ECLI:CZ:US:1997:3.US.90.97
sp. zn. III. ÚS 90/97
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti B. J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne 14. 1. 1997, o ochranu vlastnického práva, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne
14. 1. 1997, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 14. 3. 1997 ústavní stížnost, která
byla doručena Ústavnímu soudu dne 17. 3. 1997. Ústavní stížnost
směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca
257/96-16, ze dne 14. 1. 1997, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
Katastrálního úřadu v B., čj. 201 10-V7-1765/96, ze dne 16. 10.
1996, jímž Katastrální úřad v B. zamítl návrh na vklad do katastru
nemovitostí. Podle názoru navrhovatelky bylo uvedenými
rozhodnutími porušeno její základní právo stanovené v čl. 11 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní
stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,
sp. zn. 44 Ca 257/96, vedený u Krajského soudu v Praze. Ze
spisového materiál Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala
opravný prostředek proti rozhodnutí Katastrální úřadu v B., čj.
201 10 - V7-1765/96, ze dne 16. 10. 1996. Tímto rozhodnutím
katastrální úřad zamítl podle ust. §5 odst. 2 zákona č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, a to k nemovitostem
v rozhodnutí specifikovaným, na základě dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19. 6. 1996, která
byla uzavřena mezi navrhovatelkou a jejím manželem J. J. Svoje
rozhodnutí odůvodnil katastrální úřad tím, že podmínky vkladu
práva podle §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb. nejsou
splněny, protože účastníci dohody jsou omezeni ve smluvní volnosti
nakládat s předmětem dohody podle rozhodnutí správce daně ze dne
4. 3. 1996, čj. 5644/970/1996, o zřízení zástavního práva
k předmětným nemovitostem podle ust. §72 zák. ČNR č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, a podle rozhodnutí Okresního soudu
v Benešově, čj. E 797/95-16, ze dne 26. 4. 1996, o zřízení
soudcovského zástavního práva.
Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podala navrhovatelka
opravný prostředek, v němž uvedla, že za trvání manželství bylo
rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 9 C 498/96-10, ze dne
24. 5. 1996, zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Po
právní moci tohoto rozsudku uzavřeli manželé podle §149
občanského zákoníku (dále jen "o.z.") dohodu o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která respektuje zásady
uvedené v §150 o.z. Podle této dohody nemovitosti specifikované
v dohodě připadnou do vlastnictví navrhovatelky. Navrhovatelka
namítala, že zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu odůvodněné
ust. §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných práv k nemovitostem, je nesprávným výkladem
zákona. Katastrální úřad aplikoval uvedené ustanovení, přestože
nabylo účinnosti až dnem 1. 7. 1996, přičemž návrh na vklad práva
byl podán již dne 19. 6. 1996 a odpůrce měl proto rozhodovat podle
zákona platného k tomuto datu. Podle jejího názoru dohoda
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů odpovídá všem
požadavkům zákona a nic nebrání vkladu práva k nemovitostem do
katastru nemovitostí. Navrhovala proto zrušení rozhodnutí
katastrálního úřadu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud na základě opravného prostředku navrhovatelky
přezkoumal napadené rozhodnutí katastrálního úřadu a dospěl
k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Dospěl k závěru, že
katastrální úřad posoudil projednávanou věc v souladu se zákonem
č. 265/1992 Sb., ve znění před novelou provedenou zák. č. 90/1996
Sb., a to i přes tu vadu, že v odůvodnění rozhodnutí nesprávně
poukázal na ust. §5 odst. 1 písm. f) cit. zákona, které ke dni
podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí nebylo dosud
účinné. Krajský soud dovodil, že i ke dni podání návrhu na vklad
práva bylo povinností katastrálního úřadu ve smyslu §5 odst. 1
cit. zákona zkoumat, zda smluvní volnost účastníků smlouvy není
omezena. V projednávané věci dospěl k závěru, že smluvní volnost
navrhovatelky a jejího manžela při uzavírání dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla omezena "daňovým"
zákonným zástavním právem, jehož rozsah byl stanoven podle ust.
§72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. rozhodnutím správce daně čj.
5644/970/1996 ze dne 4. 3. 1996. K povaze uvedeného zákonného
zástavního práva na základě námitek navrhovatelky uvedl, že právní
úprava u zákonného zástavního práva rozlišuje mezi případy, kdy
předpokladem vzniku zástavního práva (vedle dalších předpokladů)
je rozhodnutí vydané příslušným orgánem, a případy, kdy zástavní
právo vzniká přímo ze zákona, aniž by o něm muselo být rozhodnuto.
"Daňové" zákonné zástavní právo náleží do první uvedené skupiny.
Zástavní právo je právem věcným, což znamená, že působí proti
každému vlastníku zástavy a zásadně nezakazuje vlastníku zástavy
nakládat se zástavou. Uvedenou zásadu však platná právní úprava
vždy nerespektuje. Ustanovení §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992
Sb. představuje omezení smluvní volnosti vlastníka zástavy,
protože podle cit. ustanovení nelze u nemovitostí postižených
"daňovým" zákonným zástavním právem od vyznačení rozhodnutí,
kterým bylo uplatněno zástavní právo k této nemovitosti, platně
provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Krajský soud
dospěl k závěru, že vzhledem k tomuto ustanovení nelze ohledně
zatížených nemovitostí ani uzavřít dohodu o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví, protože tato dohoda nepochybně
představuje majetkovou dispozici s nemovitostmi, i když se nejedná
o převod vlastnictví. Krajský soud se ještě vyslovil k povaze
soudcovského zástavního práva, které samo o sobě nebrání
vlastníkům zástavy disponovat s nemovitostmi zatíženými výlučně
soudcovským zástavním právem. Proto napadené rozhodnutí
katastrálního úřadu rozsudkem, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne 14. 1.
1997, potvrdil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala navrhovatelka
ústavní stížnost. Ve stížnosti uvedla, že bezpodílové
spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno za trvání manželství
rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 9 C 498/96-10, ze dne
24. 5. 1996, a následně bylo vypořádáno dohodou podle §149 odst.
1 a 2 o.z., když z ustanovení o.z. je nepochybné, že zákon
upřednostňuje vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
dohodou. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů je smlouvou mezi manželi, kteří nejsou nijak omezeni,
jakým způsobem toto vypořádání provedou. Ust. §150 o.z.
představuje pouze základní směrnici pro vypořádání. Občanský
zákoník neomezuje manžele při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů rozhodnutími státních orgánů ohledně
majetku náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Význam vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je
nepochybný, neboť je nutné řešit právní situaci, která nastala
mezi bývalými spoluvlastníky. V bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celku, ve svých
právech je omezován pouze vlastnickým právem druhého manžela. Po
zániku bezpodílového spoluvlastnictví se manželé nestávají
automaticky vlastníky jedné ideální poloviny, ale již ve svém
vlastnictví k celku nejsou omezováni existencí bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů tedy nedochází k převodu vlastnictví,
protože každý z manželů byl úplným vlastníkem. Dochází pouze
k tomu, že jeden z manželů se vzdá práva k některé věci patřící
původně do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a tato věc
zůstane ve výlučném vlastnictví druhého manžela. Dohoda
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zahrnula
veškerý majetek nabytý za trvání manželství včetně dluhů, které
vznikly za trvání manželství. Nebyly zohledněny dluhy manžela
z podnikatelské činnosti, protože navrhovatelka nedala souhlas
k používání majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů k jeho
podnikatelské činnosti a při podnikání s manželem
nespolupracovala. Navrhovatelka nežádala výmaz zástavního práva,
ale domnívá se, že zapsaná zástavní práva nemohou bránit
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou
uzavřenou podle příslušných ust. o.z. Z ustanovení §72 odst. 4
zák. ČNR č. 337/1992 Sb. vyplývá, že nelze u předmětné nemovitosti
platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích.
Navrhovatelka se domnívá, že pod pojmem majetková dispozice je
myšlen převod majetkových práv. Při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů však o převod majetkových práv nejde.
Pokud by ovšem pojem majetková dispozice měl představovat pojem
širší, pak by toto ustanovení bylo v rozporu s Listinou.
Znemožňovalo by právo manžela vypořádat spoluvlastnické vztahy
s druhým manželem a zakotvovalo by tak bezprávní vztah
v majetkových vztazích manželů. Dále poukázala na to, že krajský
soud při přezkoumání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí má
hlavně posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena procesní
ustanovení, podle nichž správní orgán rozhodoval. Krajský soud
porušení procesních pravidel zjistil, ale nevyvodil z toho žádné
závěry. Katastrální úřad rozhodoval podle §5 odst. 1 písm. f)
zák. č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 90/1996 Sb., který však
nabyl účinnosti až dnem 1. 7. 1996. Návrh na vklad práva byl podán
dne 19. 6. 1996 a správní orgán měl rozhodovat podle zák.
265/1992 Sb., ve znění platném do 30. 6. 1996. Pokud by rozhodoval
podle §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění platném ke dni
podání návrhu na vklad, nemohl by návrh na vložení práva
zamítnout, protože v tomto ustanovení se uvádí, že katastrální
úřad přezkoumá listinu z hlediska oprávnění účastníků nakládat
předmětem smlouvy. V daném případě však nejde o nakládání
s předmětem smlouvy, neboť nejde o převod majetku. Navrhovatelka
dovozuje, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její nezadatelné
právo vypořádat své majetkové vztahy po zániku bezpodílového
spoluvlastnictví manželů s druhým manželem tak, aby její
vlastnické právo nebylo nijak bezdůvodně omezováno a žádá stejnou
ochranu jako každý jiný vlastník. Dovozuje tedy, že uvedenými
rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo zakotvené v čl.
11 odst. 1 Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze a stanovil, že Katastrální úřad
v Benešově je povinen provést vložení vkladu do katastru
nemovitostí, a to výmaz J. J. jako jednoho z vlastníků zapsaných
k předmětným nemovitostem.
K žádosti Ústavního soudu podal Krajský soud v Praze své
vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Ve
vyjádření krajský soud zopakoval právní názor uvedený v odůvodnění
napadeného rozsudku s tím, že podle jeho názoru pojem "majetkové
dispozice" použitý v §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je
pojmem širším než pouhé převody majetku. Dospěl proto k závěru, že
pod tento pojem je nezbytné zahrnout i dohodu o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, protože tato dohoda
nepochybně představuje dispozici majetkem. Dovozuje proto, že jeho
rozhodnutím nebylo porušeno vlastnické právo navrhovatelky,
protože krajský soud rozhodl ve smyslu §5 zák. č. 265/1992 Sb.,
ve znění před novelou zák. č. 90/1996 Sb., o tom, že je omezená
smluvní volnost "daňovým" zákonným zástavním právem.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že
není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
provádět dozor nad rozhodovací činností soudů, pokud rozhodnutími
soudů nebyly dotčeny základní práva a svobody chráněné ústavními
zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že v předmětné věci je namítáno porušení
základního práva chráněného Listinou, zabýval se Ústavní soud
přezkoumáním napadeného rozhodnutí včetně řízení, které mu
předcházelo.
Na základě prozkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V předmětné věci katastrální úřad zamítl návrh na vklad ke
specifikovaným nemovitostem do katastru nemovitostí s odůvodněním,
že podle §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je v daném případě
omezena majetková dispozice s nemovitostí v důsledku zákonného
zástavního práva k zajištění daňové pohledávky finančního úřadu.
K opravnému prostředky navrhovatelky Krajský soud v Praze uvedené
rozhodnutí potvrdil se stejným odůvodněním. Ústavní soud nesdílí
právní názor obsažený v napadených rozhodnutích. Podle §72 odst.
1 cit. zákona vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího
příslušenství zástavní právo k věcem, příp. pohledávkám nebo
majetkovým právům daňového dlužníka. Podle §72 odst. 4 cit.
zákona vyznačí katastrální úřad nejpozději následující pracovní
den po doručení rozhodnutí správce daně o tom, na které věci či
pohledávky daňového dlužníka se uplatňuje zákonné zástavní právo
podle §72 odst. 1 cit. zákona, na příslušném listu vlastnictví
v katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou. Od
tohoto vyznačení nelze u předmětných věcí platně provádět
jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Dále se v ust. §72
odst. 4 cit. zákona uvádí, že katastrální úřad podle výsledku
řízení, o němž ho uvědomí správce daně, provede záznam o zákonném
zástavním právu.
Podle názoru Ústavního soudu (stejný názor je však obsažen
i v některých rozhodnutích krajských soudů) je v ust. §72 odst.
4 věta prvá a druhá cit. zákona upraveno jen dočasné opatření,
spočívající v zákazu majetkových dispozicí, a to pro období ode
dne, kdy bylo katastrálnímu úřadu doručeno rozhodnutí správce daně
o tom, na které věci daňového dlužníka se uplatňuje zákonné
zástavní právo, do doby, kdy správce daně vyrozumí katastrální
úřad o výsledku řízení a katastrální úřad provede záznam
o zákonném zástavním právu. Jakmile bude katastrální úřad správcem
daně vyrozuměn o výsledku řízení a právní moci rozhodnutí
a provede záznam o zákonném zástavním právu, neplatí již od tohoto
okamžiku uvedené dočasné omezení majetkové dispozice. Tento
rozdílný právní režim lze dovodit gramatickým a logickým výkladem
ust. §72 odst. 4 cit. zákona. Pokud by totiž omezení dispozičních
práv s dotčenými nemovitostmi mělo trvat od okamžiku zapsání
poznámky až do doby zániku zákonného zástavního práva, znamenalo
by to znevýhodnění ostatních věřitelů i dlužníka ve srovnání
s postavením státu jako věřitele, protože nemovitost by byla nejen
zatížena zástavním právem, ale ještě by její vlastník měl
znemožněno s ní disponovat. Zástavnímu právu by se takto:
podřazoval obsah dřívějšího institutu známého v našem právním
řádu, a to omezení převodu nemovitosti. Zástavní právo, jak
vyplývá z ust. §151a a násl. o.z., je právem věcným, což znamená,
že nepůsobí pouze vůči osobě, která s věřitelem uzavřela zástavní
smlouvu, ale i vůči osobám třetím. To ale neznamená, že od vzniku
zástavního práva by vlastník zastavenou věc nemohl zcizit, či
jinak s ní disponovat, protože zástavní právo působí i vůči
dalšímu nabyvateli. Jediným omezením vlastnického práva
k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem, je, že vlastník
nemovitosti musí strpět, aby se zástavní věřitel v případě
nesplnění zajištěné pohledávky uspokojil ze zástavy. Toto omezení
však působí i na každého nového vlastníka. Podle ust. §151b odst.
1 o.z. může zástavní právo vzniknout na základě písemné smlouvy,
schválené dědické dohody nebo ze zákona, přičemž zákonodárce
nespojuje se způsobem vzniku zástavního práva žádné diferencované
právní následky. Z těchto důvodů nelze proto dospět k závěru, že
od okamžiku zapsání poznámky je omezena jakákoliv dispozice
s nemovitostmi, které jsou předmětem zástavního práva, až do doby
zániku zákonného zástavního práva, protože by to znamenalo jednak
zásah do vlastnických práv subjektu v rozporu s věcněprávním
dosahem zástavního práva a jednak by tím byl preferován pouze
jeden z věřitelů, a to stát, aniž by taková preference měla oporu
v právním předpisu.
Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by jak katastrální
úřad, tak i Krajský soud v Praze rozlišoval, zda návrh na vklad
byl podán v době, kdy byla v příslušném katastru nemovitostí
zapsána poznámka, nebo až v době, kdy byl proveden na základě
oznámení správce daně o výsledku řízení záznam o vzniku zákonného
zástavního práva. Oba orgány ve svých rozhodnutích vycházely
z toho, že okamžikem zápisu poznámky je trvale omezeno dispoziční
právo s nemovitostmi až do doby zániku zákonného zástavního práva.
S ohledem na výše uvedený právní názor a na základě skutečností
zjištěných ze spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že
napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl.
11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených ustanovení
spatřuje Ústavní soud v tom, že krajský soud i katastrální úřad
nedostatečně zjistily skutkový stav v předmětné věci a neposkytly
tak ústavními zákony stanovenou ochranu vlastnického práva
navrhovatelky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem rozhodl proto Ústavní
soud tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 2. října 1997