co 264/2011-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jej považuje za rozporné s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovatel ustanoven zástupcem žalobce, který se v řízení před obecnými soudy domáhal po státu zaplacení částky 435 114 054,40 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek posléze potvrdil Městský soud v Praze.
Stěžovatel následně vyúčtoval odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení před oběma soudy na částku 2 103 337,10 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2010 byla stěžovateli přiznána odměna (celkem za osm úkonů právní služby) a náhrada hotových výdajů toliko ve výši 34 164 Kč. Soud při stanovení odměny vycházel z tarifní hodnoty 5 000 Kč podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že předmětem řízení byla částka ryze spekulativní, která neměla oporu v žalobních tvrzeních, z nichž navíc nebylo možno učinit ani závěr o případné existenci základu nároku.
K odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 222/2010-126 ze dne 25. 5. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že výše odměny a náhrady hotových výdajů činí 27 444 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že formální aplikace advokátního tarifu není v daném případě v souladu s účelem a smyslem zákona a vede k nespravedlivému řešení věci. Za východisko proto považoval analogickou aplikaci §150 o. s. ř. a určení odměny ustanoveného zástupce shodně jako odměnu opatrovníka. Citované usnesení odvolacího soudu zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. 4. 2011 z důvodu porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jmenovitě principu předvídatelnosti soudního rozhodování a z něj vyplývajícího zákazu vydávání tzv. překvapivých rozhodnutí, které spočívalo v nemožnosti stěžovatele vyjádřit se v odvolacím řízení k právnímu názoru Městského soudu v Praze, výrazně odlišného od názoru nalézacího soudu.
Městský soud v Praze poté ve věci znovu rozhodl usnesením č. j. 68 Co 264/2011-144 ze dne 15. 8. 2011, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů stěžovatele činí 27 444 Kč. Odvolací soud ze svého předchozího, Ústavním soudem zrušeného usnesení ze dne 25. 5. 2010 přejal nejen výrok, ale téměř doslovně i uplatněnou argumentaci. Své rozhodnutí opakovaně založil na aplikaci moderačního ustanovení §150 o. s. ř., přičemž odměnu stěžovatele stanovil podle §9 odst. 5 advokátního tarifu shodně jako odměnu opatrovníka.
Také toto usnesení zrušil Ústavní soud, a to nálezem sp. zn. II. ÚS 2751/11 ze dne 28. 2. 2013. Ústavní soud městskému soudu vytkl, že aplikací §9 odst. 5 advokátního tarifu porušil stěžovatelovo právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále že nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10.
Nyní napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze nově rozhodl tak, že výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů stěžovatele činí 36 384,70 Kč. Oproti svým předchozím rozhodnutím odvolací soud aplikoval ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), podle něhož nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč. Odvolací soud k tomu mimo jiné konstatoval, že v případech, kdy se žalobce domáhá nároku plynoucího ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nelze částku, z níž má být stanovena odměna ustanoveného zástupce, vyvozovat z výše předmětu sporu vymezeného žalobcem.
Stěžovatel poté podal ústavní stížnost. V ní předně namítá, že městský soud v napadeném usnesení v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky nerespektoval právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2751/11. Odůvodnění napadeného usnesení podle stěžovatelova přesvědčení představuje polemiku s právními názory obsaženými v nálezech Ústavního soudu, přičemž pokud by se obecné soudy v téže věci, v níž Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, mohly od tohoto názoru při posuzování týchž skutečností odchylovat, znamenalo by to ve svém důsledku degradaci významu ústavního soudnictví v právním řádu České republiky.
Podle stěžovatele je však napadené usnesení v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy i bez ohledu na nesoulad s předchozími nálezy Ústavního soudu. Jak uvádí, předpoklady aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu nebyly naplněny, jelikož podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu se za tarifní hodnotu považuje mimo jiné výše peněžitého plnění. V posuzovaném případě byla výše peněžitého plnění žalobcem určena zcela jednoznačně, a proto tvrdí-li se, že hodnotu věci či práva nelze v penězích vyjádřit nebo je lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jde o tvrzení nepravdivé. Jestliže tedy právní předpis pro výši mimosmluvní odměny považuje za určující výši peněžitého plnění, nelze toto hledisko doplňovat hledisky dalšími, zejména hledisky tak neurčitými, jakými jsou přiměřenost či pravděpodobnost úspěchu, neboť by tím byl narušen požadavek právní jistoty.
Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s odůvodněním rozhodnutí, která tytéž soudy vydaly ve věci samé a v nichž není žádná zmínka o spekulativní povaze zažalované částky a nedostatku skutkových tvrzení, která by žalovaný nárok odůvodňovala.
Ústavní stížnost byla zaslána Městskému soudu v Praze, který ve svém vyjádření v zásadě pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Možnosti podat k tomuto vyjádření repliku stěžovatel ve stanovené lhůtě nevyužil.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud se prvně zabýval námitkou, že odvolací soud postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto ustanovení jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, a vyplývá z něj tudíž povinnost obecných soudů rozhodovat v souladu s právním názorem Ústavního soudu v jeho nálezech vysloveným. Praxe Ústavního soudu přitom v souvislosti s čl. 89 odst. 2 Ústavy rozlišuje mezi povinností soudů respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu v dalším řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinností následovat ratio decidendi nálezů Ústavního soudu v jiných, ale podobných věcech (smysl precedenční). Pokud jde o precedenční účinky svých nálezů, Ústavní soud již dříve připustil zcela výjimečnou možnost obecných soudů nereflektovat ústavněprávní výklad učiněný Ústavním soudem, a to (mimo dalších podmínek) za situace, kdy obecný soud ve svém rozhodnutí přednese ústavněprávní argumentaci přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu.
Naopak v případech, kdy obecný soud nově rozhoduje po původním kasačním rozhodnutí Ústavního soudu, se mu výše uvedená možnost nenaskýtá a názor Ústavního soudu musí (za nezměněného skutkového stavu) být respektován bezpodmínečně. Z okolností případu i argumentace přednesené v ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelem je namítáno právě porušení kasační závaznosti. Pokud by tedy městský soud nereflektoval názor Ústavního soudu prezentovaný v předchozích zrušovacích nálezech, došlo by tím k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy bez ohledu na případnou přesvědčivost v napadeném rozhodnutí přednesené argumentace.
Podle názoru Ústavního soudu však v posuzované věci k takovému porušení nedošlo. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 Ústavní soud Městskému soudu v Praze vytkl především nedodržení požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování tím, že se stěžovatel dopředu nedozvěděl o právním náhledu odvolacího soudu, a nemohl tak na něj adekvátně reagovat. Ústavní soud se dále vyjádřil k samotnému postupu obecného soudu, který při stanovení výše stěžovatelovy odměny s ohledem na okolnosti případu aplikoval §9 odst. 5 advokátního tarifu a stěžovatelovo postavení přirovnal k postavení opatrovníka. Ústavní soud k tomu uvedl, že je-li účastníkovi řízení ustanoven zástupcem advokát, ocitá se stát de facto v roli advokátova klienta, a jejich vzájemný vztah je tudíž nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud dále konstatoval, že není slučitelné s principy spravedlivého procesu, aby bylo ex post svévolně měněno původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ani ve směru jeho odměňování.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 2751/11 Ústavní soud posledně uvedenou argumentaci dále rozvedl, když s odkazem na další nálezy konstatoval, že není akceptovatelné, aby se obecné soudy v závislosti na výsledku sporu uchylovaly k nečekanému a nepředvídatelnému snížení odměny ustanoveného zástupce s odůvodněním, že částka uplatněná žalobou byla s přihlédnutím ke všem okolnostem neadekvátní. Tím, že obecný soud stěžovateli přiznal odměnu ve zkrácené výši podle ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu shodně jako odměnu opatrovníka, porušil podle názoru Ústavního soudu právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ačkoli odvolací soud v odůvodnění nyní napadeného usnesení naznačil určitou polemiku s některými výše uvedenými závěry, aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu, k němuž se soud nakonec uchýlil, v rozporu s názory Ústavního soudu prezentovanými v nálezech sp. zn. II. ÚS 2388/10 a sp. zn. II. ÚS 2751/11 není. Pokud se týče předvídatelnosti, odvolací soud aplikoval stejné ustanovení, které v rámci prvostupňového řízení aplikoval soud nalézací, přičemž Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 konstatoval, že stěžovatel měl možnost proti tomuto postupu reagovat v odvolání (ostatně stěžovatel nepředvídatelnost napadeného usnesení ani nenamítá). Pokud jde o samotnou aplikaci advokátního tarifu, odvolací soud v nyní napadeném usnesení nesnížil advokátovu odměnu s ohledem na pozdější zjištění o zjevné nepřiměřenosti (či spekulativnosti) částky, které se žalobce v řízení domáhal, nýbrž se zabýval otázkou, které ustanovení advokátního tarifu dopadá na případy nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy i nároku, který uplatňoval žalobce. Ústavní soud přitom v dřívějších nálezech vydaných v této věci neurčil, které ustanovení advokátního tarifu musí být na daný případ použito, a výslovně tedy nevyloučil ani aplikaci §9 odst. 1 advokátního tarifu.
Zbývá posoudit, zda samotný postup odvolacího soudu, bez ohledu na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená práva. Jak už přitom bylo řečeno výše, aplikace podústavních předpisů při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Ústavnímu soudu přísluší pouze posoudit, zda učiněný výklad a aplikace podústavních předpisů nejsou natolik extrémní, že by vybočovaly z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde přitom zejména tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Stěžovatel v této souvislosti zejména argumentuje, že dle §8 odst. 1 advokátního tarifu se (pokud není řečeno jinak) za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění. Jelikož v posuzovaném případě byla tato výše zcela jednoznačně určena žalobcem, nebyl k aplikaci §9 odst. 1 advokátního tarifu podle stěžovatele žádný důvod. K tomu je nicméně potřeba uvést, že určení žalobcem požadované částky automaticky neznamená, že tato částka bude považována za tarifní hodnotu ve smyslu §7 a násl. advokátního tarifu. Tak ostatně konstatoval i Nejvyšší soud, a to např. v usnesení sp. zn. 30 Cdo 374/2014 ze dne 6. 5. 2014 či usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014. Obdobný postup byl koneckonců již dříve aprobován také Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 315/13 ze dne 21. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 3471/12 ze dne 26. 9. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3833/12 ze dne 7. 11. 2012).
Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda je odvolacím soudem zvolená aplikace advokátního tarifu (konkrétně tedy aplikace ustanovení §9 odst. 1 i na případy, kdy žalobce vymezil výši požadovaného plnění) správná, z citovaných rozhodnutí je nicméně patrné, že se nejedná o aplikaci (či výklad) extrémní ve významu nastíněném výše. Bylo na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti argumentoval, proč v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. musí být pro výpočet odměny advokáta vždy významná výše žalobcem požadovaného plnění (respektive proč opačný postup vedl k porušení jeho ústavně zaručených práv), neboť odvolací soud odůvodnil aplikaci §9 odst. 1 advokátního tarifu právě s ohledem na specifičnost tohoto druhu řízení. Stěžovatel však v tomto směru žádné protiargumenty nenabídl, pouze (chybně) trval na tom, že pokud žalobce určí výši požadovaného plnění, musí být tato výše vždy považována za tarifní hodnotu pro výpočet odměny ustanoveného advokáta. Jak již ale bylo prokázáno, tento argument neodpovídá judikatuře Ústavního soudu ani soudu Nejvyššího, jakožto soudního orgánu nadaného pravomocí sjednocovat výklad a aplikaci podústavních předpisů. I s ohledem na stěžovatelem zvolenou argumentaci tak Ústavní soud nemůže dojít k závěru, že by aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu na daný případ představovala porušení jeho ústavně zaručených práv.
V této souvislosti je opět nutno zdůraznit, že odvolací soud neaplikoval citované ustanovení advokátního tarifu s ohledem na výsledek sporu, nýbrž s poukazem na charakter řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., jenž byl dán od počátku řízení, a který tedy byl stěžovateli v době jeho ustanovení zástupcem znám. Napadené usnesení tak nevedlo k porušení stěžovatelova práva na legitimní očekávání, neboť odvolací soud v něm jen aplikoval to ustanovení advokátního tarifu, které dle jeho výkladu dopadalo (a mělo dopadat již od ustanovení stěžovatele zástupcem žalobce) na projednávaný spor. Pokud stěžovatel očekával jinou odměnu, než která mu byla přiznána, bylo to dáno pouze rozdílným výkladem advokátního tarifu. I taková situace sice může vést k porušení práva na legitimní očekávání, je však nezbytné, aby to stěžovatel v ústavní stížnosti prokázal, konkrétně aby vysvětlil, proč výklad učiněný obecnými soudy v daném případě nešetří smysl a podstatu práva na legitimní očekávání. Bylo by např. možné, že stěžovateli vzniklo legitimní očekávání s ohledem na dřívější rozhodovací činnost obecných soudů v totožných věcech, od které se nyní odvolací soud svévolně odchýlil, stěžovatel však nic takového netvrdí a v ústavní stížnosti není citováno jediné rozhodnutí obecných soudů, které by se otázkou interpretace advokátního tarifu zabývalo.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl, že Městský soud v Praze v rámci odůvodnění svého usnesení poukazoval i na pravděpodobnost úspěchu žalobce ve věci či na "požadavek přiměřenosti a spravedlnosti". Z celého odůvodnění napadeného usnesení je však zřejmé, že tyto argumenty byly uvedeny spíše podpůrně jako jistá obhajoba dřívějších rozhodnutí v téže věci, přičemž argument přiměřenosti a spravedlnosti lze číst také tak, že v rozhodnutí odvolacího soudu vytváří určité zázemí pro volbu §9 odst. 1 advokátního tarifu, respektive pro závěr, že jeho aplikace nepředstavuje porušení stěžovatelova práva na legitimní očekávání. Aplikace tohoto ustanovení však byla primárně založena na charakteru nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz strana 6 napadeného usnesení) a ostatní zmíněné argumenty na tom nemohou nic změnit.
Již jen zcela nad rámec Ústavní soud podotýká, že porušení stěžovatelova práva na legitimní očekávání by nebylo lze usuzovat ani ze samotné výše mu přiznané částky (ohlédneme-li tedy nyní od otázky správnosti aplikace jednotlivých ustanovení podústavních předpisů). Pakliže totiž princip ochrany legitimního očekávání může chránit pouze očekávání rozumná (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007), jen stěží si lze představit, že stěžovatel rozumně očekával, že za práci, kterou pro žalobce odvedl, bude odměněn několika miliony korun. Ze spisu je koneckonců patrné, že žalobcova věc nebyla příliš složitá ani časově náročná, což dokládají i stručná a argumentačně poněkud strohá podání, která stěžovatel (respektive jeho substitut) za žalobce sepsal. Za žalobcovo zastupování přitom stěžovatel obdržel (spolu s náhradou výdajů) více než 36 000 Kč, tedy částku, která zjevně lépe odpovídá odvedené práci než částka, jíž údajně stěžovatel sám legitimně očekával. Aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu tak ani nevedla k pro stěžovatele závažným či nespravedlivým důsledkům.
Lze tedy shrnout, že odvolací soud aplikoval to ustanovení advokátního tarifu, které dle jeho výkladu dopadá na nároky uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž stěžovatel nedoložil, že mohl legitimně očekávat aplikaci ustanovení jiného. Pokud jde o samotnou výši přiznané částky, s ohledem na nastíněné úvahy o náročnosti stěžovatelem odvedené práce se i ta jeví jako přiměřená, což se naopak nedá říct o částce, kterou stěžovatel požadoval.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu